Zdravý vztah dětí k technologiím začíná dávno před mobilem – u vztahů, hranic a odolnosti. A dá se naučit, říká Adéla Lábusová

Co v 1. části rozhovoru najdete:

•   proč psychické potíže dětí nelze vysvětlovat jen vlivem mobilů a sociálních sítí;
•   jak se na dětech podepisuje nejistota doby, tlak na výkon, srovnávání i proměna výchovy;
•   v čem digitální technologie pomáhají, a v čem naopak zesilují zranitelnost;
•   proč je rozlišování mezi přínosy a riziky dovednost, kterou se děti i dospělí musí učit;
•   a co z toho všeho vyplývá pro školu a rozvoj digitální kompetence.

Některé výzkumy o duševním zdraví dětí a mladých lidí ukazují velmi znepokojivá čísla o depresivních symptomech i úzkostech u dospívajících. Cítí se podle vás dnešní generace mladých skutečně hůř než generace jejich rodičů a prarodičů?

Psychických potíží u dětí a mladých jistě přibývá. Zároveň je třeba zohlednit, že jim dnes věnujeme mnohem větší pozornost a umíme je lépe rozpoznat. To, co bylo dříve pojímáno jen jako „nevychovanost“, dovedeme dnes pochopit jako projev nějakých obtíží a složitějších příčin. Děti mají tedy dnes od dospělých určitě větší pochopení. V návaznosti na to se rozšiřuje povědomí o tom, co jsou psychické potíže, jak se projevují, a mění se i jejich status. Děti a mladí lidé mají i díky tomu větší odvahu mluvit o svém vnitřním prožívání. Za mého dětství, když měl někdo diagnostikovanou depresi, tak se o tom nemluvilo  často ani v rodině, bylo to silně stigmatizující. Dnes jsou slova jako deprese, trauma, hraniční porucha osobnosti běžně používané pojmy a společnost je mnohem více otevřená k pojmenovávání emocí a pocitů.

To je dobře, pokud se to nezvrhne v přehnanou pozornost až nimrání se v sobě a nadužívání psychologických pojmů. Mnoho terapeutů mladých lidí řeší, že klient přijde s nějakou svou diagnózou, která není adekvátní, a cílem terapie je oddiagnostikovat. Přesto si myslím, že je nyní vyšší míra a vyšší četnost psychických potíží, a má to více souvislostí.

Lze vůbec říct, nakolik za zhoršováním psychického stavu dětí stojí digitální technologie?

Obecně nelze stanovit nějakou přesnou hodnotu jejich vlivu, ale jistou roli bezesporu mají. V konkrétním životě je velmi různé, co je možné posuzovat jako příčinu. Pokud mám ale mluvit v takto obecné rovině, pak vnímám jako významnou souhru tří okolností. Zaprvé má vliv celkový vývoj společnosti a světa, zadruhé vliv některých způsobů užívání digitálních technologií a zatřetí velká proměna výchovného přístupu.

Vezměme to tedy popořádku. Když mluvíte o celkovém vývoji společnosti, co z něj podle vás na psychiku dětí a mladých dopadá nejvíc?

Zhruba od začátku nového tisíciletí se projevují výrazné globální problémy různého druhu a to samozřejmě ovlivňuje podmínky života nás všech. Zažili jsme epidemii covidu, jednu z největších hrozeb lidstva, děti tak mimo jiné zažily ochuzení vztahů a  socioemočního rozvoje, následovala válka a s tím spojené ekonomické a energetické nejistoty i rostoucí obavy z dalších hrozeb. U nás se sice nestřílí, ale jsme ve válce kybernetické, o hodnoty. Dopady klimatické krize už občas i my reálně pociťujeme a vývoj technologií je příliš rychlý na to, abychom se mohli na vše dobře předem připravit. To všechno přispívá k zahlcení, dezorientaci a tudíž polarizaci a radikalizaci společnosti. Děti nemusí dění aktivně sledovat, ale jistě to na ně působí. Poslední aspekt, který bych zmínila, je konzum a pohodlí s tím spojené, což má na děti možná větší vliv než výše jmenované.

Chcete tím říct, že vedle války, pandemie a klimatické krize dětem psychicky škodí i přílišné pohodlí?

Nevím, zda bych použila slovo škodí. Odpočinek, tedy i zábava, a pohodlí jsou důležitou součástí života. Pokud se ale stávají životním cílem či standardem, může to začít postupně, zpočátku nenápadně, znejišťovat smysl života, což je jeden z hlavních ukazatelů celkového zdraví. Přílišný komfort může oslabovat důležité životní kompetence – odpovědnost a odolnost –, a naopak podporovat zahálku nebo až lenost. Jednodušeji pak podléháme pocitům zmaru a nenaplněnosti vlastního života a právě to může začít roztáčet nenasytné kolo touhy po nějakém větším, dalším vzruchu, uklidnění, naplnění smyslu. Jednodušeji se tudíž přikláníme ke snadno dostupnému dopaminu, třeba skrze lajky a scrollování na sociálních sítích. Ale tím smysl života nezískáme. Dobře tento mechanismus popisuje Jiří Burýšek na svém youtubovém kanále Jirka vysvětluje věci (dostupné  na youtubu, pozn. red.).

Online svět zesiluje tlak, srovnávání i zranitelnost dětí 

Když se přesuneme k digitálním technologiím, v čem podle vás spočívá jejich negativní vliv na lidi?

Negativní vlivy technologií je možné rozlišit ve dvou rovinách – individuální a společenské. Společnost ovlivňují mohutně, protože mění způsob distribuce i tvorby dat a informací, což je zásadní mechanismus pro formování a správu věcí veřejných. Ovšem to, co původně vypadalo jako ideální nástroj pro zapojení všech do veřejného prostoru, se ukázalo jako velmi problematické, neboť zjednodušuje možnosti manipulace masy lidí, štěpení společnosti na nesmiřitelné tábory a poskytuje strategie pro vytváření klamů, včetně algoritmů na sociálních sítích, manipulativního designu obecně (informativní video k tomu připravil např. Kovy, pozn. red.) a nyní i využití AI. Množství dostupných informací v podstatě pro všechny lidi vytváří zahlcení a tudíž chaos, nejistotu, zmatek, a tedy i strach. To ovlivňuje samozřejmě politiku a formy, jak se prosazuje jaká vláda, ale také může působit i na individuální rovině.

Jak se to na individuální rovině tedy propisuje konkrétně do života dětí a dospívajících?

Jistě obecně ten strach, který nemusí být plně uvědomovaný, spíš se projeví jako úzkost. To už je pocit, jsme u psychiky. Když se strach stane pánem, je potenciálním spouštěčem i psychických problémů. Děti samy to spíše pojmenují jako zahlcení, včetně času s obrazovkou, to vám řekne v každé třídě zhruba od druhého stupně většina dětí. Vnímají to jako problém a chtějí od nás pomoc.

A dá se rozklíčovat, co za tím tlakem, který děti zažívají, vlastně je?

Nejčastěji se jich týkají věci související s formováním identity. V každé třídě od sedmé výš se tři čtvrtiny přihlásí k tomu, že se jich negativně dotýká srovnávání na sociálních sítích – hodnocení vzhledu, chování, úspěchů i neúspěchů nebo majetku. Opět to nemusí být pojmenované, je to prostě tlak skrze množství lajků nebo hejtů. Už právě jen pojmenování je nápomocné, když něco pojmenuji, mohu s tím teprve začít pracovat.

Kromě srovnávání pak samozřejmě vliv posilující jakoukoliv radikalizaci v důsledku principů fungování internetu. Obsahy radikalizace se přitom rozšiřují. Jistě jsou i politické, včetně nyní velmi zesilujícího nacionalismu napříč státy, ale třeba i témata maskulinity, vzhledu, stravování nebo ekologie a ochrany zvířat se dnes mohou jednodušeji dostávat do extrémních poloh, možná tedy lépe extremismus. Internet může mít posilující roli – usnadňuje potvrzování a posilování nějaké normy v uzavřených komunitách a zjednodušuje šíření nezdravých vzorů a klamu.

Jakou roli v tom tedy mají sociální sítě a algoritmy? Mohou být samy o sobě příčinou nebo spíš posilují jiné vlivy?  

Mají roli posilující, ale ta může mít velký vliv. Dejme tomu, že například pochybuji o svém vzhledu, což je běžnou součástí dospívání. Je velký rozdíl, jestli mám přístup ke vzorům, které potvrzují třeba podmínku extrémní hubenosti pro dosažení atraktivity, a když je nemám. Natož když mohu být jednoduše v prostředí, kde mi potvrzují, že když plním tyto podmínky, sluší mi to. Algoritmy jsou tedy nebezpečné nejen v tom, že nám ukazují, co se nám líbí, aby nás udržely co nejdéle o obrazovek, ale obzvlášť u dětí také tím, že mohou zesilovat místa, která jsou nejvíce zranitelná. Nejde jen o to, že dítě „si něco vybere“, ale i o to, že online prostředí velmi rychle rozpozná, co rezonuje, a začne toho nabízet víc.

I radikalizace má ovšem hlubší kořeny. Zásadní je, proč člověk po dané „věci“ v online prostředí sáhne, respektive proč to na něj působí, proč ho to osloví a proč uvěří. Zjednodušeně lze říci, že souvisí do nějaké míry s kompenzací nejistoty vlastní hodnoty, která se přeci jen utváří dominantně interakcí ve fyzickém světě, především skrze vztahy. Pokud mám ve fyzickém světě od blízkých lidí a bližšího okolí opravdu jistotu, že jsem dobrá, jaká jsem a jak vypadám, nenechám se takhle jednoduše svést. Podnět může dát například šikana od spolužáků, která i když je online, vychází z fyzického světa.  

Na individuální rovině tedy digitální technologie mohou mít negativní vliv právě na psychiku. Projevuje se to i jinak?

Důsledky se mohou projevovat velmi individuálně ve všech oblastech lidského života, nejen na psychice. Samozřejmě může jistý způsob užívání digitálního prostředí spíše otupovat než prohlubovat myšlení. Nakonec se většinou projeví důsledky i ve fyzické oblasti, jako je únava, spánek, stravování, fyzická aktivita. Ale pozor, stejně tak může digitální prostředí ve všech oblastech člověku pomáhat prospívat a to zásadní, co ovlivňuje, zda jdeme cestou přínosu, nebo rizika, není samotná technologie, ale naše vůle a schopnost rozpoznávat mezi tím, co je pro nás z dlouhodobého hlediska, nejen momentálně, přínosné, a co už ne. Dobře vystihuje propisování digitálních technologií do různých aspektů života definice digitálního wellbeingu (shodly se na ní desítky organizací v ČR a přehledně ji shrnuje web NPI, pozn. red.), která také vysvětluje, že jde v podstatě o rozvoj kompetencí i v digitálním světě a postihuje oblast fyzickou, emocionální, duševní, kognitivní i sociální.

Ilustrační foto (c) Kateřina Lánská

Rozlišovat přínosy a rizika digitálního světa je dovednost, kterou se děti i dospělí musí učit 

Dá se tedy říct, že klíčem není digitální technologie jednoduše odmítat, ale učit se s nimi zacházet, rozlišovat mezi jejich přínosy a riziky a včas poznat, kdy nám pomáhají a kdy už škodí?

Rizika jsou velká, protože jsme přímo ve víru průmyslové, nebo informační, revoluce a nestíháme vyhodnocovat všechny důsledky technologického vývoje. Proto je potřeba se na rizika zaměřovat a šířit o nich osvětu. Není ale dobré, když se mluví dominantně jen o negativech, protože to jednak není věcné a jednak tím posilujeme nezdravý strach. Je to vlastně rezignace na složitost problému a může to působit jako svalování viny, které v důsledku vzbuzuje hlavně emoce – rozčilení a strach.

Obecný poměr mezi riziky a přínosy navíc nelze spočítat a ani to nedává smysl. Takový přístup problém neřeší, spíš odvádí pozornost od reálných a účinných řešení. Je třeba naopak snažit se co nejvíc rozlišovat.

Co konkrétně bychom tedy měli rozlišovat, abychom o technologiích nemluvili příliš zjednodušeně?

Mnohdy lidé mluví o digitálních technologiích pejorativně jako o zhoubě, přitom velká část dospělých je na nich v práci závislá, podobně jako děti tráví čas na sítích a večer se třeba díváme na film nebo nakupujeme online. Digitální prostředí poskytuje celou škálu možností a zásadní je neházet vše do jednoho pytle.

Rozlišovat je třeba nejen práci, učení a tvorbu od zábavy, ale i různé sociální sítě, hry nebo dokonce různé strategie jedné aplikace. Je důležité sledovat co nejkonkrétnější věci a tam vyhodnocovat například nastavení algoritmů, způsoby sběru dat, věkové hranice nebo jejich kontrolu. Teprve tehdy můžeme říct, že je něco jednoznačně škodlivé pro jednotlivce i společnost, a podle toho s tím zacházet i na systémové úrovni. Ovšem právě tam narážíme na otázku moci a bohatství. Jedná se o vůli lidí, nikoliv technologií – technologie sama o sobě nemá záměr ani cíl.

Máte pocit, že se ve veřejné debatě dostatečně mluví i o přínosech technologií? 

O pozitivních důsledcích technologií se mluví méně, než by bylo potřeba. Přitom pokud chceme jít cestou, která je přínosná, musíme vědět, kudy vede. Je dobré snažit se dozvědět víc, než nad nějakou oblastí vyřkneme příkrý soud – třeba u hraní her. Ty slouží jistě předně k odreagování, ale zároveň mohou rozvíjet člověka v řadě oblastí, například v prostorové orientaci, vizuální percepci, postřehu, strategickém nebo logickém myšlení a i v sociálních dovednostech. I proto se mohou hry velmi lišit, což je důležité vědět.

Stejně tak je třeba rozlišovat různé způsoby užívání aplikací a digitálních prostředí – a to je ve vztahu k dětem nejdůležitější. Platí to například i pro youtubery: i zde existuje široká škála, stejně jako mezi knihami nebo médii obecně. To znamená, že  zaměřujeme pozornost, jak danou věc užíváme, proč ji sledujeme – učíme se rozlišovat informace, které k nám přicházejí. Platí to i pro umělou inteligenci. Její přínos se výrazně liší podle toho, proč a jak ji používáme. Děti se to samy nenaučí rozlišovat.

Pokud psychická pohoda ovlivňuje, jestli se dítě vůbec může učit, a digitální technologie jsou běžnou součástí jeho života, co z toho podle vás vyplývá pro školu?

Psychický stav je důležitou okolností pro učení. Pokud je dítě zahlcené, unavené, úzkostné nebo dlouhodobě pod tlakem, promítá se to do soustředění, motivace, vztahů i schopnosti zvládat běžné školní nároky. Škola by proto měla zohledňovat i práci s tím, v jakém rozpoložení a prostředí se děti učí, a hlavně z hlediska výuky se zaměřit na rozvoj kompetencí. Není zas tak složité koncipovat výuku tak, aby její součástí byl i rozvoj seberegulace, práce s pozorností, sebereflexí nebo odolnosti, obzvlášť když se cíleně a systematicky pracuje s kulturou školy a vztahy. 

Pokud se týká digitálních technologií, je třeba zaměřit výuku nejen k technickým dovednostem, ale také k porozumění, jak je možné digitální technologie užívat pro učení, tvorbu a rozvoj a jak na žáky různá digitální prostředí působí. 

Kde a jak se může škola zapojit do výuky? Je to téma pro jeden předmět, nebo napříč výukou?

Z hlediska prevence přirozeně patří do oblasti Člověk, zdraví a bezpečí. Stejně jako se děti učí o zdravé stravě nebo hygieně, měly by se učit i zásadám zdravého zacházení s digitálními technologiemi a bezpečnosti ve vztahu k nim. Podstatná je proto reflexe vlastního užívání — tedy prostor, aby děti mohly o svých zkušenostech mluvit a společně  s oporou dospělého je vyhodnocovat.

Zároveň je důležité, aby téma nezůstalo jen u prevence a v jednom předmětu. V češtině, literatuře, dějepisu, zeměpisu nebo přírodopisu lze pracovat se zdroji a materiály z online prostředí a učit děti jednak hledat zdroje pro dané obory, jednak posuzovat jejich obsah, formu, jazyk i důvěryhodnost. Právě tak se rozvíjí digitální kompetence v širším smyslu – ne jen jako technické ovládání nástrojů, ale jako schopnost orientovat se v digitálním světě smysluplně a kriticky.

Pokud máme rozvíjet digitální kompetenci tak, aby to dětem pomohlo pro uplatnění v budoucím světě, pak je třeba rozvíjet ostatní kompetence i v digitálních prostředích. Až když rozvíjíme například komunikaci, kritické myšlení nebo učení se i za pomoci různých digitálních prostředí, můžeme tvrdit, že splňujeme to, co slibuje kompetence digitální. Je to tedy odpovědnost celé školy, ne jen jedné specializace.

Ve druhé části rozhovoru se zaměříme na to, co z digitálního wellbeingu plyne pro školu, výchovu i každodenní praxi rodičů, učitelů a dalších dospělých. Mluvíme o tom, jak se stavět k zákazům mobilů, co mohou přinést digitální dohody, proč děti potřebují hranice i průvodcovství a proč není dobré před jejich online světem jen zavírat oči.