Problém s kvalifikací učitelů se urgentně řeší, otázka kvality je stále opomíjená

Uveřejňujeme komentář Tomáše Feřteka, který vyšel v úterý 10. března v MF Dnes pod titulem Uč se, učiteli s podtitulkem Krize s nekvalifikovanými pedagogy (skoro) vyřešena. Autor v něm oceňuje dohodu ministra školství s odbory i fakultami, zároveň však poukazuje na přetrvávající problémy, které ministerský krizový plán neřeší – nedostatečné finanční a společenské ohodnocení učitelů a chybějící metodickou podporu. Článek shrnující kroky k řešení situace učitelů bez formální kvalifikace, jak je prezentoval ministr Chládek, najdete ZDE, spolu s odkazy na televizní i internetové debaty, které k tématu proběhly.

Na pátečním vystoupení ministra školství Marcela Chládka, kdy předložil pět bodů, jak řešit situaci s učiteli bez formální kvalifikace, se dají ocenit přinejmenším tři věci.

Zaprvé, že ji předložil jako společnou dohodu děkanů pedagogických fakult a školských odborářů. Přitom právě tyto dvě skupiny se dlouhodobě tvářily, že na požadavku odchodu všech učitelů, kteří nebudou mít kvalifikaci podle současného zákona, nesleví ani o píď.  A v tuto chvíli souhlasí s novelou, která má být předložena do konce dubna. Úspěch.

Zadruhé, že ministr urychleně sehnal aktuální čísla, která například říkají, že na více než šesti stovkách základních škol je množství „nekvalifikovaných“ větší než poloviční.  A je tedy jasné, že přinejmenším tam není prostý odchod učitelů bez správného diplomu uskutečnitelný.

Zatřetí je přínosný návrh na zřízení registru učitelů a Národního kulatého stolu k učitelské profesi, protože to jsou opatření, která přesahují řešení momentálního průšvihu a umožňují hledat cesty do budoucna. A že to nebude úplně snadné.

O kvalitě učení rozhoduje kvalita učitele
Nelze to totiž říci jinak, než že učitelé v České republice na tom jsou po léta pořád stejně mizerně. Poslední mezinárodní srovnání (studie Education at a Glance 2013) konstatuje, že jejich platy po patnácti letech praxe dosahují o něco více než poloviny platu průměrně placeného kolegy ze zemí OECD. A bere o něco více než polovinu toho, co běžný český vysokoškolák. Jedná se samozřejmě o přepočtené částky na paritu kupní síly a ze sledovaných 37 zemí jsme sedmí od konce. Za Mexikem a Chile a před Polskem, Argentinou, Slovenskem, Estonskem a Indonésií. Je to už banální sdělení, ale po léta se nemění a z tohoto hlediska je ona přidaná miliarda a půl na platy, kterou ohlásil ministr na příští rok, částka, která nic změnit nemůže. Ve veřejných investicích do vzdělání jsme pořád třetí od konce.

Pokud jde o množství hodin a počet dětí ve třídě, tam se pohybujeme okolo průměru, ale v našich školách zcela chybí podpůrné profese, které by učitelům usnadnily práci se stále komplikovanějšími žáky. Speciální pedagogové a asistenti se ve školách vyskytují jen tehdy, pokud na ně sežene ředitel peníze z jiných než státních zdrojů.

Tohle všechno jsou faktory, které nutně ovlivňují ochotu učitelů věnovat dalšímu vzdělávání čas a peníze, které často prostě nemají. Vzhledem k podmínkám nejsou jejich výsledky zase tak špatné.

Nemá smysl konzervovat současný stav
Účinnost a kvalitu ministrových opatření bychom proto měli dlouhodobě posuzovat podle toho, nakolik opravdu přispívají ke zlepšení podmínek učitelské profese a především, nakolik pomáhají dětem, žákům a studentům. Zatím řešíme jen papíry. Dosavadní verze zákona jen zpřísňovala „cechovní“ pravidla. Kdo a s jakým diplomem bude připuštěn k výuce.  I když ve skutečnosti zatím neumíme rozlišit mezi dobrým a horším učitelem, ať už diplom má či nemá. I když existuje většinová shoda, že samotný diplom o kvalitě učitele říká jen velmi málo. I když ty dosavadní cechovní požadavky často vyrábějí opravdu absurdní příběhy, kdy někdo s dvěma vysokoškolskými tituly ztroskotá ve studiu národky na tom, že neuplave dostatečně rychle sto metrů prsa nebo nevyloví ve svých čtyřiceti letech a se čtyřmi dioptriemi puky ze dna bazénu. I když lidé, kteří se přihlásili na dálkové studium, dlouhá léta říkají, že jeho kvalita je nízká, že pro jejich profesi jim nic nepřináší a studují jen kvůli papíru a často za něj platí i desítky tisíc. Není pravda, že ty tisíce „nekvalifikovaných“ se vzdělávat nechtějí. Učitelé jsou většinově zvyklí si systematicky doplňovat kvalifikaci. Ale některým z nich ještě zbylo něco sebeúcty a váží si svého času, proto váhají, kam má smysl ho investovat.

Na druhou stranu nemá smysl házet všechnu vinu na fakulty. Jsou v nelehké finanční i personální situaci a potřebují pomoc. Ale je třeba po nich chtít, aby nabízely učitelům – a je jedno, jestli novým nebo praktikujícím – vzdělání, které jim k něčemu bude. Zatím ho nacházejí častěji mimo fakulty, v rámci specializačních kurzů některých neziskových organizací. Takové kurzy samozřejmě komplexní vysokoškolské vzdělání nahradit nemohou, ale na druhé straně je nepřijatelné, aby někdo s diplomem, kdo dvacet let nehnul pro své vzdělání prstem, byl v pohodě a druhý, který se stejnou dobu s vědomím svých nedostatků vzdělává, jako by z hlediska své formální kvalifikace a platu neudělal nic. To je třeba změnit.

 

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

5 komentářů k "Problém s kvalifikací učitelů se urgentně řeší, otázka kvality je stále opomíjená"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz