Učňák jménem Česko

V krajích vítězí myšlenka, že většina dětí toho nemá nějak moc vědět

Má škola pomáhat našim dětem k úspěchu a spokojenému životu? Nebo je to servis pro zaměstnavatele, kterým dodává na míru šitou pracovní sílu? Úřední odpověď v Česku se v poslední době výrazně naklání ke druhé možnosti.

Před časem dostal Zdeněk Pikous ze Sdružení automobilových dopravců Česmad Bohemia úkol. Měl zařídit, aby vznikl nový učební obor – řidič kamionu. Začátkem nového tisíciletí totiž z trhu práce skoro zmizeli mladí lidé s průkazem na kamion. „Kdysi si každý mohl udělat řidičák typu C na vojně,“ vysvětluje toto tajemství Pikous. „Vojna nám vychovávala řidiče.“ Jenže povinná vojna skončila a málokterému mladíkovi se chce do řidičského a profesního průkazu investovat padesát tisíc korun. „Naši členové, dopravní firmy, začaly volat: Platíme daně, tak proč nám stát nevychová řidiče? Chceme nový učební obor,“ říká Pikous.

Dopravci vyrazili na ministerstvo školství a do Národního ústavu odborného vzdělávání. „Říkali, že automobilová doprava je pro rozvoj ekonomiky naprosto zásadní,“ vzpomíná tehdejší ředitel ústavu Miroslav Procházka. „My jsme oponovali, naučit se dopravní předpisy, trochu zeměpisu a trochu jazyka, to je tak na několikaměsíční kurz, ne na samostatný obor.“ Ředitel Procházka si pochvaluje, že tlak na příliš úzkou specializaci, která se hodí zaměstnavatelům, ale je nevýhodná pro mladé lidi, se v tomto případě podařilo odrazit. Její rizika jsou jasná. Co bude dělat vyučený řidič, když přijde o řidičák nebo ztratí zdravotní způsobilost? Práce to navíc není příliš atraktivní, ani peněz za ni není mnoho. Řidič většinou nemá ani průměrný plat, přilepší si leda na dietách při cestách za hranice.

Zdeněk Pikous připouští všechny tyto handicapy, přesto se do úkolu pustil s vervou. Nejdřív chtěl, aby stát pomocí učebního oboru zajistil deset tisíc řidičů ročně. Odborníci z ústavu ho však vrátili zpět na zem, z nejpočetnějšího oboru kuchař a číšník ročně vyjde zhruba osm tisíc lidí, druzí nejpočetnější jsou automechanici, každý rok jich školu dodělá něco přes tři tisíce. Když Pikous neuspěl u státu, zkusil to jinak, začal jednat přímo se školami. Výsledkem je celkem rozumný kompromis. Některé školy, jež vychovávají automechaniky, jim nabízí kurz řidiče kamionu navíc. Zájemci si ho musí zaplatit, vyjde je na polovinu částky, za kterou školí soukromé firmy. Stát na tento kurz peníze nedává. Proč je ale nedají dopravci, když o řidiče tolik stojí? Podle Pikouse nechce žádná firma investovat ani korunu bez jistoty, že řidič nastoupí právě k ní.

Dopravci po nezdaru s „řidičským učňákem“ usoudili, že jejich slova budou pádnější, když jich bude víc. Ti automobiloví se spojili s železničními, leteckými a vodními a chtějí státu diktovat, jak má vypadat školství. „Jako platforma zaměstnavatelů si nadiktujeme, kde chceme jaké pozice a jak vzdělané chceme absolventy,“ říká Pikous. „Školský systém by na to měl reagovat, přizpůsobit našemu zadání osnovy.“

 

Bezbranní roboti

Fakt, že podnikatelé prosazují svůj zájem na speciálně pro ně vyškolenou pracovní sílu, nepřekvapí. Politici a úředníci by jim ale v zájmu dětí a potažmo celé společnosti měli být schopni čelit. Snaha dopravců prosadit si nový obor přišla v době, kdy se Národní ústav odborného vzdělávání vydal právě opačným směrem. Rozhodl se sloučit někdejších více než sedm set úzce specializovaných učňovských oborů do nějakých dvou stovek. Cílem bylo, aby mladí lidé měli co nejširší základ a díky tomu se mohli na pracovním trhu volněji pohybovat. Speciální dovednosti, které někdy dokonce odpovídají práci v konkrétní firmě na jejím stroji, stačí přidat v posledním ročníku nebo je může doplnit firma sama poté, co mladého člověka zaměstná.

Jenže snaha vychovávat lidi, kteří si mohou práci svobodně vybírat, narazila na odpor podnikatelů. Podle tehdejšího ředitele ústavu Procházky se nad námitkami průmyslníků nedá jednoduše mávnout rukou. Právě napětí mezi širokým základem a konkrétními dovednostmi je totiž v odborném školství neustále přítomné. „Na jedné straně má škola připravit člověka co nejšíř, měl by být schopen měnit povolání, být flexibilní. Ani zedník dnes nevystačí s tím, co se naučil v učňáku. Objevují se nové technologie, musí se s nimi naučit pracovat,“ vysvětluje Procházka. „Na druhé straně by ale ten, kdo vyjde ze školy, měl rychle zvládnout konkrétní práci.“ Jde tedy o to najít rozumný kompromis. Je zřejmé, že řidič kamionu je za přijatelnou hranicí. Automechanik s oprávněním řídit kamion je na tom jistě lépe. Stejně tak je zřejmé, že pro majitele dopravní firmy je naopak výhodné, když rok co rok opouští školy masa lidí, kteří míří právě k němu, může si vybírat a ještě ušetří na mzdách. Dopravci sice neuspěli, jiní lobbisté však byli u ministerských úředníků úspěšnější. Například vedle obecného oboru mechanik opravář zůstaly zachované také úzké obory opravář zemědělských strojů a opravář lesnických strojů.

Poptávce zaměstnavatelů po pracovnících na míru může vyjít vstříc také samotná škola. Ředitelé mají v tom, co děti naučí, do značné míry volnou ruku. Musí sice naplnit státem dané vzdělávací minimum, část hodin je ale „volná“ a záleží jen na škole, zda je naplní všeobecnou přípravou, praxí v co nejširším spektru provozů, nebo naopak v jediné fabrice. Před časem Respekt popsal překotnou vstřícnost ředitele strojírenské školy v Kolíně Jaromíra Kratochvíla k automobilce TPCA (Toyota, Peugeot, Citroën Automobile), která právě stavěla výrobní haly (viz Respekt 50/2002). Stát tehdy lákal investora do kolínské průmyslové zóny vším možným – levnými pozemky, daňovými úlevami, městskými byty a také levnou, na míru fabriky střiženou pracovní silou. Poloprázdná škola ředitele Kratochvíla dostala od státu šedesát milionů korun a ředitel vyšel investorovi ochotně vstříc s plným vědomím, že úzká kvalifikace je sice lákavá pro firmu, ale smrtící pro žáky. „Pro zaměstnavatele je výhodné, když člověk umí jen určitou specifickou práci a není moc samostatný,“ přiznal před devíti lety. „Má pak velmi malou možnost odejít pracovat jinam.“ Plánoval zároveň, že škola bude továrně dodávat především montážní dělníky.

Vstřícnost ředitele nakonec zchladila sama automobilka. Podle mluvčího TPCA Radka Kňavy není montážní dělník práce, na niž by byla potřeba nějaká škola. Zájemce o ni si automobilka dokáže zaškolit během dvou týdnů. Továrna chce od školy kvalifikovanější lidi, kteří umí udržovat, programovat a opravovat její roboty. Žáci se s jinými roboty než těmi, které používá TPCA, nesetkají a továrna zároveň mluví do toho, co se mají učit. Výměnou za jednostrannost ale mladí lidé nedostávají žádnou jistotu. Z každého ročníku si továrna vybere podle mluvčího Kňavy jen pár nejšikovnějších a těm nabídne práci.

Podobnou cestou se vydávají také další školy. Například učiliště a odborná škola v Kutné Hoře plánuje úzkou spolupráci s výrobnou cigaret Philip Morris. Zatímco dnes je maturant v oboru mechanik elektronik veden k tomu, aby uměl navrhnout a udělat elektronickou ostrahu jakékoli budovy, a učeň elektrikář k tomu, aby zvládl rozvod v domě, napříště by se maturant měl učit, jak obstarat několik strojů „tabačky“, od učně by se čekalo, že zvládne jeden nebo dva. „Máte pravdu, že univerzální vzdělání, které dává možnost se po škole rozhodnout, co chci dělat, je nejlepší,“ přiznává zástupce ředitele Josef Vavřinec. „Tak jako vy uvažují často také rodiče. Ale na druhou stranu má pro nás spolupráce výhody – škola by dostala od firmy nejnovější technologie a počítačové programy, na které nikdy nebude mít peníze.“ Takže vedení školy má sice pochyby o pozitivních dopadech tak specializovaného oboru a bojí se, že o něj tak jako tak děti nebudou mít zájem, nicméně kvůli zmíněným lákadlům přece jenom zvažuje, že ho bude nabízet aspoň každý druhý rok.

 

Průmyslníci volají

Další cestu, jak vyjít vstříc průmyslníkům, objevily kraje. Snad každý už omezil nebo se chystá omezit místa na gymnáziích a lyceích. Krajští politici si od toho slibují, že pak na víc dětí nezbude nic jiného než odborná škola nebo učiliště. Unisono se přitom odkazují na to, že zaměstnavatelé volají: Máme málo učňů.

Například Liberecký kraj, kde je radním pro školství Radek Cikl (ČSSD) – zároveň předsedá školské komisi asociace všech krajů –, příští rok zavře tři gymnaziální třídy. Jeho hlavním rádcem v tom, jak by měla vypadat síť škol, je předseda krajské hospodářské komory a daňový a ekonomický poradce Vladimír Opatrný. „Lidé z hospodářské sféry poukazují na to, že jim chybí kvalifikovaní pracovníci v jednotlivých oborech,“ vysvětluje radní Cikl, proč chce víc dětí na učilištích a méně na gymnáziích. Jenže návštěva ve firmách, které podle radního a podle hospodářské komory hynou nedostatkem řemeslné síly, přináší překvapení.

Frýdlantská pobočka nadnárodní firmy TRW, která vyrábí autopříslušenství, nemá o lidi pro práci na úrovni vyučených nouzi. Personální vedoucí Hana Čápová zmiňuje, že jisté obtíže jsou leda při shánění vysokoškoláků. „Nejsnáze se hledají lidé do výroby, když někdo odejde, není problém místo obsadit hned druhý den,“ říká. „Na Frýdlantsku je vysoká nezaměstnanost, takže lidé z okolních vesnic tu stojí frontu. Máme deset žádostí o práci ve výrobě denně.“

Ani Petr Morávek, majitel firmy Atrea, která staví nízkoenergetické domy, si na nedostatek učňů nestěžuje. Zato mu vadí, že absolventi, od učňů po vysokoškoláky, nejsou takoví, jak by si představoval. Především si neváží toho, že jim nabízí práci. Morávek se sentimentem vzpomíná, že v 70. letech minulého století, když on studoval stavební fakultu, hned v prvním ročníku „na matiku a deskripci vyletěla třetina lidí“. „Tehdy fungoval přirozený výběr,“ říká s dodatkem, že k „přísnosti“ a „selekci“ by bylo záhodno se zase vrátit. Dnešní školství podle něj vychovává děti leda k „nadutosti“. „Představte si, nedávno mi jeden vysokoškolák, uchazeč o práci, podal ruku vsedě,“ uvádí příklad.

Právě na takovém stesku po době minulé spíš než na faktech jsou založeny také postoje radního Cikla a šéfa hospodářské komory Opatrného. Čísla totiž mluví jasně. Pokud jde o počet učňů, patříme v Evropě – spolu s Německem, Rakouskem, Švýcarskem a Slovenskem – mezi ty země, které jich mají nejvíc. Zároveň právě učni jsou ti, kdo mají na trhu práce největší problémy. Jenže na takové argumenty podnikatel Opatrný neslyší. Statistika o počtu učňů bez práce podle něj lže. „Nedovedu si představit, že by elektrikář, tesař, truhlář nebo zedník byl nezaměstnatelný,“ říká. Skutečnost je podle něj taková, že učni jsou bez práce jen naoko. „Mladí lidé pochopili, že nejvýhodnější je být nezaměstnaný a pracovat načerno,“ vysvětluje svou teorii.

 

Asi jsme blázni

Radní Cikl reaguje na fakt, že si žádná z oslovených firem na nedostatek učňů nestěžovala, emotivně: „Pak jsme asi my blázni, když něco děláme. Když průmyslové svazy podnikatelů ve stavebnictví, dopravě, energetice říkají, že jim budou chybět kvalifikovaní dělníci, asi si vymýšlejí. Někdo umře, půjde do důchodu, ti lidé se musí nahrazovat.“ Také radní Cikl, stejně jako podnikatelé, kteří ho obklopují, teskní po době omezených šancí. „Před padesáti lety byla gymnázia pro čtyři procenta nadaných. Buď budeme popírat biologii, nebo se shodneme, že nadaných je pořád stejně,“ argumentuje. To, kolik dětí dostane všeobecné vzdělání, ale přece nesouvisí s biologií, je to politické rozhodnutí. „Na slova o tom, že když budeme všichni chodit na vysokou školu, budeme národ vzdělaný, nedám,“ nesouhlasí Cikl. „Přesně to se děje a výsledek? Národ chudne a blbne.“ Jedinou cestou, jak zlepšit situaci, je podle něj donutit děti omezením šancí k výkonu. Když budou odmalička vědět, že na vysokou, stejně jako na střední, ale dokonce i do učiliště, se nedostane každý, začnou vyvíjet úsilí.

Ministr školství Josef Dobeš (VV) si příliv dětí do učilišť slibuje pro změnu od státní maturity. Po zářijovém opravném termínu je bez vysvědčení více než čtrnáct procent studentů, sedmkrát víc než loni. Ministr se ale neděsí toho, co s lidmi bez ukončeného vzdělání bude, ani se nezamýšlí, zda zkouška byla opravdu dobře nastavena. Naopak spokojeně říká: „Maturita prostě není úplně pro každého.“ A slibuje si, že se děti a rodiče leknou a raději zvolí učební obor než nejistou maturitu.

Odborníci z Národního ústavu odborného vzdělávání nicméně Dobešovo nadšení mírní. Z výzkumů vyplývá, že už dnes krátce po škole dělá něco úplně jiného třetina vyučených Čechů. V Německu, které má ještě více učňů a snaha firem připoutat si mladé je tam také ještě větší, je to dokonce polovina. Téměř polovina učňů si stěžuje, že by znovu do učení nešla a raději by se pokusila o maturitní obor. Jsou nespokojeni hlavně s tím, že si vydělají málo peněz či mají problém se sháněním práce. Třetině učňů se v nástavbovém studiu nebo při zaměstnání opravdu podaří si maturitu dodělat. A víc než deset procent vyučených se nakonec přes různé obtíže a okliky probojuje na vysokou školu. „Můžeme děti nahnat do učňáků,“ říká Procházka. „Ale když tu práci nebudou chtít dělat, tak ji prostě dělat nebudou.“

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments