Tomáš Chrobák: Jak jsem opustil domácí úkoly a zase se k nim s pokorou vrátil

Ještě si dobře pamatuju, jak jsem v počátcích své učitelské kariéry v domácích úkolech plaval. První problém: zadával jsem je tak, aby si s nimi poradili i ti nejslabší. Silnější žáky ale nudily a ztráceli zájem. Když jsem začal zadávat úlohy těžší, ale dobrovolné, plnili je zas jen ti, kterým šla matematika lépe. A se slabšími žáky jako bychom hráli hru: děláš, že tu nejsi, a já dělám, že tě nevidím. Druhý problém: dnešní děti komunikují přes WhatsApp a hotové úkoly tam spolu sdílí. Opisování jsem ale zažil i ve škole – třeba když jsem přišel do třídy o trochu dřív. Třetí problém: moje vlastní důslednost. Domácí práce jsem často nestíhal opravovat a nezvládal jsem je vyžadovat od těch, kteří je nepřinesli. Celé to prostě byl jeden velký opruz s minimálním přínosem.

Postupně se začalo ve veřejném prostoru i ve vzdělávací komunitě mluvit o tom, že domácí úkoly nemají valnou učební hodnotu a u mnoha dětí spíš prohlubují odpor ke škole. A tak jsem je přestal zadávat úplně. 

Loni v září jsem začal při výuce používat finskou aplikaci na výuku matematiky Eduten. Dle doporučení odborníků z univerzity v Turku, kteří ji vyvinuli, je vhodné s ní pracovat hodinu týdně ve třídě a zadávat v ní domácí procvičování. Platforma pracuje s prvky gamifikace a s umělou inteligencí, která každému žákovi předkládá úlohy dle jeho úrovně. Nejde o tupé počítání, ale o přemýšlivou matematiku s důrazem na rozvoj čtenářských dovedností a práci s chybou. Zároveň šetří čas – na jedno kliknutí vidím, kdo pracuje více, kdo méně, komu se daří a kolik jednotliví žáci potřebovali času k dosažení „poháru“. Žádné vymýšlení zadání, žádné hromady oprav.

Výzkumy říkají, že žáci díky platformě zlepší své dovednosti až o 40 % a vypočítají osmkrát více příkladů, než by zvládli s tužkou a papírem. Upřímně, byl jsem skeptický. Ale pak dorazily výsledky letošních Scio testů. Nestačil jsem se divit: všichni mí žáci dosáhli percentilu vyššího než 56, a to mám ve třídě děti s poruchami pozornosti i dyskalkulií. To znamená, že každý můj žák je lepší než polovina republiky – přitom jsme obyčejná vesnická škola a Scio nás poměřuje i se stejně starými gymnazisty. Přemýšlel jsem, čím to je – a došlo mi, že moji sedmáci devět měsíců každý týden pravidelně trénovali. Nedávno jsme slavili 15 tisíc spočítaných příkladů v Edutenu na žáka. To se prostě muselo někde projevit. Nejvýraznější posun vidím u těch, kteří dříve měli s matematikou potíže – čím víc napočítají, tím se zlepšuje jejich sebevědomí, jsou aktivnější i v hodinách.

Benefity jdou myslím nad rámec matematiky. Zadávám procvičování vždy v úterý a kontroluji o týden později – děti si tak mohou práci rozvrhnout. Většina z nich má mnoho kroužků a úkoly „na zítra“ jsou pro ně často nereálné. Ale s týdenním zadáním se krom matematiky učí také time management. Říkají mi třeba: „V úterý mám kytaru a ve středu karate, takže si matiku dělám vždycky ve čtvrtek.“ Tím, že si zvykají pravidelně dělat něco náročného, ale smysluplného, budují odolnost i odpovědnost. Už jich je ve třídě jen pár, kteří s tím mají ještě problémy. Ale to už zvládnu ošetřit – jednomu chlapci dávám papírové úkoly, s ostatními o tom průběžně mluvím a věřím, že se časem chytí. 

Mí kolegové mě považují za inovativního učitele a možná si řeknou: „Tomáš a ty staromódní domácí úkoly?“ Ale já už dnes vím, že jsem žákům škodil, když jsem jim je nedával. Teď mám konečně způsob, jak podpořit KAŽDÉHO žáka.

Autor: Tomáš Chrobák, učitel matematiky na ZŠ Baška, učitel předmětu didaktika matematiky na Ostravské univerzitě, lektor a vítěz české verze ceny Global Teacher Prize CZ.