The Student Times: Vzdělání je terén, který musí člověk prozkoumat a zmapovat sám

2. 3. 2016
EDUin
21337224323_f0779d8319_z

Publikujeme rozhovor Šárky Kadavé s Kryštofem Vosátkou, absolventem Oxfordu, který vyšel v The Student Times pod názvem Absolvent Oxfordu: Profesor nemá monopol na vědění. Vzdělání je terén, který musí člověk prozkoumat a zmapovat sám (ZDE).

Vzdělávání a literatura jsou dvě stěžejní témata života Kryštofa Vosátky. Po pražském gymnáziu vycestoval za studiem do Spojených států, bakalářský titul z literatury získal na univerzitě v Oxfordu a nyní studuje učitelský kurz na University College London. Dobrá znalost literárních děl z nás podle něj může učinit svébytné občany: „Reklamní slogany, polopravdy politiků a citové vydírání nad vámi nemají takovou moc, protože je už tisíckrát znáte.“

V duchu této myšlenky by tedy chtěl vyučovat i své žáky: „Literatura je pro mě ohniskem, nikoli bublinou. Střetávají se v ní dynamiky osobní, politické, náboženské, filosofické. Chtěl bych tedy tak trochu podvádět – rád bych učil literaturu a skrze ní vše.“

Ve studiu anglické literatury jste se specializoval na renesanční a barokní poezii, proč jste si vybral právě toto období?

Jedním slovem – sebevědomí. Připadá mi, že literatura tohoto období je mnohem více přesvědčena, že její světy budou stejně skutečné a její zkoumání lidské reality stejně vážné jako snažení jiných disciplín. Má často to sebevědomí ukazovat, že objevuje svět a jeho lidské prožívání svébytným a zásadním způsobem a v ničem si nezadá s filosofií, teologií nebo nově bublající přírodní vědou. Někteří teoretici dvacátého století tu zásadní roli jazyka v lidských společenstvích dotáhli do zajímavých a radikálních závěrů, ale literatura samotná podle mě část z tohoto sebevědomí postupně ztratila.

Mohl byste ono sebevědomí vztáhnout k nějakému konkrétnímu příkladu?

Studoval jsem hlavně literaturu anglickou přibližně od roku 1500 do roku 1700, což je pro britské ostrovy období ohromného ekonomického a populačního růstu. Zároveň se v celé Evropě mění staleté náboženské i mocenské pořádky, které vedou k výrazným proměnám ve vztahu lidí k užívání jazyka. Přes muslimské Španělsko a po porážce Byzance Turky do Evropy proudí úžasně rozvinuté literární formy antického Řecka a Říma. Po Lutherovi se roztrhne pytel s překlady Bible, lidé se postupně dostávají ke svatému textu jako reálné věci, kterou můžete číst, studovat, vykládat. Jenže po celých generacích, kdy k nejdůležitějšímu textu celé Evropy měla přístup jen pečlivě vybíraná kasta mnichů a klerikálů, kdy byl ten text dostupný pouze v latině, jej dostane do rukou spousta lidí. Začnou se objevovat neshody okolo překladů, neshody okolo výkladů. A literatura, ať je to William Shakespeare v dramatu, John Milton v epice nebo kdokoli jiný, si je vědoma svého výsadního postavení. V jádru všeho, čemu společnost věří, je text prý Bohem vnuknutý. A hle, stejný materiál používá i ta nejobyčejnější rýmovačka.

Jaký vztah máte k literatuře české?

V literatuře české nejsem bohužel příliš sečtělý. Sleduji docela novodobou československou scénu v poezii a některé věci mi přijdou skvělé – namátkou Lukáš Palán, Kateřina Rudčenková, Martina Blažeková, Ondřej Buddeus. Mám moc rád starší lyrickou poezii kolem Mikuláška, Nezvala a Skácela. Ale pokud bych studoval českou literaturu, zajímalo by mě asi nejvíce, jakým nástrojem byla v tvorbě mýtů českého (a československého) národa. Nejsme v tom samozřejmě v Evropě devatenáctého století sami, ale vezměte si, že polovina národa (národa v procesu objevu, chtělo by se říci) se bude roky hádat o tom, zda máme či nemáme raně středověkou veršovačku v češtině. Spor o Rukopisy vám sám ukáže, jak může být literární dílo zásadní pro politickou identitu. Stejně jako literární díla sama totiž i lidé potřebují příběhy. Zde příběh o tom, že pár měst a vesnic mezi horami ve východní Evropě má tisíciletý literární rodokmen, a proto jsou národem s právem na vlastní politickou existenci.

Myslíte si, že má literatura v našem životě právoplatné a nenahraditelné místo?

Samozřejmě. Záleží však, s jakou definicí literatury budeme pracovat. Je to podobné jako s uměním obecně. Pokud za umění vezmeme pár desítek olejomaleb a mramorů stvořených několika mrtvými bílými muži, vystavovaných v honosných budovách v několika bohatých městech, pak z něj uděláme velmi exkluzivní skanzen. Pokud se umění budeme klanět a vyprávět si jen neurčité bajky o tom, jak jsou některá díla krásná a „stále aktuální“ a biflovat se ve škole tato vyjádření společně se zařazením jako realismus nebo abstrakce, pak skončíme jen se zaprášenými muzejními exponáty. Je trochu paradoxní, jak často se toto s uměním a literaturou děje, když ta díla sama bojují proti zařazení či jakékoli jistotě. Ptáte se zajímavě, zda literatura místo má, ne zda jej má mít. Pokud by měla takové místo, jaké jsem právě popisoval, tak mě rychle přestane zajímat. Její místo by však mělo být právoplatné, protože je nenahraditelné.

V čem podle vás spočívá tato nenahraditelnost?

Svět se, zdá se, stále nenabažil objektivity. Věříme vědě, medicíně, nezaujatému zkoumání, technologickému pokroku – to je všechno v pořádku a přineslo to spoustu dobrého. Ale nemůže to nic změnit na tom, že každý člověk prožívá svět jen a pouze zevnitř své vlastní hlavy. A tam jsou věci velmi neobjektivní. O svých životech přemýšlíme často jako o příbězích, stejně tak o politice nebo směřování světa. Vše je lomené naší vlastní zkušeností a perspektivou. Literatura se z velké části snaží toto prožívání nějak zprostředkovat. Může to být nesnesitelně pomalé jako s Proustem nebo je to hříšná hra zrcadel jako v Shakespearovi, ale literatura a její mediální potomci jsou podle mě vyjádřením nějaké potřeby autorů toto komunikovat a potřeby čtenářů a diváků to prožívat. Můžeme se takto vystavit vztahům a situacím ne teoreticky, ale přímo, jako bychom v nich právě byli, a cvičit si naše emoční reakce na ně. Nechci však příliš zjednodušovat. Jistě není přímá pravda, že literatura nás činí lepšími. Možná bych nakonec vaši otázku obrátil – čím to vůbec je, že se ještě pořád o nějaké literatuře bavíme?

Našel byste na tu otázku odpověď?

Vzhledem k tomu, že literární texty neobsahují soupisy zásob nebo vojáků, nemají nic společného se stavbou měst nebo regulací populace, mohlo by se zdát, že jsou k ničemu. Ale lidé si je přesto předávají třeba i stovky, tisíce let. Může to být tedy jednoduše proto, že schopnost číst, chodit do divadla a něco o tom vědět je znakem nějakého elitářství a každá společnost má elitářství aspoň trochu ráda. Může to být také proto, že literární díla představují nečekané a působivé změti znaků, které nás více či méně záhadně lákají. Anebo proto, že nám nasvěcují prožívání světa, vjemů, vztahů, společenství, „dobra“ i „zla“ v trochu ostřejších obrysech, v obrysech které pod mikroskopem nemohou být viděny. Ten poslední návrh je mi přes svůj tradiční humanismus asi stále nejblíže.

Jaký vidíte smysl v učení literatury? Co člověku může dát do života čtení starých děl?

Je úsměvné, že si pod studiem literatury automaticky představíme studium starých děl. Minulý týden jsem byl například na přednášce na britském filmovém institutu v Londýně, kde jsme vymýšleli, jak zapojit moderní krátké filmy do výuky literatury na střední škole. Na československé letní akademii Discover jsem minulý rok vedl večerní sezení s poezií, kde jsme četli básně vydané v posledních dvou letech. Jedna z mých nejoblíbenějších básní k učení je od londýnského nigerijského básníka Inuy Ellamse, který splétá rytmy rodné země s rytmy londýnských ulic. Připadá mi zásadní ukazovat literaturu studentům jako něco, co stále pulzuje. Je však pravda, že na českém gymnáziu jsme většinou končili někde u Bezruče, maximálně u Škvoreckého nebo Havla. Je to pochopitelné – současná literatura je vždy syrová. Bývá jednodušší spokojit se s díly, o kterých víme, že mají nějaké společenské požehnání, že jsou otištěná v čítankách. Ale i ta mají nezpochybnitelnou sílu. Existuje však velké nebezpečí, že díla ve školách budou za vitrínou – narodil se a umřel, zabýval se tím, tohle dílo je vyjádřením toho, zapište si, příští týden zopakujte. Pro učitele, na které je vyvíjen ohromný tlak ze všech stran, je však takový přístup bezpečný a jednodušší.

Dá se těmto zjednodušujícím zkratkám vyhnout?

Sám teď s těmi tlaky v Londýně bojuji a je obrovský zápřah se jim vyhnout a přinášet do třídy něco nového. Ale možné to je. V lednu jsem se například pokoušel do mých studentů, z nichž většina pochází z Afriky a Blízkého východu, nějak dostat Dickensovy Nadějné vyhlídky. Britská konzervativní vláda totiž změnila kurikulum, které je teď velmi rigidní a starosvětské, a studenti, kteří často nepřečetli jedinou knihu, mají najednou analyzovat viktoriánské romány. Tak jsme skončili u toho, že mí čtrnáctiletí studenti vytvářeli rapovou skladbu z pohledu hlavní postavy Pipa. Ukázalo se, že Dickens a rapové konvence se v lecčems podobají – chudé a těžké mládí, tvrdá práce, najednou spousta peněz, život na vysoké noze a odmítaná láska pro nesprávnou ženu. Nakonec to byl skvělý způsob, jak rekapitulovat celý příběh a ještě se u toho nasmát. Hassan třeba začal takhle: „My name is Pip, I wanna be / Living the dream, I just wanna / have a bath / And let off some steam.“ Věřím, že tohle „prožívání životů nanečisto“ má v emočním vývoji velký význam.

Jaké další silné stránky literárních textů byste vyzdvihl?

Na základnější úrovni literatura modeluje a cvičí užívání jazyka, bez kterého je nesmírně těžké zařadit se do moderní společnosti. Jediná obtíž – a to nechci znít konspiračně – je, že výuka literatury tohle může dělat „příliš“ úspěšně. Pokud se naučíte rozmotávat Iagovy lži v Othellovi, prohlédnout pompézní proslovy Polonia, když víte, jak řečí vykouzlit světy jako Mercutio, stáváte se velmi svébytným občanem. Reklamní slogany, polopravdy politiků a citové vydírání nad vámi nemají takovou moc, protože je už tisíckrát znáte. I proto jsou zásadní slavná díla v překladu, například úžasný odkaz pana Martina Hilského, díky kterému máme celého Shakespeara v našem jazyce. Samozřejmě to není dokonalá imunita, často se stále chytáte do pastí, ale věřím, že je to stejně důležité jako znát statistiku nebo trojčlenku.

Měl jste možnost během svého studia poznat vzdělávací systém jak v Česku, tak ve Spojených státech nebo ve Velké Británii. Jak byste tyto tři země z hlediska školství zhodnotil a porovnal?

Česko mi toho dalo spoustu, gympl v Praze byl svým způsobem skvělý. Když jsem v sedmnácti odjel do Ameriky, najednou jsem si uvědomil, že mám velkou zásobu informací – z historie, biologie, chemie, filosofie. Ale bez anglosaského vzdělávání bych je nejspíše docela rychle zapomněl nebo z nich aspoň neuměl uplést vlastní myšlenky. V Česku se nesmírně bojíme chyby. Chyba je to nejhorší, co může školák udělat, dostane kuli, bude blbej. Pokud ale máte bytostný strach z chyb, nemůžete se vydat nic prozkoumat. V Americe jsem byl díky štědrému stipendiu od Open Society Fund a hodně mě to vyvedlo z míry. S tím způsobem života, s jejich častým pocitem výjimečnosti, s krátkozrakostí a plýtváním jsem se sloučit nedokázal. Ale ve škole s námi pročetli pár knih, pak nám dali tři otázky a řekli, vyberte si jednu a napište, co si myslíte. Najednou jsem měl vymyslet odpověď, která nebyla v žádné učebnici, kterou nevěděl Google ani Wikipedia. Je Homérova Odyssea feministické dílo? Je soudní moc důležitější než zákonodárná? Samozřejmě nikdo nečekal, že přinesu „správnou“ odpověď nebo že všechno přečtu. Chtěli, abych přemýšlel. Nechci říct, že jsem o něco takového v Česku nezavadil, ale často to bylo spíš v mimoškolních aktivitách, které u nás máme skvěle rozvinuté, a pokud ve škole, tak nikdy s takovou mírou svobody.

A jak bylo nastavené studium v Británii?

Má zkušenost z Británie je vlastně rozšířením podobného. V Oxfordu mi každý týden dali téma nebo otázku, navrhli pár knih, které se tou oblastí zabývají, a poslali mě do knihoven. Tam jsem si musel ujasnit, co přesně mě v tématu zajímá, co k tomu potřebuju přečíst a jak budu svoje myšlenky strukturovat. Po týdnu jsem měl přijít s jednou nebo dvěma esejemi, o kterých jsme potom s profesory buď v malých skupinkách, nebo i jeden na jednoho diskutovali. Důraz na samostatnost a řízení vlastního vzdělání je tam docela jednoznačný. Profesor nemá monopol na vědění, nejsou skripta, ze kterých by se člověk učil. Vzdělání je terén, který člověk musí prozkoumat a zmapovat.

Objevil jste během studií v zahraničí i nějaké nedostatky tamních systémů?

Ano, je tu mnoho věcí, které bych si s sebou zpátky domů nevzal. Například americký i britský systém je především na středoškolské úrovni zotročen standardizovanými testy. Stává se, že školy jsou jen mašiny na protlačení dětí testem, na nic jiného nezbývá čas. V tomto ohledu je mi autonomie českých škol velmi sympatická. Další obrovský problém v obou zemích je exkluzivní a oddělené soukromé vzdělávání. Hraničí to se segregací. Deset procent vesměs bohatých existuje úplně mimo systém a paradoxně často právě ti skončí ve vládě, která o systému rozhoduje. Pomalu každý výzkum vzdělávání vám řekne, že ze standardizace a selekce kvalitní vzdělání pro 21. století nevytřískáte. Nejdůležitějším faktorem jsou nejspíše zajímaví učitelé a dobře promyšlená inkluze. Pokud by se nám podařilo do českého systému přilákat různorodější skupinu lidí, zachovat velkou přístupnost a společenskou mobilitu, poprat se s teď dost skandálním vyloučením znevýhodněných skupin a vyhnout se při tom všem biči standardizace, udělali bychom velký krok k lepší a snad i šťastnější společnosti.

Proč jste se rozhodl kurz učitelství studovat zrovna v Anglii? Je to něco jiného než třeba pedagogické fakulty u nás?

Rozhodl jsem se pro Anglii právě kvůli odlišnosti s pedagogickými fakultami. U nás trvá studium na učitele pět let a podle všeho z něj těží i ti, kteří učiteli být nechtějí, pouze to berou jako cestu k magisterskému titulu. V Británii dělá většina studentů univerzity bakalářské a magisterské programy podle své chuti – matematiku, inženýrství, literaturu, historii – a být učiteli se rozhodnou až později. Musí potom projít intenzivní kvalifikací, která na univerzitní studium nenavazuje. Typů je více, ale nejrozšířenější je takzvané PGCE, roční kurz, který vám dá pár týdnů teorie a přípravy a pak vás vyšle na státní školu, kde se postupně stáváte právoplatným učitelem svého předmětu. Po třech měsících následuje dvoutýdenní reflexe a psaní esejí na univerzitě, pak další tři měsíce na jiné škole, často velmi odlišné od první, kde už máte vlastně všechny zodpovědnosti učitele. Ta praxe je extrémně náročná, ale podle mě je jediným způsobem, jak povolání opravdu zakusit a začít se v něm zlepšovat. Nemám přesné informace, ale během pětiletého studia na české pedagogické fakultě máte nějakých sto, možná dvě stě hodin praxe, tady je to během jednoho roku asi osm set hodin, z toho tři sta vyučujících. Chtěl jsem se tomu vystavit naplno, navíc v Londýně, který je z hlediska demografie a vzdělání jedním z nejnáročnějších míst. A zatím toho nelituji.

Po dokončení byste chtěl učit na české střední škole nebo spíš v zahraničí? Máte popřípadě nějakou konkrétní představu?

Přemýšlím o tom poslední dobou docela hodně. O vzdělání se budu zajímat celý život, je to pro mě nesmírně důležité téma. Hodně mě ale bavila akademická práce a chtěl bych najít způsob, jak učení a akademii ve svém životě spojit. Je možné, že ještě pár let budu jednou nohou na akademické půdě, myslím si, že vysokoškolské a středoškolské systémy by se od sebe navzájem mohly něco naučit. Možná nakonec skončím někde mezi studiem a výukou – nakonec člověk by se měl vždy rozvíjet dál. Rád bych se podíval ještě do některého jiného vzdělávacího sytému, například v Německu nebo Skandinávii. Vždy jsem počítal s tím, že se vrátím a budu pracovat v Česku. Na Slovensku teď má úžasně našlápnuto ambiciózní projekt LEAF, který u nás zatím nemá obdobu – podobné projekty mě lákají. Je pravda, že ohodnocení učitelů u nás je ostudné a pedagogické fakulty mi nejspíš mou učitelskou kvalifikaci neuznají, i proto budu muset návrat lépe promyslet. Před pár dny jsem dostal nabídku studovat magisterský program v Cambridge, od června zároveň budu pro většinu světa kvalifikovaným středoškolským učitelem, takže se teď nějakou dobu budu rozhodovat jak dál.

Máte nějaký cíl, kterého byste chtěl při své učitelské kariéře dosáhnout? Plánujete vyučovat výhradně jen literaturu?

Tuším, že už čtenář tuší. Literatura je pro mě ohniskem, nikoli bublinou. Střetávají se v ní dynamiky osobní, politické, náboženské, filosofické. Chtěl bych tedy tak trochu podvádět – budu-li učit, rád bych učil literaturu a skrze ní vše. Myslím si, že to je možné. V Oxfordu jsem se k literatuře musel dostat, nejprve jsem tam šel studovat filosofii, prvák jsem strávil jako historik. Literatura mi ale postupně dávala čím dál větší smysl. Zatím jsem se nerozhodl, zda mi ten smysl dává i na vysoké akademické úrovni, ale na střední a vysoké škole určitě. Pro život v lidském společenství je ovládání písma i řeči nezbytné a literatura je jejich nejbohatší krajinou.

Co si myslíte o nynějším stavu výuky literatury na středních školách?

Líbí se mi, že je zde snaha předat studentům vývoj literatury jako nějaký ucelený příběh. Ze svých gymnaziálních let stále občas čerpám, připadá mi, že jsem dostal skvělý přehled toho, co kam zapadá. Ale samo o sobě to nemůže stačit. V ideálním případě mohou hodiny literatury učit studenty být sebevědomými, ptát se na skvělé otázky, být originální, prohlédnout, co se jim kdo snaží nakukat, zapojovat do svého vzdělání celou svou emoční osobnost. Ve svém nejlepším pojetí je literatura naprosto subverzivní k jakékoli jistotě a autoritě. To pochopitelně vyučujícím, kteří se tímto směrem rozhodnou vydat, přidělává spoustu práce. Ale stojí to za to.

Dalo by se nějak dosáhnout změny nejen na úrovni jednotlivých učitelů a učitelek, ale v celém systému výuky literatury?

Přál bych si, aby v Česku proběhla kvalitní debata o tom, k čemu hodiny „češtiny“ jsou a k čemu mají být. Zkušeností z té učitelské strany moc nemám, ale nejsem si jistý, že ten čas a práce strávené drcením pravopisu a gramatiky přinášejí plody. Kdybychom to obrátili a zkusili odmala pěstovat lásku ke knihám, psaní, příběhům a řeči, mohli bychom toho v hodinách dokázat o tolik více. Pokud máte načteno, tak přece víte, že vlci vyjí a víly vijí, to je podružnost, pojďme se bavit o postavách, struktuře, peripetii a příběhu. A i když vám pravopis trochu ulétne nebo jste dyslektik, tak má přeci jít o vaše myšlenky a nápady. Jsme zpátky u strachu z chyby – je tam velké nebezpečí, že důrazem na pravopis celý jazyk a literaturu většině studentů úplně odcizíme. To všechno ale musí jít společně s proměnou pozice vzdělání ve společnosti.

Ta pozice je podle vás jaká?

Pamatuji si, že můj mladý učitel angličtiny na gymplu v Praze měl plat asi třináct tisíc hrubého, výrazný celonárodní podprůměr – dnes je nástupní plat kolem šestnácti. Jak se tohle slučuje s volebními plakáty, na kterých nám politici slibují lepší budoucnost pro naše děti? Říkáme učitelům, že mají zodpovědnost za budoucnost země a jedním dechem dodáváme, že jim v prvních letech nedáme skoro ani na nájem. Vysokoškolsky vzdělaní a plně zaměstnaní lidé, kteří nemohou ani snít o tom, že někdy budou důstojnými členy střední třídy. Statistika je to odstrašující, podle studie think tanku IDEA máme v Česku jednu z největších propastí mezi platy učitelů a ostatních zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním. Přitom kromě doktorů a sester v nemocnicích neznám emočně více vyčerpávající povolání než učení ve škole.

Proč myslíte?

Představte si, že máte osobní zodpovědnost za desítky lidí v pubertě, z nichž každý potřebuje vaši pozornost každý den a každý si ji vyžaduje jiným způsobem. Před tím emočním nárokem se nikam neschováte. Rodiče vzdychají, když mají doma jednoho nebo dva, ve škole vyjdete na chodbu a jste mezi stovkami dospívajících lidí, kteří tak trochu právem nechápou, proč jsou do těchto budov každé ráno naháněni, často jsou zmateni ze sebe i ze světa a trénují si na vás, co jim ten svět dovolí. Učitel hlídá bránu dospělosti, s jejímiž nároky a předsudky často nesouhlasí ale na niž musí studenty připravit. Bývalý právník z londýnské City, který se mnou v září začínal učitelský kurz, kvůli tomu stresu odešel po šesti týdnech. Pokud opravdu chceme dobré vzdělání pro naše děti, tak se jako společnost musíme také rozhodnout, že mu dáme odpovídající pozornost a prostředky a že ty, kteří na sebe tu zodpovědnost berou, oceníme nejlépe, jak umíme.

Máte nějaký svůj osobní přístup k literatuře, který byste chtěl předat studentům při výuce?

Můj přístup není nijak jedinečný, vrací se však k zájmu o renesanční literaturu. Většina lidských snah je zamotána v jazyce – a vědomě říkám zamotána. Až vám někdo řekne, že ho zajímají jen „prostá fakta“, můžete si vzpomenout, že slovo fakt z latinského faktum znamená původně „věc vytvořená, udělaná, předváděná“. Fakta nevládnou lidem, lidé vládnou fakty, často za vlastními účely. Pochybovat o tom nejzákladnějším je prvním krokem každé dobré myšlenky. A pokud budeme citliví k tomu, jak se každý den spolu s ostatními lidmi svlékáme a odíváme jazykem, bude náš život nejen bohatší, budeme jej prostě lépe znát. K tomu možná celý rozhovor spěje – ano, věřím, že literatura je nástrojem radikálního sebepoznání, které jde ruku v ruce s tím vědeckým, ale není jeho podmnožinou.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články