Registry žáků a učitelů: ambiciózní projekt datové politiky, který je třeba ještě domyslet, říká analytik Jiří Münich

V květnu letošního roku jste s kolegou Janem Zemanem zveřejnili za PAQ Research studii, která vysvětlovala potřebnost plošného, standardizovaného ověřování výsledků základního vzdělávání. Jaký měla ohlas? Co když takové zjišťování výsledků ve skutečnosti nikomu nechybí? 

Dlužno říct, že otvíráme problém, který mnoho lidí jako problém nevnímá, to je pravda. Text jsme směřovali především na ty, kteří dělají v té oblasti nějaká rozhodnutí. Jde o shrnutí problematiky, i o určitou popularizaci, ale neměli jsme očekávání, že si to přečte hodně lidí. Nicméně, když jsem se pak díval na reakce, nejvíc z nich kupodivu přišlo od běžných uživatelů, neodborníků. Významně víc lidí, než bych čekal, má na tu věc nějaký názor. 

U publikace to ale nekončí. Analýzy využíváme v advokační činnosti a odvolávají se na ně kolegové při různých příležitostech. Kolega Karel Gargulák se věnuje velkému tématu řídicích vertikál, kde řeší, jaké nástroje k tomu skutečně něco řídit lidé v našem vzdělávání mají. Od ministra až po jednotlivé ředitelky a ředitele. Datová politika a zjišťování výsledků vzdělávání je takovým nástrojem, dlouhodobě nám chybí a Karel s naší studií dál pracuje.

Vláda schválila návrh zákona o registrech ve vzdělávání a ten je nyní v parlamentu. Platit má od roku 2028. Jde o projekt datové politiky s velkým celospolečenským dopadem. Jakmile se o tom objevila zpráva, na sítích jsem zaznamenala spíš negativní reakce, od učitelů a ředitelů. Těch pozitivních bylo méně. Objevilo se i přirovnání k Velkému bratrovi. Hlavní námitka byla „dopadne to (špatně) jako vždycky“. Může být deficit důvěry systémovou překážkou reforem?

Je jasné, že podobný návrh vzbudí obavy. V kulturní paměti nám stále žije zkušenost s komunistickým režimem, sledováním a kádrovými profily. A ani výhled do budoucna není úplně uklidňující. Po světě roste podpora autoritářských politiků, rozvoj technologických firem jako Palantir Technologies usnadňuje masivní zneužívání velkých dat. S daty svých uživatelů řada firem zachází jak pacholek s kozou na středověkém tržišti. 

Můžeme se obávat různých věcí. Třeba že registry budou fixovat i drobnosti v osobní historii (ve vzdělávání), která se s člověkem pak „potáhne“ celý život. Už v Bídnících Viktora Huga se řeší právo, aby něčí minulost byla zapomenuta. Bývalý vězeň Jean Valjean si musí vytvořit falešnou identitu, aby mohl společnosti ukázat, že navzdory své minulosti může být spořádaným občanem. Ve světě digitálních registrů by si Valjean ani neškrtnul a příběh Bídníků by vyšel nanejvýš na krátkou brožurku.

V Česku umíme systémovým záznamem člověku pěkně zavařit. Výsledky diagnostiky se zneužívaly například pro segregaci romských dětí. V tomto ohledu je dobré si připomenout rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva. Má smysl ptát se, co by vznik centrálních registrů znamenal třeba pro takové záznamy. I v zemích, které jsou v datové politice zběhlejší, se systém může dopustit diskriminačního etnického profilování. K rozsáhlému zneužití národního registru žáků došlo ve Velké Británii. Rozsah dat a jejich uživatelů se postupně rozšiřoval. Nakonec měly k datům přístup imigrační úřady nebo dokonce hazardní společnosti. V přímém rozporu se základními zájmy žactva. Bylo to vyhodnoceno jako velká chyba, které se dalo předejít.Je proto zcela oprávněné klást autorům projektu registrů tvrdé otázky a požadovat jejich vysvětlení. U těchto citlivých témat je důležité pojmenovat věcné obavy a oddělit je od těch nevěcných, iracionálních. Obou druhů je ve veřejné diskuzi dost. A také je třeba veřejnosti ukázat, že stát si je rizik vědom a pracuje s nimi při přípravě řešení. Jinak převládne strach a váhání. V takové situaci český stát často reaguje ústupem, projekt zařízne nebo pozastaví, což je další riziko. Tím se skepse v čase kumuluje. Potřebujeme, aby se obavy nepřeklápěly do protestů, ale do věcných otázek. A otázky zase do věcných odpovědí a spolehlivých opatření.

Můžete zhodnotit RIA pro tento projekt? Regulatory Impact Assessment (RIA) neboli hodnocení dopadů regulace je analytická zpráva, která posuzuje náklady, přínosy a dopady zákonné úpravy – na stát, občany, veřejné rozpočty. Jak dobře se v tomto případě státní správa vyrovnává s různými druhy rizik?

RIA dobře popisuje, v čem nám informační systém chybí a jaké by byly jeho přínosy, kdyby se dobře udělal. Jako problém vidím, že se soustředí na obecné technické aspekty. EMIS – informační systém pro řízení vzdělávání – nemá jen technickou stránku. Má i stránku obsahovou (co do systému vůbec zapisovat a jak to definovat), lidskou (kdo s daty pracuje a s jakou kompetencí) a institucionální (kdo o systému rozhoduje, kdo ho platí a komu se zodpovídá). Ty zůstaly z velké části stranou. K čemu je ale skvěle naprogramovaná databáze, kterou nikdo aktivně nepoužívá nebo která se odsune stranou při první výměně ministra?

I v technických otázkách a hodnocených variantách je RIA příliš obecná. Analýza například zmiňuje mezinárodní standardy pro strukturování a výměnu vzdělávacích dat – CEDS a SIF –, ale k žádnému se nezavazuje. Slibuje modul pro „anonymizaci, agregaci“ a další zpracování, ale nejmenuje žádnou metodu… Odborná literatura i praxe v této oblasti je přitom velice bohatá, možností je mnoho a bude důležité se jim do hloubky věnovat.

O kritických místech RIA jsem sepsal podklad, o kterém se chceme se státní správou bavit. Řada témat se měla vyřešit už na začátku procesu a RIA by to měla reflektovat. Teď už je zákon ve sněmovně a to na dořešení klíčových věcí úplně není to správné místo. 

Potenciálně kontroverzní je identifikátor žáka (a učitele), který podle návrhu umožní sledovat celou jeho vzdělávací (a profesní) dráhu. Plánuje se též sdílení dat napříč rezorty. Nebere si česká státní správa příliš velké sousto? Žádnou zemi RIA neanalyzuje tak, aby si šlo udělat konkrétní představu, jak se přesně s daty pracuje a kdo k nim má přístup. Zmiňuje Island jako příklad země s rozsáhlou praxí sdílení dat, ale v severských zemích má státní správa více důvěry veřejnosti a lepší governance. Ve Francii – kterou ale RIA naopak nezmiňuje – například veřejnost bojovala za opt-out, vyřazení ze systému. 

V naší studii se odkazujeme na analýzu OECD. Z 28 států, které srovnává, jich nějaký unikátní a longitudinální identifikátor žáka používá přes 80 procent. Samotný identifikátor ale může znamenat mnoho věcí, obzvlášť podle toho, na co vše jej můžeme napojit a jak toto spojení probíhá. 

Společný jmenovatel občana napříč ministerstvy u nás představuje rodné číslo. Identifikátor, který není s rodným číslem propojitelný, zůstane navždy jen v agendách ministerstva školství. To může vypadat jako dobré zabezpečení proti budoucímu zneužití. Zároveň ale platí, že jestli chceme třeba pro účely podpory identifikovat znevýhodněné žáky, hodily by se individuální informace také od MPSV.

Otázku ale můžeme položit jinak. Místo toho, co lze s indikátorem dělat, se můžeme ptát, kdo a jak o jeho používání bude rozhodovat. Jednoduchá odpověď může být, že data se budou předávat a propojovat podle zákonných potřeb různých orgánů státní správy. Složitější je nadefinovat, kdo sedí na klíči, který umožňuje propojení identifikátorů s rodnými čísly, jak probíhá posuzování požadavků na propojení, jaké jsou základní hodnoty – a mezi nimi musí být ochrana zájmů učitelstva a žactva. To může být insititucionálně zakotvený prvek, který ujistí uživatele a zároveň maximalizuje potenciál informačního systému pro zlepšování vzdělávání.   

Jde o projekt mimořádné společenské závažnosti, přesto kolem něj neproběhla veřejná debata. Setkání se stakeholdery se konala, v článku v Deníku Alarm se píše o námitkách Rady vysokých škol týkajících se registru učitelů. Je to podle vás dostatečně participativní přístup?

V českém prostředí chronicky chybí tvořivý dialog, který by zkoumal motivace a postoje zainteresované veřejnosti a hledal konsenzus pro reformy při jejich přípravě. Když jsme se jako PAQ o potřebě datové politiky bavili s řediteli škol, postupně v dialogu spontánně vznikaly momenty, kdy sami ředitelé říkali: když teď o tom tak mluvíme a na základě toho, jak jste to zarámovali, mě napadá, že bych s tím mohl dělat to a to. Pro lidi může být náročné naplnit abstraktní návrhy konkrétní představou. Věřím, že ta nakonec vzniká mnohem lépe v aktivním dialogu než v jednostranné komunikaci.

Když si lidé dokážou představit, že by něco mohlo být potřebné a užitečné, jsou ochotni posunout své hranice toho, co akceptují, a přispívat konstruktivními a inspirativními návrhy. Autorstvo projektu tak může získat mnoho užitečné zpětné vazby a na ni kreativně reagovat. Kvalitní veřejná diskuze může zásadně expandovat naši představivost, kam nás reformy mohou posunout od snadno představitelného, ale silně svazujícího statu quo. 

Kulaté stoly a další formy setkání zástupců rezortu s experty – rozšířená forma toho, jak se u nás stát informuje – podle mě nejsou dostatečný ani ideální formát. Mnoho podobných zasedání jsem absolvoval a argumenty nešly moc do hloubky, námitky byly spíš povrchní a sezení bývala spíš na bázi otázky a odpovědi. Žádná koncepční diskuze, která by mohla něco ovlivnit.

Zainteresovaná veřejnost se u nás často o plánované změně dozvídá z médií – nebo to aspoň tvrdí – a své obavy či námitky pak vyjadřuje formou petice nebo otevřeného dopisu. V zásadě již jde o veřejnou kritiku a státní správa se dostává do defenzivní pozice. Debata na sítích se radikalizuje, často nejde do hloubky, a kdo problematiku nezná v plné šíři, nemůže do ní ani kvalifikovaně vstupovat. Pak je velmi jednoduché sklouznout k paušálnímu preventivnímu odsuzování všeho, s čím ministerstvo přijde.

V poslední době se často v myšlenkách vracím k něčemu, čemu se říká epistemická akontabilita. Je to něco, co s kvalitou veřejné debaty přímo souvisí. Epistemicky akontabilní je člověk, který nějakým způsobem nese zodpovědnost za přesvědčení a tvrzení, která do diskuze a veřejného prostoru přináší. Jde o kvalitu úvah, důkazů a metod stojících za jeho tvrzeními. Komunita, ve které epistemická akontabilita funguje, dokáže na nejrůznější tvrzení kvalifikovaně reagovat. Pozná a konfrontuje tvrzení, která jsou nepodložená, dopřává sluch a autoritu těm, která jsou koherentní a stojí na pevných důkazech. Kde epistemická akontabilita funguje, může vést diskuze ke skutečnému posunu v kvalitě veřejné politiky. Kde chybí, diskuze a veřejné konzultace nejspíš skončí jen jako mocenská a rétorická cvičení.

Archiv J. Münicha

Jak byste zhodnotil stav české veřejné debaty o vzdělávání? Je dostatečně epistemicky akontabilní?

Obávám se, že u nás pro to, abychom se přiblížili popsanému ideálu, chybí některé předpoklady. Když jeden expert mluví k lidem, kteří jeho oboru nerozumí, může před nimi říct v podstatě cokoli a nikdo se mu nepostaví. Expert, který neočekává kvalifikovanou oponenturu, pak může snadno sklouznout k tomu, že své výroky opírá méně o své vědění a více o své postoje a hodnoty. Posluchač těžko posoudí, jestli pozvaný ekonom právě vystupuje jako vědec, bankéř nebo politický konzervativec. 

Když spolu mluví před publikem dva dostatečně odlišní experti ze stejného oboru, může už dojít k nějaké myšlenkové konfrontaci. Jeden expert si je vědomý druhého a oba se mají na pozoru, jakých tvrzení se před sebou dopouštějí. Odborný žargon ani titul před jménem už špatné argumenty jen tak neochrání. I pak je ale problém, pokud publikum nedokáže posoudit, který expert argumentuje lépe. K tomu diváci nepotřebují hluboké znalosti v oboru, ale potřebují obecné kognitivní dovednosti, základní rozhled a ochotu přemýšlet o tom, co sledují. 

Smysluplná veřejná debata potřebuje tento trojúhelník: experti, kteří spolu veřejně komunikují a jsou dostatečně odlišní, aby spolu mohli i nesouhlasit, a veřejnost, která má dostatečnou hladinu znalostí a dovedností, aby uměla debatu správně vyhodnotit. Myslím, že jsme v situaci, kdy je tato hladina příliš nízká. Ale stačilo by ji zvednout jen o něco výš. Je to jako s očkováním, některá zvýší obranyschopnost jedince jen o trochu, ale v proočkované populaci se společným efektem stádové imunity nemoc nakonec vymýtí. 

Dalším problémem je, že nezřídka neumíme sestavit dostatečně různorodý panel expertů. Když si ekonomové notují s ekonomy, protože všechny učili pravicově uvažující profesoři, a sociologové si notují se sociology, protože všichni chodili do stejné hospody, nikdo ničí nesmysly kvalifikovaně konfrontovat nebude.

V této chvíli nám tedy chybí dostatečná schopnost pracovat s expertizou, číst argumenty, rozumět debatě a debatovat správně. Z diskuze se tak často stává fotbalové utkání. Nesoustředím se na to, jak dobře je konstruovaný argument, jdu prostě fandit a emočně si ulevit.

Někdo za veřejnou debatu považuje právě i jen setkání expertů s šéfy rezortu (tedy pokud byl na ně přizván). To je ale poměrně reduktivní. Máme nějakou sdílenou představu o tom, jak by formát veřejné vzdělávací debaty měl vypadat? 

Design participativního procesu bychom si měli ujasnit, s tím souhlasím, a mimo jiné s ohledem právě na transdisciplinaritu. Myslím, že máme velké limity v tom, koho považujeme za odborníky na co. 

I téma registrů ve vzdělávání, o kterém se teď bavíme, redukujeme na problematiku digitalizace a opět děláme tutéž chybu. Před šéfy rezortů se posadí experti z IT a to je vše. Jsou ale i jiné druhy expertizy, kromě akademické třeba i uživatelská nebo občanská. Takoví experti nemají v procesu stejné role jako třeba techničtí experti, ale když některé typy vědění z participace chronicky vypadávají, systém tím trpí. Jejich zapojení má být jiné svou podobou, ne mírou, ne významem, který připomínky těchto stran mají.Když jsem ještě pracoval na ministerstvu, v jednom projektu jsme se snažili vytvořit platformu, kde jsme interagovali s komunitou vzdělavatelů budoucích učitelů nebo s děkanstvem fakult vzdělávajících učitele. Když nad tím tak přemýšlím, tak i my – ač jsme se snažili být autenticky participativní – jsme často sklouzávali k pojetí participace čistě jako prezentace. Ten projekt se už hodně posunul a věřím, že kolegům se podařilo založit vztahy na důvěře a obousměrné komunikaci se skutečnými dopady. Ale není to lehké a klasické připomínkové řízení na to určitě nestačí.

Na druhou stranu, participace při revizi RVP byla koncipována extrémně rozmáchle. Do přípravy se zapojily stovky lidí, ale výsledkem je nesourodý a nepříliš srozumitelný dokument; v některých pracovních skupinách vznikly spory, které pak byly vypořádány netransparentně… Ani tato cesta nepřinesla plody, které by zainteresovaná veřejnost ocenila. 

Pokud je dialog pojat takto velkoryse a nikdo ho nedokáže uřídit, systém má tendenci se vrátit k modelu „kolečko s experty“, zajetému připomínkovému řízení: my vám řekneme, jak by to mělo být, vy se k tomu můžete vyjádřit, my s tím naložíme podle svého uvážení. Připomíná mi to, jak filozof vzdělávání Paulo Freire popisuje bankovní přístup ke vzdělávání. Učitel jde za žáky a předem má jasno, jaké znalosti a dovednosti do jejich hlav patří, a jaké ne. Žáci mohou klást otázky, když něčemu nerozumí, ale více už není v jejich moci. Nikdo nečeká, že agendu budou utvářet spolu s učitelem. Půdorys je jasně daný, hřiště nalajnované.

Například v Anglii v procesu vývoje testů ve vzdělávání mají svou roli různé panely. Jeden panel je technicky-expertní, jiný je uživatelsky zaměřený, rozhodnutí stojí na vícero pilířích. Rozhodnutí a posudky každého panelu jsou závazné, existuje formalizovaný model, kterým různé druhy expertizy vstupují do procesu, aby žádný nezůstal nevyslyšen. Něco jako kuriový systém: když to neprojde oběma kuriemi, máme problém.

České reformy selhávají i vinou nedostatku důvěry stakeholderů, v důsledku jejich pasivní nebo i aktivní rezistence. A otázka důvěry má i racionální základ, souvisí s tím, jak důkladně byl projekt připravený a konzultovaný s příslušnými aktéry. 

Zajímavá je v téhle souvislosti analýza Světové banky, která shrnuje zkušenosti se zaváděním informačních systémů do vzdělávání v různých zemích. Zpráva tematizuje i příčiny selhání. Kromě nestabilního institucionálního zajištění (jednorázové financování, málo dedikovaných pracovníků, diskontinuita politické vůle – to se nás taky týká) to bývá legitimita a relevance systému pro školy, komunity a rodiny. Varovným příkladem může být systém inBloom, který ztroskotal na tom, že tvůrci se soustředili jen na technickou stránku věci a ponechali stranou, že jde o systém, který má sloužit lidem a budou s ním pracovat lidé. 

Bez legitimity, uznání ze strany stakeholderů a celkově společnosti, že systém je potřebný a dobrý, se nikam nedojde. Když se lidé oprávněně ptají na to, jak je systém zabezpečený, poslat jim leták s informacemi o ochraně osobních údajů evidentně není dost. Stát musí usilovat o důvěru a mít v tomto ohledu co nabídnout.

Míra důvěry je u nás momentálně nízká. Lze legitimitu získat zpět?

Velká část je bohužel „zděděná“. Když mám za sebou jako stát historii zpackaných projektů, otiskne se to i do počáteční legitimity každého nového projektu, i když jsem ho (ještě) nepokazil. Přesvědčit lidi o tom, že mu mohou věřit, bude těžší. 

Článek Vivien Schmid rozebírá, proč lidé věří, nebo nevěří Evropské unii, jaké jsou zdroje její legitimity, co v očích veřejnosti ospravedlňuje evropský projekt. Myslím, že může být inspirativní i pro přemýšlení o našich národních projektech.

Již předchozí autoři pracovali s konceptem vstupní legitimity – toho, nakolik projekt odráží vůli voličů a jejich pocit, že je participativní, a výstupní legitimity – účinnosti politik a tedy úspěšnosti projektu, která se odráží v životě obyvatel. Autorka přidává ještě další nutnou podmínku – „průběhovou“ legitimitu. Ta se zakládá na kvalitě samotných procesů vládnutí, toho, co je mezi vstupem a výstupem, tedy na efektivitě, akontabilitě, transparentnosti a otevřenosti systému. Jde do velké míry o to, jestli lidé procesu rozumějí a ztotožní se s ním. EU je vnímaná jako byrokratická a netransparentní, protože ordinary legislative procedure – řádné legislativní postupy – jsou složité, lidé jim nerozumějí a to pak oslabuje legitimitu celého projektu.

Když toto přemýšlení vztáhneme k registrům, jak z toho projekt vychází?

Slabá je už i vstupní legitimita, právě pojetí participace. Lidé volají po široké diskuzi, mají pocit, že stát něco upekl za jejich zády. A je to úkol pro autora projektu, ministerstvo školství, aby se s tím vypořádal. 

Co se týče celého procesu a tedy průběhové legitimity, je třeba vyjasnit, jak se budou řešit procesy zabezpečení a přístupu k datům. Obecné ujišťování nestačí. Dobrou cestou by podle mě bylo založit model se základní funkcionalitou a rozšiřovat ho postupně, s dozorem a zapojením těch, kterých se bezprostředně týká. Každý další vývoj znamená vyšší úroveň integrace a stát musí komunikovat, jak přemýšlí o zabezpečení systému a získat pro řešení určitou úroveň dodatečné legitimity.

A pak je tu ještě výstupní legitimita, což je v tomto případě předpoklad, že registry budou užitečné, protože i z jiných státních projektů jsme nakonec jako občané měli prospěch, i když si to často sami nepřiznáváme. A tady je velmi slabé místo, toto přesvědčení spíše chybí. Chybí nám „historická bitva“ s jednoznačným vítězstvím, něco jako bitva u Sudoměře, která legitimizovala Jana Žižku jako schopného vojevůdce, který dokáže zvítězit i za nepříznivých podmínek. Každý ji zná, každý si vzpomene. Co? Dneska velí Žižka? Tak to do té bitvy snad i půjdu.

Nemáme národní úspěšné ikonické projekty nebo aspoň nejsou v obecném povědomí. Kouše nás tady do paty nechuť k evaluaci, o které jsme mluvili, nebo možná neschopnost evaluovat. My vlastně ani nedokážeme říct, který projekt uspěl, nemáme to podložené.

Nepřišli bychom na nějaký projekt, který se veřejně chválil?

Pozitivní ohlasy byly na DiPSy, systém digitalizace podávání přihlášek na střední školy. I když ani zde si stát úplně nemůže přisoudit kredit, protože systém nakonec programoval tehdejší ředitel Cermatu Krejčí se svými známými a se synem, a to více méně jako únik z krizové situace. Neboli státu se ani zde nepodařilo postupovat standardně. Bohužel to ukazuje stále stejným směrem – státní správa ve své performanci lidi zklamává.

Neměla by se pozornost analytiků upírat na samotnou infrastrukturu reforem? Pokud chybí základní předpoklady pro jejich kvalitní realizaci, nakonec to opravdu „dopadne jako vždy“. Nejdřív je třeba opravit koleje, po kterých reformy jezdí, obrazně řečeno, nemyslíte? Reflektuje se tato problematika u nás?

Pro ilustraci, vybavuji si třeba skvělý text českého akademika Radima Šípa o dysfunkcích českého vysokého školství. Autor velmi kriticky zkoumal formální a neformální rozhodovací procesy a jejich vliv na fungování instituce. Existují univerzitní obory jako organizační sociologie, kde tohle je obrovské téma. Obor Public policies řeší podobné věci. 

Co se státní správy týče, je jistě potřeba si klást otázku, co je za tím mechanismem, že si experti při opakovaném kontaktu se státem nepřijdou slyšeni, a zainteresovaná veřejnost, přes veškerou snahu ministerstva o participaci, má stejně dojem, že veřejná debata neprobíhá. Ve státní správě, navzdory různými vládami aktivně zhoršovaným podmínkám, působili nebo působí mimořádně schopní a přemýšliví lidé, někteří i s přímou zkušeností s tím, jak funguje stát jinde. Přesto to nestačí. 

Velmi často se mi stávalo, když jsem pracoval na ministerstvu, že na pivu nebo na konferenci v kuloárech lidé říkali: na tohle jsme upozorňovali v té a té pracovní skupině, u té a té příležitosti, ale nic se s tím neudělalo. To je samo o sobě varovné znamení. Končí to u hořekování a pocitu, že stát se zeptá, ale neposlouchá. Ale stát není člověk, je to organizace, a nemá smysl si ho personifikovat. Není nevychovaný ani nepozorný, je špatně institucionálně nastavený. Evidentně je třeba zvýšit úroveň řídicích a analytických procesů.

Využívá státní správa dostatečně český i zahraniční výzkum? Vědecké články se zásadními zjištěními se u nás do designu reforem propisují méně, než bych čekala. 

V téhle souvislosti mě napadl článek Daniela Sarewitze Saving Science, hodně mě ovlivnil. Autor přemýšlí o tom, jak vědecké poznání, které se stalo poněkud autoreferenčním, opět přiblížit dalším zájmovým skupinám. Ukazuje to na příkladech. Ten, který mi utkvěl v paměti, může ukazovat cestu. Skupina neziskových organizací sdružujících lidi s jistým typem rakoviny a hájících jejich zájmy ve Spojených státech získala lobbingem příslib peněz z veřejného rozpočtu na výzkum této rakoviny. Peníze byly z vojenského rozpočtu a rozhodlo se tedy, že řízení výzkumného projektu bude pod armádou. Armáda měla v té době silný étos služby civilnímu zájmu (jak to je teď, nevím, článek je z roku 2017) a byla si vědoma toho, že realizuje civilní projekt. Vojáci fungovali jako manažerská struktura, která zároveň posuzovala, jak vědecký koncept výzkumu odpovídá záměrům formulovaným občanskými organizacemi. V souladu se zadáním zapojili vědce a vytvořili funkční průběžnou komunikaci mezi zkoumajícími experty a občanskými zadavateli. Nakonec se podařilo udělat i spoustu kvalitního základního výzkumu, který se také velmi rychle překlopil do řady diagnostických metod. Pomohlo to nemocným, ale také vědě samotné. Obvykle se totiž výzkum začne cyklit do zkoumání velmi specifických otázek, které jsou už relevantní jen pro stále užší okruh expertů v grantových komisích. Takto experti dostali užitečné hranice, které ale nevymezily pouze cílovou aplikaci. Cílem byl zkoumaný problém jako celek, ne organizační proces. 

Namísto armády si u nás můžeme dosadit ministerstvo, které by manažovalo agendu formulovanou ve veřejném zájmu a najímalo experty jako realizátory. Prostřednictvím nástrojů jako TAČR by mělo být schopné identifikovat problémy a aktéry, kteří by do dané problematiky měli mluvit (tedy druhy relevantní expertizy), a mělo by zprostředkovávat obousměrnou komunikaci. A občas do toho vstoupit a dát tomu hranice. V nějaké základní podobě tyto nástroje máme, ale chybí právě ona širší moderovaná participace. 

Takové úvahy jsou ale samozřejmě čistě akademické, když vláda za vládou vidí vědu a výzkum jen jako prostor pro další výdajový škrt.