Program pro příští ministry(ně) školství

Publikujeme komentář Tomáše Feřtka, který shrnuje závěry kampaně Česko mluví o vzdělávání a pojmenovává, na co by se mělo soustředit příští vedení ministerstva školství. Text vyšel v Literárních novinách 36/2013 pod titulkem Poučení ze tří ministrů školství.

Kdo usedne do ministerského křesla po Daliboru Štysovi, se zatím nedá vzhledem k turbulentnímu vývoji na politické scéně ani odhadnout, ale je tu vysoká pravděpodobnost, že to bude dáma či pán z levicového trojlístku ČSSD, SPOZ, KSČM. Vzhledem k tomu, že ministr Petr Fiala de facto reprezentoval ODS a šlo o pravicovou vládu, nebylo by nic divného, kdyby se jeho levicový nástupce rozhodl pro zásadní změnu kurzu. Bylo by to zcela jistě to nejhorší, co by mohl udělat.

Co řeklo Česko o vzdělávání

Opravdu není třeba žádná změna? Je to složitější. Půlroční kampaň Česko mluví o vzdělávání iniciovaná obecně prospěšnou společností EDUin (leden až červen 2013) po sérii regionálních seminářů, diskusí, setkání a závěrečné konferenci konstatovala, že žádná nová reforma školství není žádoucí a příští ministři a ministryně by se měli soustředit především na podporu učitelství jako profese, na snahu, aby kvalitní výuka byla dostupná opravdu pro každé dítě v každé škole, a na to, aby nedocházelo k dalším nepředvídatelným změnám. Spíš by se dalo čekat volání po radikální změně, která by zastavila propad výsledků českých žáků a studentů, ale má to logiku. Ty hlavní důvody jsou tři.

Za prvé. Učitelé už mají nečekaných změn plné zuby. Z jejich hlediska každý nový ministr či ministryně začnou prosazovat něco jiného – školní vzdělávací programy, maturity, testování, ekologická výchova, etická výchova, finanční gramotnost – aby jejich nástupce až příliš často usoudil, že své priority vidí jinde. Učitelé nemají daleko ke chronické mořské nemoci.

Za druhé. Reforma, která odstartovala v roce 2005 Rámcovými vzdělávacími programy, se vydala správným směrem. Především umožnila těm školám, které vědí, co chtějí, dělat nové věci oficiálně. A obrat od úzce pojatých znalostí ke kompetencím je také ve shodě s tím, co se děje ve vzdělávání po celém světě. Jestli té reformě něco chybělo, tak to byla systematičnost, podpora těm, kteří by chtěli něco změnit, ale nevědí přesně jak na to. Pomáhejme tedy jednotlivým školám dělat lépe jejich práci, nedělejme další revoluci.

A za třetí. Tam, kde by radikální změna nebyla zase tak od věci, je názor veřejnosti natolik odlišný, že by změna byla politicky neprosaditelná. Asi nejzřejmější je to v případě vysoké selektivity našeho školství, kdy pomalu už od mateřské školky dělíme děti do různých vzdělávacích proudů pro chytřejší, hloupější, průměrné, zdravé, nemocné, mimořádně talentované… Se všemi důsledky, které to má na sebepojetí dětí, sociální soudržnost a propad výsledků v mezinárodních srovnáních.

Z výzkumu, který si nechal udělat EDUin v červnu 2013, ale vyplývá, že osmdesát procent oslovených tento selekční systém podporuje. Proto ani tady nezbývá nic jiného, než pomalá, soustavná a dlouhodobá podpora škol středního proudu. Pokud budou postupně schopné péčí o jakkoli „odlišné“ – od těch s nadáním po ty s handicapem – konkurovat jak speciálním školám, tak víceletým gymnáziím, postupně se změní i názor veřejnosti a politiků na prospěšnost selekce.

V čem se Štys a Fiala nepodobají Dobešovi

Příklad posledních třech ministrů školství je pro jejich případné nástupce mimořádně instruktivní. Ministr Josef Dobeš byl chaotický extrovert, který kormidlem točil podle momentální nálady a jeho znalost a respekt k tomu, co udělali ti před ním, byla mimořádně nízká. Koráb opustil úprkem, který mírou věrohodnosti a odpovědnosti nápadně připomínal kapitána Schettina z Costy Concordie, která pořád leží na boku nedaleko břehů Toskánska. České školství k tomu nemělo pod Dobešovým velením daleko.

Ministr Fiala vystupoval na kapitánský můstek spíš výjimečně a většinu práce během čtrnácti měsíců ve funkci odvedl v podpalubí. Jako přesvědčený konzervativec víc mlčel a poslouchal a pracoval nenápadně. Jeho oborem bylo zprostředkovat komunikaci a dohodu i mezi těmi, co si jinak nemohli po léta přijít na jméno. Měl z toho i politický prospěch. Jeho liberálně konzervativní koncept sklízel pochvalu i od lidí, kteří by si jinak o příslušné politické strany ani neopřeli kolo. Přinejmenším ukázal, že úspěšný politik nemusí být kašpárek, který je hlavně hodně vidět a slyšet.

Prozatímní nepolitický ministr Dalibor Štys prokázal v tomto směru také pozoruhodné odhodlání. Říkat v zemanovské vládě „uhlí a oceli“, že pokračuje v krocích Petra Fialy, vyžaduje zdravou míru neomalenosti. Pochvalu zaslouží i za personální politiku. Tým ministerstva školství nechal pracovat na tom, co bylo rozděláno, na některých místech uvnitř ministerstva ale provedl změny, na něž si jeho politický předchůdce vázaný dohodami netroufl.

Kdyby si z té trojice vzali příští ministři a ministryně poučení, bylo by to skvělé. Je jednoduché a zní: Držet kurs, vědět přesně, kam jedu a proč, chápat, že kormidlo není na hraní, mluvit s posádkou a nefrajeřit. U tak velkých korábů, jako je Costa Concordia a zdejší školství, to jinak hrozí ztroskotáním.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments