One comment on “CMoV_v1

  1. Včera jsem se z televize dozvěděl o začínající půlroční debatě na téma vzdělávání. Rád bych se s Vámi prostřednictvím tohoto mailu podělil o pár svých postřehů a nápadů, možná úplně blbých, určitě značně vágních a naivních. Hodnocení nechám s dovolením na Vás, protože mám vrozenou tendenci, považovat většinu svých myšlenkových pochodů za geniální, což samozřejmě nejsou. Pokusím se být co nejstručnější, abych Vás příliš neunavoval.
    K úvahám na toto téma mně nedávno inspirovala poměrně útlá knížka z pera Eduarda Štorcha – Dětská farma, popisující jeho experiment s jakousi celoroční školou v přírodě, kterou z vlastních prostředků založil a 7 let provozoval v Praze na Libeňském ostrově. Jeho nadčasové počínání se ke škodě československých školáků nesetkalo tehdy s pochopením odborné ani laické veřejnosti, proto musel experiment ukončit poté, co mu došly prostředky. Dnes je pohříchu zapomenuto a svědectví o něm leží zaprášeno v regálech univerzitních knihoven (alespoň v té brněnské leželo). Kniha začíná kritikou tehdejšího školství, která se mně zdála i dnes neuvěřitelně aktuální. Velice doporučuji k prostudování každému, kdo by uvažoval a následně usiloval o opravdovou hlubokou reformu základního školství. Pro mě se Štorch stal moderním Komenským. I když jeho kniha neobsahuje systematický návod k reformě, mohla by se stát její inspirací.
    Když už jsme u té hloubky, zde je pro mě další inspirací dílo C.G. Junga a jeho hlubinné psychologie. Podle něj je nutné k dosažení celistvé osobnosti, projít cestou tzv. individuace, tj. seznámení se a zpracování, ba přímo prožití, obsahů svého kolektivního nevědomí. Nevím, do jaké míry jsou jeho jungiánští žáci schopni tuto individuaci se svými klienty provádět, ale Jung ji považoval za nezbytnou, především pak pro pedagogy. Já bych ji zavedl jako povinnou pro studenty pedagogiky a zájemce o práci s dětmi, neboť osobnost učitele je v celém systému tou nejdůležitější veličinou. Osobnostně zralý a zapálený pedagog dá žákům víc, i kdyby čmáral hůlkou do písku, než blbec s interaktivní tabulí. Myslím, že dnešní tendence, směřující ke zkvalitnění výuky pomocí materiálního vybavení, se bude při absenci skutečných pedagogických osobností míjet účinkem a stane se jen dalším plýtváním finančními prostředky. Žádná sebesofistikovanější elektronika nenahradí člověka. Až se tak stane, bude to konec lidstva a tím i pedagogiky.
    Tolik tedy úvodem a nyní bych rámcově načrtnul svoji vizi:

    Cílem povinného školství by nemělo být primárně předání co největšího množství informací, ale výchova dětí a mládeže k mravně zralým a celistvým osobnostem, schopným v dospělém věku samostatného uvažování a rozhodování nejen na základě svých teoretických znalostí, ale především pozitivní sociální zkušenosti a hlubokých prožitků, přesahujících soukromou sféru sobeckých zájmů. (Zní to poněkud soudružsky, ale já to tak cítím. Konec konců jednou z chyb soudruhů bylo, že ve svých ústech nechali zplanět a zprofanovat hluboké pravdy.) Za tím účelem je kromě složky racionální potřeba rozvíjet složku emocionální a nebojím se napsat i duchovní. Ne ve formě příslušnosti k nějaké náboženské konfesi, ale spíše ve formě jakéhosi prvotního, společně prožívaného úžasu nad zázrakem života, transformovaného do společných rituálů. Z vlastní zkušenosti z jednoho muziko terapeutického kurzu vím, jak dokáže společně prováděný rituál probudit ve skupině pocit sounáležitosti. Děti prý milují rituály a já tomu věřím.
    Stejně, jak prochází tělo v prenatálním období zrychleným vývojem druhu, tuším se tomu říká fylogeneze, měl by vzdělávací systém umožnit duši žáka (jeho ontogenezi) projít zrychleným vývojem lidské společnosti, především obdobím rodové společnosti, která je našim archaickým obsahům nevědomí nejbližší. Dnes tuto roli suplují různé zájmové organizace, především skaut ap. Proč by ale na principu pravěké družiny nemohl fungovat např. první stupeň základní školy? Velkou chybou dnešního systému je podle mě předčasná segregace a individualizace dětí. Samy za sebe se učí, samy zdolávají překážky, které jim často v jejich očích nepřátelský učitel klade. Jsou nuceny k něčemu, co je jim cizí a protivné ve jménu jejich budoucí schopnosti, prosadit se na úkor jiných. Jsou rozdělovány podle věku, nadání, sociálního postavení (skrytě i rasy), handicapu atd. Podle mě je především na prvním stupni nutná co největší integrace dětí od 6 do 12ti let v rámci jedné třídy – družiny. Společné jim je místo bydliště. Hustá síť jednotlivých tříd by v ideálním případě kopírovala městské bloky a sídliště tak, aby byla žákům dosažitelná pěší chůzí bez nutnosti zdolávání nebezpečných komunikací. Za tím účelem by se daly využít často zanedbané prostory domovních vnitrobloků či sídlištních zatravněných ploch. Třída by se tak mohla stát součástí života všech obyvatel dané lokality. Zděná a betonová monstra současných školních budov, naprosto nevyhovujících dětské duši, by bylo možné využít k jiným účelům. Obětavý Štorch dokonce doporučuje jako základní pedagogickou jednotku rodinu učitele, dnes i učitelky, která žije na školním pozemku a je otevřená svým žákům, pocházejícím již tehdy často z neúplných rodin. O co prospěšnější by byl takový vzor dnes. Ale tuším, že není příliš realizovatelný. Takováto družina pod vedením pedagoga – náčelníka a šamana, postupuje společně při poznávání od věcí nejbližších ke vzdálenějším. Štorch doporučuje propojovat učební předměty a i při studiu abstraktních disciplín, jako je např. matematika, vycházet z praktických zkušeností. Uvádí příklad, že při zakládání zeleninového záhonu procvičili jeho děti matematiku – výpočet plochy záhonu, počet semen sázených v určitém rozponu, biologii – znalost rostlin, znalost škůdců…, ekonomii – náklady a výnosy, děti si můžou zřídit vlastní trh, obchodovat s komoditami atd. Já bych doporučil navíc integrovat do výuky angličtinu, které je pro větší atraktivitu přisouzen magicko – rituální charakter, jakýsi tajný jazyk zasvěcenců. (Něco jako středověká latina). Jeden den v týdnu bych úplně vyhradil výuce v angličtině. Samotná náplň výuky by byla zcela v režii učitele a jeho žáků. Otázkou je pro mě měřitelnost výstupů. Já bych se na ni až tak neupínal s vědomím, že pokud bude společnost motivovat nejlepší mladé lidi k práci ve školství a pedagogické fakulty z nich generovat osobnostně vyzrálé a odborně způsobilé učitele prvních stupňů, jejichž kvalita je tedy pedagogickou fakultou garantována, pak bych jim v praxi nechal plnou důvěru. Pro eliminaci nějakého opravdového průšvihu bych zřídil inspekci z lidí nejzkušenějších, která by situaci individuálně posoudila na žádost školní rady, složené ze zástupců žáků, rodičů a zřizovatele, tedy pravděpodobně obce. Tolik k prvnímu stupni, vlastně druhému, protože první pro mě představuje předškolní věk, ale o tom se teď nechci rozepisovat, vědom si už teď porušení svého závazku stručnosti.

    Druhým stupněm (věk 12-18 let) by bylo jakési gymnázium, na rozdíl od dnešního povinné pro všechny. Z toho vycházející nutné rozdíly v nadání žáků by byly eliminovány prací ve skupinách. Žák nepracuje sám za sebe, ale jako součást týmu. Každý má možnost v nějakém oboru vyniknout a přispět k úspěchu celku, v jiném zase pokorně, ale důstojně přijmout pomoc ostatních. Do každého týmu je jako vedoucí (manager) zařazen žák posledního ročníku, který pomáhá především nováčkům s pochopením učiva, přednášeného v angličtině a sám si zopakuje učivo nutné k výstupní zkoušce, jakési maturitě. (Ano, jedním ze specifik takovýchto gymnázií by měla být výuka v angličtině, aby jejich absolventi byly skutečnými světoobčany a mohli se ucházet o studium či zaměstnání kdekoli v civilizovaném světě. Myslím, že dvojjazyčná výchova je obrovskou výhodou a neexistují pro ni prakticky překážky. Snad kromě nevzdělaných pedagogů. Na příkladu romských dětí je vidět, že ani pro ty, které náš systém považuje mnohdy za obtížně vzdělavatelné, není problém brebentit česky i romsky).
    Výuka probíhá ve velkých školních budovách, kde je možné využít nezbytné materiální vybavení, tentokrát již ve specializovaných vědních disciplínách, tedy předmětech. V rámci provázanosti znalostí bych ale začlenil jakousi filozofii věd, jako interdisciplinární spojnici znalostí. Atd. atd. Už se mi to nechce rozvíjet a Vám pravděpodobně číst.

    Tak taková je zhruba moje představa o základních principech státního školství, tedy kromě vzdělávání předškolního, o které jsem se nechtěl rozepisovat. Je to jen taková kostra, kterou by museli odborníci obalit didaktickým masem. Ale věřím tomu, že takovýto systém dokáže v každém člověku rozvinout jeho nejlepší vlastnosti a naučí jej pracovat i se svými slabostmi. Zkrátka mu pomůže v první řadě stát se všeobecně vzdělanou mravní osobností, prospěšnou pro celou společnost. Na odborné vzdělání, ať už na vysokých školách či v řemeslech, má každý 18tiletý dospělák ještě dostatek času a dokáže se díky své zralosti mnohem lépe rozhodnout, než když současný systém nutí děti a jejich rodiče k závažným rozhodnutím už někdy ve 12ti letech.
    Já osobně bych odborné studium na vysokých školách či odborných učilištích státem nehradil. Pouze bych zavedl bezúročné půjčky, které by mohli využít i občané, studující na zahraničních univerzitách. Zvážení vlastních možností by již mělo ležet na bedrech jednotlivců. Vysoké školy i učňovské školy by takový přístup vedl k mnohem větší provázaností s ekonomickou realitou a větší efektivitě. Obávám se však, že na podobném řešení by se nepodařilo najít celospolečenskou shodu. Děkuji za trpělivost i případnou upřímnou odpověď.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *