Potřebujeme vzdělávací systém odrážející distribuovaný a kolaborativní charakter světa

Výběr ze závěrečného projevu Jeremy Rifkina na konferenci Fórum pro kreativní Evropu konající se 26.-27. března 2009 v Praze.

 

Poslední, co bych rád zmínil, je otázka vzdělávání. Slyšel jsem zde některé projevy, které se týkaly vzdělávání. Musíme přenastavit celý přístup ke vzdělávání. Říkám vám upřímně, že náš dnešní vzdělávací systém je hrozný a příšerný. Naprosto k ničemu. Stále učíme naše děti stejným způsobem jako v době mezi dvěma světovými válkami – aplikujeme na ně přístup Frederica Taylora, přístup vědecko-společenského managementu. Ten spočívá v následujícím: ať jsou hlavně produktivní, ať pracují efektivně, ať jsou zajímavé pro trh. Vím, že většina z vás, co tady sedíte, to chce změnit. Nejde ale jen o to změnit to – musíme to změnit zásadně. Primární základní kulturní příběh je vždy o prostoru a času. A jaký je primární časový příběh moderní doby? Jaká je nejzákladnější hodnota spojená s časem? Efektivita. O to všem jde. To je náš kulturní příběh. Efektivita je ovšem v našem současném podání naprosto novým termínem. Když se podíváte do Slovníku anglického jazyka Samuela Johnsona z roku 1740, význam slova efektivní je tam následující: inspirovaný Boží silou. V 19. století ovšem konstruktéři, inženýři a vědci zkoumali entropii a proudění energií v různých přístrojích, a tím ten výraz redefinovali. Efektivita od té doby znamená co největší možnou produktivitu plynoucí z co nejmenší možné časové, finanční a pracovní investice. Tuto ideu jsme vzali za svou, stala se součástí každého z nás. V čem je problém? Chováme se snad k lidem, které máme rádi, efektivně? Řekli byste někomu, koho milujete,: miluji tě, a proto teď maximalizuji tvou výrobu, tvůj produkt a minimalizuji čas, práci a energii, kterou do tebe investuji? Na tomto principu ale stojí náš školní systém. To zásadní, ce se děti ve škole učí, není psaní a počty. Učí se tam především, jak přistupovat k času a prostoru. To konkrétně znamená, že se učí být efektivní. Může ale člověk například mít efektivní intimní vztah? Nebo začít čistou radost, která je efektivní? Můžeme být empatičtí způsobem, který je efektivní? naše děti ve školách učíme efektivitě, která je prospěchářská, zacílená na prospěch a užitek. Nakonec vše, co jim tímto předáme, je to, že se všeho musí být nějaký prospěch, že vše musí vést k nějakému dalšímu užitku. Proč jsem efektivní? Abych měl/a dobré známky? Proč mám dobré známky? Protože lépe najedu práci. Atd. Takto přemýšlíme celé generace lidí. je třeba začít pracovat na výchově lidí k tomu, že jsou důležitější věci než užitek, že prospěchářské chování není tím nejlepším možným, že lidé sami jsou cílem, nikoliv prostředkem. Tím musíme zahájit práci na našem novém příběhu. To efektivita nás dostala tam, kde jsme, co se životního prostředí týče – ke klimatickým změnám. Nyní musíme dosáhnout rovnováhy mezi efektivitou a urdžitelností. Co se vnímání prostoru týče, jsme přesvědčeni o tom, že nám prostor patří, že mu vládneme. Dokonce si myslíme, že i znalosti a vědění nám patří. „Vědění je moc,“ řekl Francis Bacon. Myslíme si, že vědění ovládáme. Nyní ale přichází generace učitelů, která říká, že to tak není. Vědění není něco, čím vládneme, vědění je něco, co existuje v prázdném prostoru mezi jednotlivými myslemi, v prázdném prostoru, kterému říkáme kolektivní my.

 

Pomalu přicházíme s konceptem spolupráce – to slovo už jsme tu dnes zaslechl. Ruku v ruce s distribuovaným kapitalismem musí jít kolaborativní myšlení. Musíme ho ale především zavést do školních tříd. Naše děti, alespoň generace přelomu tisíciletí, už částečně myslí kolaborativně, distribuovaně, a to za pomoci počítačů a internetu. Musíme zavést nové vzdělávací modely, které budou stát jen a jen na kolaborativním myšlení, tedy na přístupu k vědění nikoliv jako k něčemu, co nám patří, ale k něčemu, co nás vede k fantazii a ke kreativitě. ta je založena na emaptii, protože všichni hledáme vazby, cit, sounáležitost a vztahy.

 

Vím, žw jsem se o této otázce hodně rozpovídal, ale je tomu tak proto, že ji opravdu považuji za zásadní. A´t jsem v Bruselu nebo ve Spojených státech nebo kdekoliv v Evropě, všude je to do očí bijící. V kulturní oblasti nás čeká velký úkol, kterým je urychleně napsat nový příběh, díky němuž lidská rasa možná bude mít šanci vyrovnat se se současnou krizí. Musí přetvořit metafory, příběhy, vzdělávací systém. To všechno musíme vzít a od základů změnit. Musíme to navíc stihnout ještě v této generaci. Potřebujeme vzdělávací systém a kulturní příběhy, které odrážejí distribuovaný a kolaborativní charakter světa. Dokážeme-li zavést na světě princip kolaborativnosti a distribuovanosti, pochopíme-li, že jsou nedílnou součástí celého společenství, že jsme vázáni a zavázáni vztahům na této planetě, pak máme šanci. Jestli ji využijeme, to nedokážu říct.

 

Upřímně z celého srdce věřím, že vy, mladá generace, se těchto změn dožijete. Obávám se ale, že pokud rychle neotočíme stránku, pokud urychleně nezačneme myslet globálně, urychleně nepřepíšeme naše příběhy, nezvládneme to. Znám statistiky, znám studie, mluvím s vědci, kteří je dělají. Jsou k smrti vyděšeni. Ano, doufám, že se zároveň strašně mýlí, ale nemyslím si, že tomu tak je.

 

Poslední, co zde chci říct, je toto. Když skončila druhá světová válka a holocaust, řekli jsme si nikdy víc. I když to tak někdy nevypadá, všichni usilujeme o vazby na druhé. Nebudu se tady pouštět do přednášky o teorii citu, chci jen říct, že velmi zásadní roli v tomto všem hraje způsob, jakým vychováváme a vzděláváme naše děti. Malé dítě hledá především cit a vazby, chce mít jistotu, že je mu nasloucháno, že je na něj reagováno, v neposlední řadě má touhu objevovat. Abychom mu to poskytli, musíme se velmi snažit. je těžké v rámci rodičovství to vše vybalancovat. Není to navíc potřeba jen v rámci vztahu rodič-dítě, ale i ve školách. Školy mají za úkol vytvořit vazby mezi novým malým jedincem a starší generací. Pak musí také školy dětem poskytnout možnost objevovat. Pokud se to nepodaří do deseti dvanácti let dítěte, dítě je ztraceno a začne se uchylovat k zástupným formám chování, je narušené. Agrese, násilí, libido; to všechno jsou jen náhražky, ke kterým se uchylujeme, když se nám dostává toho, co hledáme. Když se nám nedostává citu, sounáležitosti a intimity. Je třeba dosáhnout perfektního systému, kdy v tomto ohledu bude škola navazovat na rodiče a obě instituce – rodičovská i školní – to budou mít za cíl.

 

Na závěr bych rád řekl, že od konce druhé světové války se nám podařilo přijmout mezi sebe mnoho skupin, které do té doby byly na okraji – například ženy, které byly na okraji od počátku vodní kultury, poté děti, postižené a gaye. za posledních 50 let se nám podařilo zásadně zmenšit počet lidí a skupin na okraji. Teď je ale třeba udělat další krok, a tím je zařídit, aby každý člověk a každý tvor na této zemi měl právo na svůj rovný díl energie, aby mohl existovat a rozvíjet se. Musíme myslet na zatím nenarozené děti, zatím nenarozené tvory, musíme jim zajistit právo, právo na to, aby i oni stejně jako my měli možnost zažít život na téhle planetě. považujeme život za něco cenného, každý den to dokazujeme tím, jak na něm lpíme. Naší misí v kulturní oblasti přepsat náš příběh, postavit se čelem problémům, které před námi stojí, problémům souvisejícím s hroucením se ekonomiky a s kolapsem důvěry. Postavit se čelem tomu, že jsme na konci energetické éry, i tomu, že jsme zapříčinili klimatické změny, které mohou vést k našemu vyhynutí.

 

Musíme se do toho ponořit, přenastavit přístupy k výchově, vychovat generaci, která bude fungovat na principu kolaborace, bude přemýšlet distributivně a konečně pochopí, že individuální nestojí vždy nad kolektivním my. Tato nová generace nám musí pomoct uvědomit si, že jsme součástí všeho ostatního na Zemi, že jsme se vším propojeni. pokud to pochopíme, možná máme možnost zachránit zemi a sebe.

 

Autor je prezidentem washingtonské Nadace pro ekonomické trendy, poradcem Evropské unie a pedagogem programu pro vzdělávání výkonného firemního managementu na Warthově institutu Pensylvánské Univerzity.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Bořivoj Brdička
9 years ago

Začal jsem číst v domnění, že se jedná o profesora Stevena Rivkina, který u nás hostuje a měl nedávno přednášku, kterou jsem prošvihl. Jak jsem se dostával k podstatě, měl jsem stále větší pocit, že něco nehraje. Steven Rivkin, dle prezentace, kterou jsem prostřednictvím pana Šteffla získal, je zastáncem plošného testování a odměňování učitelů podle výsledků těchto testů. Jeremy Rifkin patří do úplně opačného tábora lidí, kteří chtějí zachránit lidstvo pomocí pochopení a lásky k bližnímu. Jsem na jeho straně. Jen nevím, jak tento směr uvažování vpravit do mozků lidí ovládaných konzumní společností. Jak konkrétně pomoci učitelům neschopným posunout většinové… Více »