První jednička s minusem: proč na způsobu hodnocení záleží

Jednička s minusem

První okamžik přišel už ve školce, na samém konci docházky. Při slavnostním pasování na školáky děti dostávaly „vysvědčení“. Dcera vyjmenovala měsíce v roce a vynechala srpen. Na vysvědčení pak měla obrovskou jedničku s obrovským minusem. V šesti letech, bez vysvětlení a prostoru porozumět, se z radostného rituálu stal první signál srovnání: tvoje jednička není jako jednička ostatních. První vzkaz, že chyba je v českém školství často něco nemilého. Je to už 18 let a pořád si ten okamžik zklamání a rozčarování dcery pamatuju.

Ani „být nejrychlejší“ není dobré

Následovala dlouhá éra samých jedniček na základní škole. Hodnocení tu však dostalo i jinou podobu. Třídní učitelka si posílala toho, kdo v hodině rychleji splnil samostatnou práci, pro čaj nebo kávu. Většinou to byla dcera. Měla to být zřejmě pocta, pro dceru to však bylo nepříjemné: nechtěla vyčnívat a před třídou ukazovat, že je „rychlejší“. Ani vztahům ve třídě to nepomáhalo. A především to nezajišťovalo to podstatné: smysluplnou a diferencovanou práci s různými skupinami dětí podle jejich schopností. Nenavazovaly další úlohy pro ty, kteří byli hotovi dřív, ani klid a podpora pro ty, kdo potřebovali víc času. Další vzkaz pro dceru tedy byl: nejen chyba, ale ani být nejlepší nebo nejrychlejší není dobré.

Slovní hodnocení jako zlom

Změna přišla až na víceletém gymnáziu, respektive už o chvíli dřív. První slovní hodnocení dcera dostala u „přijímaček nanečisto“: test byl prošpikovaný dobře cílenými poznámkami, které spojovaly povzbuzení v tom, co se daří, s nasvícením oblastí k procvičení a doporučením, čemu v přípravě věnovat víc času. První „aha“ moment: hodnocení může obsahovat konkrétní informace a jasný návod, jak dál. Na gymnáziu to pokračovalo, byť spíš v jednotlivých epizodách. V angličtině přišlo první, a možná i jediné, slovní hodnocení a v záplavě známek působilo jako zjevení. Dalo jí konkrétní informaci a zpětnou vazbu, tedy mnohem víc než pouhá známka.

Tyto tři momenty ukazují, jak důležité je o formách hodnocení v českém vzdělávání přemýšlet, především očima žáků. V raném věku zůstává silná emoce dlouho, zároveň se formuje vztah ke vzdělávání jako takovému, vztah k chybě i způsob práce s ní, formují se vztahy ve třídě a motivace se rozvíjet podle vlastního potenciálu. Tam, kde to jde, je slovní hodnocení dobrou volbou, zejména v mateřské škole a v prvních ročnících základní školy. Přínosné je i u starších žáků. Učí děti mluvit o učení, ne o známkách, a posiluje jejich důvěru, že chyba je součást cesty.

Má příběh šťastný konec?

České školství míří správným směrem k formativnímu hodnocení. Od školního roku 2027/28 bude v 1. ročníku ZŠ povinné slovní hodnocení namísto známek, od následujícího roku i ve 2. ročníku. Zrušení známek v prvních ročnících podpoří plynulý přechod z MŠ do ZŠ: slovní hodnocení rozvíjí vnitřní motivaci, dává důraz na dovednosti a pokrok místo samotného výkonu měřeného známkami. Spolu s delším adaptačním obdobím a vhodnými výukovými strategiemi to dětem usnadní začátek školní docházky.

I osobní rovina příběhu má nakonec snad dobrý konec. Dcera učí druhým rokem informatiku a matematiku, nejprve na střední škole, v tomto školním roce na základní škole. Slovní hodnocení jako doplněk procent není na škole, kde v současné době učí, výjimka, ale samozřejmost. Úkoly žákům jako učitelka diferencuje, pro různé skupiny dětí připravuje jak pokračování, tak oporu, technologie včetně AI využívá jako pomocníka. Na začátku však musela překonávat překážky: dlouho jí po nástupu trvalo dát žákům jinou známku než jedničku. S oporou mentorky zvládla i to.