Svetchytre.cz: Digitalizace školství: inovace a školský systém dnes zní jako protiklad

Doporučujeme rozhovor Ondřeje Kinkora a Boba Kartouse s Ondřejem Neumajerem, který v roce 2014 vedl pracovní skupinu, která pro MŠMT sestavila Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020. A právě digitální gramotnost ve školách je hlavním tématem rozhovoru, který byl publikován 24. 8. na webu Svetchytre.cz.

Slyšíme to od politiků velmi často – Česko by se po vzoru Estonska či Finska mělo stát zemí, kde digitalizace bude lidem usnadňovat život, a ještě přispěje k ekonomickému růstu. Jednou z oblastí, které by měla digitalizace zásadně prospět, je české školství. Jak realitu právě ve školství vidí Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání, vzdělávacími inovacemi a vzdělávací politikou?

„Spolupracuji s politiky na různých úrovních a mám pocit, že většinu vzdělávání příliš nezajímá a ani mu ve svých úvahách nepřisuzují skutečně podstatnou roli. Veřejně sice často opakují známé fráze o budoucnosti země, která závisí na vzdělávání, ale podezírám je z toho, že o jejich podstatě moc nepřemýšleli. Prostě nám chybí inspirativní lidé s vizí, kteří by diskuzi byli schopni vést veřejně a kultivovaně, ale zároveň tak, aby byla přístupná laikům. Pokud si sami neřekneme, co je naším cílem, budeme se zmítat ode zdi ke zdi. Přitom naše historie bohatá na pracovité a především rukodělně šikovné lidi nám dává velmi dobrý základ pro další směrování,“ říká Neumajer, který kromě jiného od roku 2014 pracuje jako konzultant ministerstva školství pro realizaci Strategie digitálního vzdělávání ČR.

Když Česká školní inspekce měřila něco, co se dá nazvat digitální připravenost, došla v podstatě k zoufalým závěrům. České školy nejsou na digitalizaci připravené. Proč?

Překážky jsou dobře zmapovány: nedostatečné digitální vybavení škol, nedostatečné digitální kompetence v kombinaci s nedostatkem času učitelů, problémy, které při zapojení technologií do výuky vznikají.

České školy jsou značně podfinancovány. Kromě toho navíc paralelně vedle sebe řeší množství problémů a výzev doby: stále vyšší požadavky na práci učitele, mizerné finanční ohodnocení, nedostatečný zájem o profesi mezi mladými, potřeba neustále se učit a rozvíjet, sílící tlak rodičů…

Velkým problémem je i to, že ředitel v běžné základce je na všechno sám, zpravidla nemá podřízené, na něž by mohl některé nepedagogické úkoly delegovat. Musí fungovat jako Ferda Mravenec, takže je běžné, že něco mu jde lépe a něco hůře. Vyznat se v moderním IT není pro absolventa humanitního vzdělání úplně jednoduché, proto je to často ta oblast, kterou prostě tolik neřeší. Interního správce IT má jen 16 procent základních škol a většina škol nemůže vydat měsíčně na správu IT částku více než 5 tisíc korun. Zkuste si to srovnat s běžnou firmou. I proto se do konkurzů na ředitele škol se hlásí stále méně zájemců. Mnoho mých známých dělá ředitele s platem 40 až 50 tisíc, ale s obrovskou zodpovědností. Kde jinde má vedoucí pracovník padesát podřízených a zodpovědnost za čtyři stovky každodenních „klientů“ za nimiž stojí osm stovek rodičů s často protichůdnými požadavky.

Jak si stojíme ve srovnání se světem? Někdy čteme o tom, že skvělé výsledky mají nadrilovaní Asiati, někdy že velmi liberální Finové. Existuje nějaká spolehlivá cesta?

Na školství jsme v roce 2016 vydali 3,7 procenta HDP, průměr vyspělých států OECD byl 5,2 procenta. Z tohoto pohledu je naše školství extrémně podfinancované.  V mezinárodních šetřeních jsme stále někde v průměru. Takže z hlediska poměru cena-výkon provozujeme skvělý efektivní školský systém. Ve vzdělávání se ale změny dostavují s mnohaletým zpožděním, a takovéto výsledky jsou za současného stavu dlouhodobě neudržitelné.

Větším problémem ale ve skutečnosti nejsou samotné peníze, ty by při stavu dnešní ekonomiky jistě byly, ale to, že se neumíme domluvit, co vlastně ve vzdělávání chceme a kam máme vzdělávací systém směrovat. O školství diskutují především lidé stojící mimo školský systém, ten se tak nějak se svojí kinetickou energií valí dál v režimu let minulých.

Občas také zaznívá, že zaostávání školství za rozvojem technologií v podstatě nemá jednoduché řešení. Co je největší překážkou? Učitelé, ředitelé, zřizovatelé, ministerstvo?

Například z výzkumů a ze studia národních digitálních strategií a jejich srovnávání víme, že se vždy musí jednat o několik paralelně jdoucích aktivit. Vypustíte-li jednu, výsledku nedosáhnete. Typicky se jedná o zajištění digitální infrastruktury, což jsou počítače a internet ve školách, podporu vzdělávacích zdrojů, což dříve byly výukové programy a dnes to jsou spíš otevřené vzdělávací zdroje a webové portály, vzdělávání učitelů a pedagogický leadership a řízení celého systému založené na výzkumu. V praxi je ale nesmírně obtížné toto vše skloubit dohromady, aby se to v každé škole potkalo dohromady. Na některá opatření, o kterých víme, že jsou nezbytná, nemáme aktuálně nástroje a jejich řešení je na dlouhou dobu. Anebo na ně v kapitole školství nejsou finance.

Asi největší společnou překážkou jsou zastaralé představy lidí o vzdělávání a specificky o digitálním vzdělávání. Neustále musíme někoho přesvědčovat, vysvětlovat, vzdělávat, stále čelíme předsudkům… Prostě se jedná o prosazování inovací v konzervativním prostředí.

Občas se setkávám s tím, že učitelé působí spíše jako odpuzovače inovací. Jaké má učitel na základní nebo střední škole možnosti pro zapojení technologií?

Ano, inovace a školský systém dnes zní jako protiklad. Ultrakonzervativních učitelů, kteří digitální technologie ani v roce 2018 vůbec nepoužívají už je opravdu málo. Většina učitelů počítače využívá, ale hlavně k administrativním účelům: zapsat do elektronické třídnice, vyplnit hodnocení do elektronické žákovské, odpovědět řediteli na e-mail.

Stačí to?

Mě zajímá takové využití technologií, kdy se stávají přirozenou pomůckou pro učení a vzdělávání. Děti mobil a tablety používají permanentně, tedy pokud nejsou ve škole anebo nespí. Proto je vhodné jejich využití zaměřit i tímto směrem, o kterém nemá mládež zpravidla vůbec ponětí. A kdo jiný má v pracovní náplni, jim s tím pomoc, než učitel? Na rodiče v tomto případě spoléhat nemůžeme, protože cyklus inovací běží rychleji než naše životy. Starší generace sama technologie pro vzdělávání neměla možnost využívat, nebo minimálně ne ty, které dnes jsou k dispozici.

A neplatí to i o učitelích?

Průměrný věk učitelů je kolem 46 let, což z nich nečiní zrovna síťovou generaci. Nelze očekávat, že za půlkou svého života změní všichni své dosavadní zvyky a začnou se přes internet učit novým věcem. Z pedagogických výzkumů víme, že největší dopady na výsledky žáků má takové vzdělávání učitelů, které probíhá přímo ve třídě, proto se moderní vzdělávání učitelů zaměřuje na formy jako je pečlivě plánovaná párová výuka dvou učitelů, pravidelná setkávání s pedagogickým mentorem, výuka s hospitací kolegy s následným rozborem nebo podpora pedagogického leadershipu. Tohle všechno sice primárně o technologiích není, ale do ustálených vod školních sboroven to i tak přináší velké změny. A právě i tímto způsobem lze zavádění technologií do výuky vhodně podporovat.

Vzdělávací inovace se nejlépe šíří nápodobou. Někteří učitelé, kteří technologie šikovně používají, si to nenechávají pro sebe, ale sdílí své zkušenosti s ostatními, zpravidla v neformálních on-line komunitách na sociálních sítích. Česká školní inspekce letos spočítala, že takových je 7 procent. Z teorie šíření inovací víme, že existuje další skupina učitelů, kteří inovace sami nevytvářejí, ale zajímají se o ně a ve své výuce se je snaží využívat, hovoří se o přibližně 10 až 15 procent.

Školství z hlediska technologií formují velké korporace, které mají na vzdělávání velký nepřímý vliv.  V Česku ale pořád rezonuje vliv průmyslových podniků než firem z IT oboru. Není i to příčina současného stavu?

Nadnárodní korporace formují především způsoby našeho žití a důsledky pak dopadají samozřejmě i do školství. Je to velké dilema, které nemá jednoduché řešení. Je potřeba myslet kriticky, neustále si připomínat, že cílem velkých firem je zisk, nikoli blaho lidstva. Mnozí z nás mají tendenci to dobro, které občas někde ukápne a je podporováno intenzivní reklamou vnímat prostřednictvím konfirmačního zkreslení, prostě jim na to skočíme.

Dám konkrétní příklad: mají se ve školách žáci učit na cloudových balících aplikací amerických gigantů jako je Google, Microsoft či Apple, když je pro školství nabízejí zdarma, navíc ve velmi slušné kvalitě? Nevychováváme jim tak jen budoucí uživatele na úkor pestrosti? Nemohou být takto shromažďovaná osobní a velká data zneužita? Jenže vůči těmto produktům je běžná alternativa pro školu dražší, resp. zpravidla není pro školu zdarma nebo v tom je nějaký háček, komplikace. Jejich uzavřené ekosystémy úmyslně komplikují spolupráci napříč aplikacemi různých dodavatelů – uživateli G Suite dokument v Office365 nenasdílíte.

Kdo to může změnit?

Vlády nemají většinou sílu takovým výzvám čelit, pokud o tom vůbec uvažují. Například Evropská komise ale nabízí pro spolupráci škol cloudové prostředí, které funguje na podobných principech a navíc je celoevropské, takže mezinárodně rozšířené a nedává osobní údaje dětí do rukou komerce. Prostředí TwinSpace v eTwinningu není sice vhodné pro všechny účely, ale je to dobrý příklad, jak to může fungovat.

V Česku byla poslední desetiletí velmi levné pracovní síla. Mnohým firmám se vyplatili levní méně kvalifikovaní pracovníci, nežli aby podporovaly inovace, automatizaci, robotizaci, tedy inovace. Na tom byla založena naše mezinárodní konkurenceschopnost a ještě nedávno to vycházelo.

To se ale změnilo.

Jednou to zákonitě muselo přijít. Jenže zatímco v zahraničí masivně modernizovali, u nás spíše převládá názor, že je lepší více méně vzdělaných lidí. Jsou zde silné snahy omezovat počty maturantů, studentů na vysokých školách, studentů humanitních a společenských věd. A často tyto myšlenky hlásají zástupci právě té průmyslové lobby, která levnou pracovní sílu potřebuje. Myslím, že je to právě to, že nám chybí inspirativní lidé s vizí, kteří by takové chování uměli kriticky vysvětlovat. Do parlamentu potřebujeme více filozofů a méně inženýrů, ale i ti filozofové musí být tak trochu inženýři.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na