Digitální škola nestačí. Evropa posouvá debatu od technologií k wellbeingu

Debata o digitalizaci škol se v posledních letech i v Česku soustředila hlavně na zařízení, připojení a digitální dovednosti. Evropská publikace Promoting Well-being in Digital Education ale ukazuje, že stejně důležité je i to, jak digitální prostředí působí na pohodu žáků, učitelů a celé školní komunity. Přináší přitom i model slibných a perspektivních praxí a inspirativní příklady z několika evropských zemí.

IMG_5018 (1)
Ilustrační foto (c) Kateřina Lánská

Digitální vzdělávání totiž není neutrální. Může usnadnit přístup k učení, podpořit spolupráci a otevřít školu větší inkluzi, ale zároveň může přinášet únavu, rozptylování, stres, narušený spánek nebo nové podoby nerovností. Nestačí už mluvit o škole a jejím vybavení technologiemi, důležitá je debata o tom, zda jsou technologie používány tak, aby podporovaly kvalitní učení i kvalitu každodenní zkušenosti dětí a učitelů.

Jak připomíná samotná zpráva, „světy se propojily a to, co se děje v jednom, má přímé důsledky v tom druhém“. Jinými slovy, online a offline už ve škole ani v životě dětí nejde oddělovat.

Co vlastně je digitální wellbeing? Nejde jen o bezpečnost na internetu nebo o regulaci času u obrazovek. Jde o propojení několika rovin: fyzické, kognitivní, sociální, psychické, bezpečnostní; a také o otázku digitálních nerovností. V podobném členění představilo loni Partnerství 2030 spolu s NPI definici digitálního wellbeingu, která rozlišuje oblast fyzickou, kognitivní, emocionální, sociální a duchovní. 

Z jakých zdrojů publikace vychází?

Studie vychází z terénního výzkumu ve 12 školách ve 4 zemích EU. Zapojilo se do něj 212 lidí ze školní komunity: žáci, učitelé, vedení škol i rodiče. Zpráva zároveň analyzuje 51 politik a iniciativ v členských státech a navržený model inspirativních praxí vznikl na základě 23 mapovaných příkladů z praxe.

„Digitální wellbeing nevzniká tím, že škola pořídí zařízení nebo zavede platformu. Vzniká až tehdy, když jsou technologie součástí promyšlené pedagogiky a kultury školy.“

Technologie ve škole pomáhají i škodí

Jedním z nejsilnějších závěrů publikace je, že digitální technologie mají ve vzdělávání dvojí efekt. Na jedné straně mohou podporovat učení, umožnit lepší přístup k materiálům, usnadnit individualizaci a pomoci některým žákům zapojit se do výuky způsobem, který by jinak nebyl možný. To se ukazuje například u inkluzivních nástrojů nebo v situacích, kdy technologie pomáhají s organizací výuky a komunikací.

Na druhé straně ale stejné technologie mohou přispívat k únavě, bolestem hlavy, digitálnímu přetížení nebo oslabování pozornosti. Výzkum ve školách zachytil také rušivý efekt notifikací, stres z neustálé dostupnosti, problémy se spánkem nebo stírající se hranice mezi školním a osobním časem. Zvlášť důležité je, že tyto dopady se netýkají jen žáků, ale i učitelů a dalších pracovníků školy.

ilustrační foto (c) Kateřina Lánská

Rozhodující přitom není samotná přítomnost technologií, ale podmínky jejich používání. Podstatné je, zda jsou nástroje věkově přiměřené, pedagogicky smysluplné a zasazené do vyváženého rytmu školního dne. Důležité je také to, jestli škola umí kombinovat online a offline aktivity, zda mají učitelé odpovídající podporu a zda rodina i škola dávají dětem srozumitelné hranice. Jinými slovy, digitální wellbeing nevzniká tím, že škola pořídí zařízení nebo zavede platformu. Vzniká až tehdy, když jsou technologie součástí promyšlené pedagogiky a kultury školy. Tam, kde se technologie používají bez jasného účelu, kde chybí pravidla nebo kde učitelé nemají dost podpory, se častěji objevují negativní dopady.

Z podstaty věci tedy nemůže být wellbeing záležitostí jednotlivce, ať už je to ve škole kdokoliv, ale součástí širší strategie školy, do níž vstupuje vedení, učitelé, žáci, rodiče i další odborníci. Příklady ukazují, že tam, kde jsou role sladěné a kde se wellbeing stává součástí kultury školy, bývají výsledky přesvědčivější než tam, kde se řeší jen jednotlivé izolované problémy.

O čem se zatím příliš nemluví

Velmi důležité je, jak jsou technologie nadesignované, a to, aby byly bezpečné, srozumitelné a přístupné. Neměly by podporovat zbytečný stres nebo rozptylování. Zásadní jsou přitom ochrana osobních údajů, bezpečné nastavení, přístupnost pro různé skupiny žáků, podpora pozitivních sociálních interakcí i celkově uživatelsky citlivý design. To je v české debatě poměrně důležitý posun: místo soustředění jen na „správné chování uživatelů“ se do popředí dostává i otázka, jakou odpovědnost nesou firmy a tvůrci vzdělávacích technologií.

Inspirace přichází z Evropy

Publikace představuje tzv. model perspektivních praxí, tedy různé příklady, jež mohou školy využít jako inspiraci. Ukazují, že digitální wellbeing není jen otázka zákazů a prevence, ale i pedagogiky, designu technologií, spolupráce s rodiči a aktivního zapojení žáků. Najdeme tu vzájemné učení žáků od sebe navzájem, digitální storytelling, hry proti kyberšikaně, rodičovské nástroje pro digitální návyky a inkluzivní technologie pro žáky se speciálními potřebami. Přístupy kombinují jasné vedení školy, podporu učitelů, spolupráci s rodiči, rozvoj socioemočních dovedností, důraz na inkluzi a promyšlené zapojení technologií do výuky i kurikula samotného.

Zpráva také doporučuje pracovat s vyvažováním online a offline aktivit, vytvářet prostředí, kde se mluví o digitálních návycích, a zapojovat školní komunitu do reflexe toho, co technologie ve škole přinášejí, a co naopak komplikují.

Osm inspirativních příkladů ze zahraničí

Program a hra Be Internet Awesome / Interland (Irsko/mezinárodní) učí děti, jak se bezpečně pohybovat online, chránit soukromí a rozpoznávat rizikové situace, a ukazuje tak, že digitální bezpečnost lze rozvíjet hravou formou už u mladších dětí.
Odkaz: https://beinternetawesome.withgoogle.com/

Projekt KID_ACTIONS (mezinárodní/EU) staví prevenci kyberšikany na konkrétních výukových aktivitách zaměřených na empatii, vztahové dovednosti a odpovědné rozhodování, takže školy mohou online vztahy otevírat přímo ve výuce, ne až ve chvíli, kdy se objeví problém.
Odkaz: https://www.kidactions.eu/

Projekt SOLIS (mezinárodní/EU) využívá digitální storytelling, tedy práci s digitálními příběhy, aby žákům pomohl mluvit o emocích, identitě, rozmanitosti a inkluzi, a ukazuje tak, že technologie mohou být i nástrojem sebevyjádření a práce s psychickou pohodou.
Odkaz: https://www.solisproject.eu/

Projekt ENDING (Německo/Španělsko/Portugalsko) zapojuje starší žáky do role průvodců mladších spolužáků, kteří se díky vrstevnickému učení učí zvládat digitální prostředí bezpečně a smysluplně, a zdůrazňuje, že do tvorby pravidel i řešení lze aktivně zapojit samotné žáky.
Odkaz: https://endingproject.eu/

Projekt 3D4VIP (Nizozemsko/Německo/Španělsko/Velká Británie) využívá 3D modely a metodiky k tomu, aby zpřístupnil výuku žákům se zrakovým postižením, a připomíná, že digitální wellbeing souvisí i s přístupností a skutečnou inkluzí.
Odkaz: https://tactiles.eu/

Projekt Facts4All (Finsko/Malta/Nizozemsko) pomáhá školám rozvíjet mediální gramotnost a kritické myšlení v boji proti dezinformacím a ukazuje, jak je ověřování informací důležité téma. 

Odkaz:https://fcl.eun.org/facts4all

Projekt HERMMES (Belgie/Německo/Itálie/Nizozemsko/Norsko/Švýcarsko) ukazuje, jak může škola vytvořit vlastní strategii pro digitální wellbeing a propojit v ní vedení, učitele i rodiče, aby digitální pohodu neřešila nahodile, ale jako součást společných pravidel a školní kultury.
Odkaz: https://www.hermmes.eu/

Iniciativa Internet Matters (Velká Británie) nabízí rodičům personalizované návody a doporučení podle věku dítěte, jeho online aktivit a možných rizik, takže školy mohou lépe zapojit rodiny a podpořit zdravé digitální návyky i doma.
Odkaz: https://www.internetmatters.org/

Digitální propast a nepřipravenost systému

Přes všechny nové strategie a rostoucí zájem o téma zůstává podle publikace řada bariér. Tou nejvýraznější je digitální propast. Ne všechny školy mají stejné podmínky, ne všechny rodiny mají doma kvalitní připojení a ne všichni učitelé mají stejné digitální kompetence nebo podporu. Vedle toho zpráva upozorňuje i na nepřipravenost systému: školy často nemají nástroje, jak wellbeing měřit a vyhodnocovat, politika bývá roztříštěná a odpovědnost se snadno přesouvá na jednotlivé učitele. V praxi pak vzniká situace, kdy se od škol očekává, že téma zvládnou samy, ale bez dostatečné metodické, finanční i personální opory. 

I v Česku přitom vidíme dílčí posuny. Kromě zmíněného vymezení a definice digitálního wellbeingu jsou to další věci. V únoru 2026 vydalo MŠMT metodiku k nastavování pravidel pro využívání mobilních telefonů ve školách, která školám ponechává prostor zvolit si vlastní přístup a zároveň nabízí konkrétní podporu a příklady z praxe. Začátkem roku představil také NPI koncepci podpory digitálního wellbeingu ve vzdělávání, doplněnou o analýzu, praktické materiály, často kladené dotazy i stručné desatero pro základní orientaci v tématu. To je důležité i proto, že otázka mobilů ve školách není černobílá. Ukázala to i anketa EDUinu o regulaci mobilů a posunu věku pro vstup na sociální sítě, v níž se znovu potvrdilo, že jednoduché zákazy samy o sobě nestačí a také že na nutnosti nějakého způsobu regulace panuje shoda.

Zdroj: Promoting Well-being in Digital Education, Proposal for a Model of Emerging Practices (2025)

Lucie Šnajdrová
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.