Jsem tvrdohlavá a šla jsem za svým, říká starostka malé obce. Pod jejím vedením zde vznikly dvě nové velké školy

Jak jste přišli na to, že malotřídka v obci za pár let nebude stačit, a to je slabé slovo? 

Vystudovala jsem sociální a regionální geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem se naučila podívat se na věci „svrchu“. To byla určitě pro obec výhoda. V roce 2013 se mi narodila dcera a i díky tomu jsem na vlastní oči viděla, jak se rychlý růst počtu obyvatel v naší lokalitě promítá do situace kolem dostupnosti míst v mateřské škole. Tehdy se u nás do školky braly děti od 4,5 roku výš a bylo mi jasné, že vlna se brzy převalí na základní školu.  

Jakou kapacitu měla tehdejší škola?

Chodilo do ní něco přes padesát dětí. Později, když jsem nastoupila do funkce, už měla kolem osmdesáti žáků. Tehdy jsem si udělala demografickou studii – prognózu, která byla tedy oproti současnému reálnému stavu o dost uměřenější, ale i tak varovná. Ukazovala, že škola již brzy v žádném případě nebude stačit a že potřebujeme postavit novou. Vedení obce na to ale neslyšelo, řešení viděli pouze v rekonstrukci. Tak jsem studii předložila školské radě. Zástupci rodičů dost pomohli prosadit stanovisko, že opravdu potřebujeme novou, úplnou školu. Po volbách, v roce 2014, jsme už žádali o dotaci, tu jsme dostali a školu jsme otevírali v roce 2017. Ministerstvo nám tenkrát nechtělo dát víc peněz než na budovu s jednou třídou v ročníku, nakonec jsme je ale přesvědčili, že potřebujeme dvě třídy. Školu jsme otevírali se třemi třídami v ročníku a už jsme věděli, že ani to nebude stačit.

Jak se stane, že počet obyvatel tak nabobtná?

Už v roce 2000 byl v Chýni vydán územní plán, který jasně určoval charakter demografického vývoje na území obce, ale nikdo to neřešil. Nikomu nedošlo, co další výstavba obnáší z hlediska tlaku na občanskou vybavenost. Je potřeba to vidět v kontextu té doby, myslím, že nemáme úplně právo kritizovat naše předchůdce, jejich perspektiva byla úplně jiná. Na přelomu tisíciletí se venkov vylidňoval, i od nás lidé odcházeli do Prahy, a zastupitelstvu šlo o to přilákat mladé lidi sem. Takže si vzali pastelky, jak já říkám, a označili si velmi velkoryse území, kde by se dalo stavět. Starousedlíci prodali svá pole developerům, ti se chytli příležitosti a začali stavět ostošest. S vidinou zisku jim opravdu narostla křídla. Pustili se i do výstavby domů o třech bytových jednotkách, což znamená oproti rodinným domům trojnásobný příliv rodin – a následně potřebných míst ve školách. Nejdřív byl náběh postupný a zpomalila ho i celosvětová ekonomická krize, ale od roku 2011 se developeři opravdu rozmáchli.

Přilákalo to lidi z Prahy?

Nejen z Prahy, ale i z Moravy a ze Slovenska.

Vy jste na to reagovali stavbou nové školy, ale ta byla na takový příliv malá. Co s tím?

Ministerstvo nám řeklo, že už nám další dotaci nedá, že si s tím musíme poradit sami. Já jsem sice Ryba, ale v tomhle Beran, takže jsem si šla za svým, ono to nešlo nechat jen tak. V roce 2019 jsme totiž otevírali již čtyři první třídy – ve škole, která byla projektována na dvě. Učili jsme všude možně a reálně hrozilo, že budeme učit v kontejnerech. 

Věděla jsem o dotačním programu Prstenec II, ve kterém – jak se zdálo – bychom mohli mít jakous takous šanci dostat peníze na další školu. Do karet nám zahrálo, že vedlejší město Hostivice si na hranici našich území postavilo sídliště pro tisíc lidí. Navrhli jsme jim, že postavíme další školu společnými silami. V roce 2019 na to obec kývla a šla s námi do svazku s tím, že zkusíme společně sehnat peníze na novou, svazkovou školu. Covid nám daroval nějaký čas na přípravu celého projektu. V červnu 2020 jsme šli poprvé na Úřad vlády, za tehdejším panem premiérem. Díky aktualizované demografické analýze jsme byli schopni doložit, že nám bude přibývat sto dětí ročně.

Proč se s něčím takovým jde rovnou za premiérem? Nestačí podat žádost o dotaci?

Zmiňovaný dotační program byl uzavřený pro specifický druh žadatelů, my bychom se do těch podmínek nevešli, hlavně proto, že jsme pár let předtím dotaci dostali. Neměli jsme jinou možnost, jak upozornit na to, že u nás bude brzo průšvih. 

Menším obcím se vyplatí při organizaci vzdělávání spojit síly. Jedna z cest, jak pro to vytvořit infrastrukturu, je právě Dobrovolný svazek obcí. Co je jeho hlavní výhoda, z vašeho pohledu?

Já bych řekla, že to je asi nejlepší nástroj. Stát totiž svazky dotačně zvýhodňuje. Samotná obec dostane maximálně sedmdesát procent dotací, ale svazek až osmdesát pět. U miliardové stavby, jako je naše druhá škola, rozdíl dělá sto padesát milionů korun, a to už je znát. My jsme čerpali ze čtyř dotačních titulů. Na zbytek, sto dvacet milionů korun, jsme si museli jako Chýně vzít úvěr. 

Foto: archiv A. Chvojkové

Mluví se o dramatickém poklesu porodnosti. Nebude škola pro osm set dětí za pár let zase příliš velká a poloprázdná?

Demografická křivka bude klesat, za nějakých sedm let. U nás se plánuje ještě výstavba dalších pěti set bytů, čímž se pokles o něco oddálí, asi o dalších sedm osm let. Škola s ním každopádně počítá. Jednak poskytuje prostory nejen pro výuku, ale i pro volnočasové aktivity. Druhak plánujeme, že se stane „střediskovou“ školou pro malé školy v okolí, které by k nám posílaly děti na druhý stupeň. Už máme takto smlouvu s jednou obcí, Jenčí, která má prvostupňovou malotřídku. 

Malé, vesnické školy dobře fungují, ale jen na prvním stupni. Na druhý stupeň už děti mohou i kousek dojíždět a pro víc dětí se dá udělat kvalitněji. Tak jste uvažovali? 

Přesně tak, malé školy ve vesnici mají svá velká pozitiva. Neříkám, že by každá musela mít svého ředitele. Pět takových školiček může jít do svazku a mít jednoho ředitele, zatímco každá z nich bude mít někoho pověřeného řízením na nižší, subordinované úrovni. Tyhle svazky škol mohou posílat děti na druhém stupni do střediskové školy s kvalitním druhým stupněm. Když se školy takto prosvazkují, stát jim dá o dvacet procent vyšší částku na provoz, aspoň zatím.

Jak se vám daří ve svazku dohodnout? Obce si zvykly na samostatnost a spolupracovat se jim často nechce, i když by to pro ně bylo finančně výhodné.

Máme výhodu v tom, že jsme jen dva subjekty. Nevýhoda je, že my jako menší obec, ale iniciátor, „šéfujeme“ větší obci, která má dvojnásobek obyvatel. Jakožto obec s větší potřebou intervence jsme dali k dispozici náš pozemek a finančně máme na svých bedrech dvě třetiny závazku. Co se týče rozhodovacích pravomocí, máme to nastavené tak, že ani jedna strana nemůže rozhodnout, pokud nemá aspoň jeden hlas protistrany.

A teď k projektu školy samotné. Jak jste na to jako zřizovatel šli?

U všech projektů, které realizujeme, se snažíme během přípravy mluvit s veřejností. Já tomu v legraci říkám alibistická demokracie, protože pak můžete říct – když si někdo stěžuje – „ale my jsme vám to přece říkali!“ U školy je to snad ještě důležitější. Školství je oblast, o které si každý myslí, že jí rozumí, školou prošli všichni. Je proto důležité nechat rodiče vypovídat, mluvit s nimi o různých obavách a nejistotách. Hledali jsme někoho, kdo nám pomůže přípravné diskuze moderovat. Naším konzultantem se nakonec stal Tomáš Hazlbauer z CEDU – organizace, která podporuje školní parlamenty. Byla to skvělá volba, dokázal rodiče získat pro vizi demokratické školy 21. století. 

Foto: facebook.com/zakladniskolavida/

Vedení obce by se mohlo bát, že je diskuze s veřejností zablokuje nebo zahltí. Vám se to nestalo?

My jsme takto postupovali už u první školy. Důležitý je harmonogram. První fáze se týkala budovy, jaké využití by mohla mít, jestli tam budou sportoviště, ptali jsme se, jestli rodiče zajímá nabídka kroužků přímo ve škole… Ve druhé fázi se pak řešil provoz školy, včetně stravování a nakonec i výuky. S dobrým facilitátorem se to uřídit dá a velká výhoda je, že veřejnost je zavčas informovaná. 

Nechtějí rodiny za každou cenu teď mít své děti v nové, atraktivní škole? Tím spíš, že obě jsou od sebe jen dva kilometry. A nemají tendenci školy porovnávat a požadovat to, co je v jedné, i v druhé?

Ano, to se stává. Je to, jako když máte dva sourozence rychle za sebou. (směje se) VIDA měla hodně reklamy – postarali jsme se o kampaň, protože jsme se báli, že neseženeme pedagogy. Najít sedmdesát učitelů během jednoho roku není jen tak. Reklama měla dopad, takže mnozí rodiče opravdu usilovali o to, aby jejich děti byly přijaté sem. Pro mě je to potvrzení, že dnes prodává hlavně reklama. Druhá škola pod vedením ředitele Jaroslava Nováka totiž odvádí výbornou práci. Máme tam vysoká čísla spokojenosti ze strany žáků, sedmdesát procent se do školy těší. Máme to ale rozdělené spádově. Teprve když je volná kapacita, umožňujeme volbu, třeba v případě sourozenců.

Obě školy fungují autonomně, nebo nějak spolupracují? 

VIDA, nová škola, nemá ještě plně pokrytý druhý stupeň, takže se navzájem vykrývají. Část pedagogů ze školy v Bolzanově ulici pomáhá v té nové, ale jen dočasně. 

Měli jste u nové školy hodně zájemců na pozici ředitele, právě i díky reklamě? A konkurz jste si organizovali sami?

Ano, ale pomáhal nám již zmíněný Tomáš Hazlbauer a měli jsme další externí výpomoc, personalistku, naši školní psycholožku. Uchazečů bylo čtrnáct a minimálně polovinu z nich jsme si dokázali na té pozici dobře představit. 

Foto: Alex Shoots Buildings

Učitelů jste nakonec také našli dost?

Ano, otevírali jsme v plném stavu, na tom skvěle zapracoval nový ředitel, Karel Derfl. 

Měli jste jako zřizovatel na ředitele nějaké požadavky, svou vizi školy?

Součástí smlouvy s ředitelem je šestiletý adaptační plán, kde je jasně řečeno, co my jako zřizovatel od ředitele chceme. Za co mu náleží odměny – něco jako KPI indikátory, klíčové ukazatele výkonnosti, ve formě tvrdých a měkkých dat. Pedagogický leadership je ale čistě na něm. Snažíme se mu pomáhat s budovou – máme správce budovy, který má smlouvu se školou i svazkem, aby na řediteli neležela hlavní tíha provozu a mohl se věnovat výuce. 

Chtěli jsme člověka, který je otevřený diskuzi, umí řídit pedagogický proces a má pozitivní přístup k dětem. Zároveň aby ho lidé zvenčí brali jako autoritu. Taky jsme kladli důraz na využívání moderních technologií. Kromě toho chceme, aby se ředitel nebál experimentovat, zkoušet alternativní metody. Když za ním někdo přijde a řekne mu, že když děti budou skákat po hlavě – řečeno s nadsázkou –, protože jim to lépe prokrví mozek, tak aby byl ochoten to vyzkoušet a neříkal apriori ne. (směje se)

Jak moc tedy jako zřizovatel mluvíte do pedagogiky?

Spíš nemluvíme. Naše definice školy je široká. Na prvním místě nám jde o komunitní přístup, aby rodiče i děti měli právo na to se vyjádřit a jejich hlas se bral v potaz. Zásadní pro nás je, aby děti do školy chodily rády. Jestli se toho dosáhne metodou A nebo B, to je nám celkem jedno, pokud ředitel přesvědčí rodiče, že je to tak správně. Naši ředitelé mají volnou ruku, ale musí nám garantovat, že budou dětem poskytovat nejlepší možné vzdělání v České republice. A já jim výměnou garantuji, že se postaráme o budovy a aby se jim dobře učilo. Na to v rámci úřadu nějakou kapacitu máme.

Co se změnilo oproti tomu, když jste stavěli první školu?

Obecně jsme jako zřizovatel ve všech ohledech zkušenější, spoustu věcí jsme mezitím pochopili a vychytali, jak ve stavbě, tak v přípravě školského provozu, tak i vzdělávání. Získali jsme díky zkušenostem o něco větší sebevědomí a víc jsme se spoléhali na vlastní úsudek. Byli jsme asertivnější s příslušnými orgány, které hlídají normy, a dokázali jsme jim vysvětlit naše potřeby. Dokázali jsme odolat architektům, když nám tvrdili, že něco bude hezčí, ale my jsme věděli, že v praxi to bude daleko méně funkční.

Foto: Alex Shoots Building

Co třeba?

U první školy jsme si třeba nedokázali uhájit víc skladovacích prostor. Učitelé chtěli víc místa na věci, my jsme to úplně nevzali v úvahu, omezili jsme se na minimum, i proto, že skladovací prostory jsou první, které se škrtají, aby se ušetřilo. A teď se věci válejí všude, všechny možné volné stěny se zastavují skříněmi, které úplně stylově neladí…

Pro tak malou obec jsou dvě velké školy anomálie. Kdo tuhle agendu má na starosti, na to asi ani nemáte lidi?

Nemám. Sedím, lidově řečeno, zadkem na dvou židlích. Padne mi na to deset hodin týdně mého času, většinou nad rámec pracovní doby starosty, pokud by nějaká byla. 

Je podle vás tenhle způsob správy škol funkční? Je v silách a možnostech malé obce postarat se o kvalitní vzdělávání? 

Český stát kvalitu vzdělávání na školách neřídí, a tak je to zákonitě na nás obcích. Vše je velmi volně nastavené a chápu i to, že mnozí kolegové starostové nechávají ředitelům zcela volnou ruku, protože sledovat problematiku je nad jejich síly. Nicméně si i tak myslím, že nejde o špatný systém, spíše je to selhání individualit. Je to o lidech.

Věci mají svou příčinu a následek. Interpretovat špatný výsledek jako individuální chybu možná znemožňuje vidět problémy systémově. 

To je možné a je to určitě k diskuzi. Chtěla jsem tím říct, že stát nemá propracovanou koncepci školství pro 21. století z pohledu kompetencí a za téhle situace tedy to, že školy spadají pod obce, není ten největší problém. Je určitě načase udělat revizi toho, co od vzdělávání jako společnost očekáváme a jak toho dosáhnout. Vzdělávání je to nejdůležitější, co máme. Český stát vzdělávání hrubě podceňuje, a to ať už školství vládne kdokoli.

Jak poznáte, že se ředitelům vašich škol podařilo splnit vaše očekávání, že žákům poskytnou nejlepší možné vzdělání?

Jak jsem říkala, v „Bolzánce“, té o něco starší škole, probíhá každý rok dotazníkové šetření spokojenosti u dětí a rodičů. Účast máme poměrně vysokou. Z dotazníků vyplývá, že se děti do školy těší a uznávají, že se i něco naučily. Taky jsme dělali setkání absolventů a ptali se jich na zpětnou vazbu, čím jim byla škola přínosem. Myslím, že autoevaluace vzdělávacího procesu může být docela dobrým hodnoticím nástrojem. VIDA funguje teprve od září, tam nic takového ještě není, ale jistě bude.