iDnes.cz: Distanční výuka je jako polní nemocnice, nechcete uškodit, říká Marie Gottfriedová

Přečtěte si rozhovor Anny Brzybohaté s Marií Gottfriedovou, ředitelkou základní školy v Trmicích u Ústí nad Labem o distačním vzdělávání, návratu do škol a vzdělávání dětí ohrožených sociálním vyloučením. Text vyšel 2. května na zpravodajském webu iDnes.cz.

První turnusy rotační výuky na prvním stupni mají žáci za sebou. Do lavic se podle ředitelky ZŠ Trmice na Ústecku Marie Gottfriedové vrátily především děti, které se do školy strašně těšily. Rozvolňování ve školách by podle ní mělo být uvážené, aby se situace po pár dnech neměnila. „Testování a roušky děti zvládají, i když by byly radši bez nich,“ řekla v rozhovoru pro iDNES.cz.

Jaký byl návrat dětí do školy první dva týdny rotační výuky?
Dalo by se to tak trochu popsat jako rozjezd nového školního roku. Jednou z priorit je nastavit organizační stránku. Tedy na jedné straně konkrétní provoz, to, jak budeme zabezpečovat testování dětí, jak bude organizována samotná výuka, v jakém režimu bude fungovat školní družina a jak bude probíhat stravování dětí ve školní jídelně.

A na straně druhé?
Na straně druhé je ta důležitější část, kterou představuje vlastní pedagogická činnost. Je třeba nastavit ve třídě práci s dětmi, přemýšlet o tom, jak s nimi znovu navázat úzký vztah, jak zjistit, čím teď žijí, jaká témata nejvíce řeší a jak celkově rozpoznat, v jakém stavu nám děti do školy přicházejí. A na to všechno pak navázat ve vzdělávacím procesu.

Zatím jsou ve školách děti tři týdny a proběhl prezenční „turnus“ pro všechny na prvním stupni. V jakém stavu děti do školy tedy přicházejí?
V první řadě bych řekla, že se vrátily děti, které se do školy velmi těší. Už před otevřením prvního stupně jsem o tom do mailu dostávala denně spoustu zpráv od dětí i rodičů. O návratu mluvily děti také hodně během online výuky. Myslím si, že je pro ně teď velmi důležité to, že do školy zase mohou přijít, že se mohou setkávat se spolužáky, s učiteli a že se mohou zase společně pustit do čehokoli. Ať už je to zábava nebo učení. Opět mezi sebou můžeme mít obyčejný lidský kontakt, který nám sebelepší komunikační technologie nenahradí. Zejména tedy proto se nám do škol vrátily děti, které sem přicházejí s velkou chutí a rády.

Co tedy v těch prvních týdnech budete sledovat? Bude to o probírání učiva, nebo se zaměříte na něco jiného?
Teď je zapotřebí zjistit, kde které dítě je, jak si v učivu stojí, kde má nedostatky a kde je třeba oproti ostatním napřed. V neposlední řadě se ale musíme věnovat tomu, co děti prožívají. Co zažily v době, kdy jsme se fyzicky neviděli, s čím se potýkaly, co jim přinášelo radost a jaké měly naopak starosti a obavy. To bude pro učitele velký úkol, od kterého se pak ale odráží celý proces další práce s dětmi a výuka.

Utrpěly vztahy mezi učitelem a dítětem hodně? Poslední rok byla výuka spíš přes obrazovku.
Online výuku bych přirovnala k polní nemocnici. V polní nemocnici základním způsobem ošetříte raněné, stabilizujete je. Snažíte se o ně postarat tak, aby se jejich stav zásadně nezhoršoval, natož pak, aby snad někdo zemřel. Nelze tu však využívat možnosti, vybavení a personál, které skýtá dobře vybavená klinika. V online výuce je to podobné. Sice se přes obrazovku vidíme, jsme v kontaktu, ale chybí nám lidské, vřelé, do určité míry i intimní, a tím intenzivní klima třídy. Když se ve škole bavím s nějakým žákem, vidím jeho mimiku, detaily tváře, výraz očí nebo grimasy. A to všechno jsou pro mě jako pro pedagoga velmi cenné signály, které řeknou často víc, než pronesená slova. Prozradí mi, jak dítě na mě a na moji intervenci reaguje a na to hned mohu reagovat i já. Tato živost a bezprostřednost při online výuce chybí. V tomto ohledu tedy došlo k proměně a vývoji vztahů mezi dětmi a učiteli. Tomu bude třeba po návratu dětí do školy věnovat pozornost a péči.

Jaké jsou teď ve třídách děti? Jsou po měsících u počítače roztěkané, neudrží pozornost, nebo naopak visí na každém slovu učitele?
V tuhle chvíli je to těžká otázka a asi na ní nemám jednoznačnou odpověď.

Proč ne?
Řekla bych, že teď pozornost, koncentraci nebo soustředění dětí ještě moc neřešíme. Jsme nyní spíš ve fázi, kdy si užíváme osobní blízkost. To, že můžeme být spolu v jedné třídě, že spolu mluvíme a vidíme se naživo, že si i s nějakými omezeními vidíme do tváří a můžeme na sebe okamžitě reagovat.

Zní to jako obyčejná lehkost bytí.
Ale ono to tak je, je to ten nejsilnější vjem, který z návratu do škol pociťujeme. My učitelé i děti. Řekla bych, že jsou děti hodně natěšené prakticky na cokoliv, co ve škole budeme společně prožívat. Je vidět obrovská chuť do práce, radost ze setkání a otázka jejich koncentrace není v tuto chvíli to hlavní, co bychom sledovali. Samozřejmě to ale budeme sledovat později, po počáteční euforii, protože děti u počítačů skutečně trávily obrovské množství času. To však nastane v dalších etapách. Obecně půjde o maraton, nikoli o sprint. Budeme potřebovat čas, bude třeba efektivně rozložit síly a pro každou etapu vytyčit ten správný cíl, rozpoznat, co je právě teď důležité a na to upřít pozornost. Rozhodně naším cílem nebude učivo a jeho dohánění. Naším cílem budou děti, které jsou v pohodě, a tedy i otevřené dalším možnostem a výzvám – mimo jiné i těm výukovým.

Návrat do školy jste popsala jako začátek nového školního roku. Nemám ale pocit, že by se děti do školy dříve těšily tak, jak to nyní popisujete, byť teď mluvíme o prvním stupni. Změnilo se to právě distanční výukou?
Podle mě je to nyní intenzivnější, protože „pandemické“ děti zažily něco, co třeba moje generace, nebo ony samy ještě nikdy nezažily. Najednou jsme nemohli chodit do školy, něco nevídaného! Proto si troufám tvrdit, že došlo ke změně postoje vůči škole.

Tedy že už škola není „nutné zlo“?
Do příchodu koronaviru braly děti školu mnohdy pouze jako povinnost, ne vždy se jim do školy chtělo a zažívaly tu spoustu věcí, které braly jako samozřejmost, protože do té doby to skutečně standard byl. Ani si neuvědomovaly, co všechno ve škole mohou prožívat a nacházet. Ale po této zkušenosti, kdy byly v uplynulém více než roce školy častěji zavřené než otevřené, najednou vidí, co měly před očima, ale nevnímaly to. Vidí, že škola je prostor, kde mohou zažít spoustu hezkých věcí a jedna z jejích hlavních hodnot spočívá právě ve společném setkávání a vzájemné blízkosti. Že to není jen místo, kde se učíme číst, psát a počítat, ale že se učíme i takové věci jako je spolupráce, komunikace, vlastní přemýšlení a objevování, diskuze a spoustu dalších dovedností známých jako soft skills nebo také jako kompetence pro život. To v učebnicích nenajdeme. Po tomto roce to podle mého pozorování mnoha dětem došlo a začínají si právě tohoto rozměru na škole vážit.

V kontaktu jsme se všemi žáky podle možností

Distanční výuka byla tento školní rok povinná. Podle dat České školní inspekce se do ní nezapojilo na 10 tisíc dětí. Kolik dětí ji u vás úplně ignorovalo?
Jsou to jednotky případů, podařilo se nám zapojit téměř všechny žáky.

Vaše škola je navíc v oblasti, kde jsou vyloučené lokality, i tak nezapojených dětí nebylo moc?
Jsme školou, která pracuje v těžkém terénu, v sociálně vyloučené lokalitě, do naší školy chodí děti, které opravdu mají velmi často složitý životní kontext a překonávají spoustu překážek v cestě za vzděláním. Navzdory tomuto obtíženému terénu se nám podařilo zapojit téměř všechny žáky, především díky vytrvalému úsilí pedagogů. V každé třídě je jedno, maximálně dvě děti, u nichž výuka pokulhává, ale nemůžeme říct, že bychom měli děti, se kterými jsme úplně ztratili kontakt. Spíše jde v jejich případě o jakousi amplitudu – někdy to jde lépe, jindy hůř.

Z více než 300 dětí jste tedy měli problematické spojení s kolika z nich?
Máme 17 tříd, dětí 320 a problematická distanční výuka byla u zhruba 20 z nich. Na dvě desítky dětí máme tedy více zaostřeno, snažíme se je podpořit, do výuky je vtáhnout, navázat kontakt, prostě je jakýmkoli způsobem přiblížit škole. Ale naštěstí tu není nikdo, s kým bychom nebyli v kontaktu vůbec.

Distanční výuka nemusí být jen online, ale dá se to řešit také jednoduše řečeno korespondenčně. Využíváte během výuky na dálku i možnost úkolů, pracovních listů či projektů?
Využívali jsme tuto formu hlavně tam, kde online výuka nefungovala, kde z různých důvodů nebylo v rodině odpovídající technické zázemí nebo šlo o špatné pokrytí domácnosti internetem. Většinou si pak tyto děti či rodiče vyzvedávali učební materiály ve škole a domluvili jsme se na individuálních konzultacích s učiteli nebo asistenty pedagoga.

A posilovalo se technické zázemí v rodinách během roku?
Naštěstí ano, jinak by čísla nezapojených dětí byla jiná. V březnu loňského roku byla situace oproti té letošní naprosto odlišná. V tomto školním roce jsme na online výuku byli mnohem lépe připravení jak po stránce organizační jako jsou pravidla, řád, platforma a podobně, tak i po stránce technické vybavenosti.

Peníze na zlepšení jste dostali odkud?
Z ministerstva školství i od zřizovatele, zdrojů bylo víc.

Čím spolehlivější testy, tím lépe

Podmínkou návratu dětí do škol je jejich pravidelné a povinné testování. Jak zvládají tuto část?
Zvládáme testování v podstatě bez problémů. Hodně jsme se na to také připravovali. Komunikovali jsme s rodiči, šlo nám o to, aby neměli obavy. U mladších dětí jsme rodičům umožnili přítomnost u testování. Pracovali jsme například také s instruktážními videi. Po druhém týdnu rotační výuky jsou tedy otestované všechny děti prvního stupně a mohu konstatovat, že vše probíhá bez větších potíží. Občas je testování i zdrojem humoru, učitelé se to snaží odlehčit.

Měli jste pozitivní výsledek?
Zatím jsme pozitivní výsledek neměli. Dvakrát jsme museli test opakovat, ale pozitivní nakonec nevyšel žádný a to během celého dosavadního testování. Žádné z dětí tak během dvou týdnů nebylo pozitivní.

Výsledky testů vycházejí po celé republice v naprosté většině jako negativní. Jsou podle vás ty testy kvalitní?
Já se k těmto otázkám nerada vyjadřuji, protože si ve vztahu k nim nepřipadám kompetentní. Hodnocení kvality testů mi nepřísluší, to musí posoudit odborníci. Těmi jsou lékaři, epidemiologové, farmaceuti. Já si tak akorát někde na webu mohu najít informace o kvalitě a citlivosti různých druhů testů, mohu je mezi sebou porovnat a vyjde mi z toho jakási statistika vypovídající o validitě testů. Ale víc s tím teď asi neudělám.

Epidemiologové by byli pro PCR testy, které by měly být prokazatelnější, to byste uvítala? Některé školy už je také vyžadují.
Samozřejmě se mi do hlavy vkrádají otázky, jak prokazatelné jsou testy, které v současnosti používáme, jestli by nebylo lepší používat jiné. Čím kvalitnější a přesnější test, tím samozřejmě lépe. Já sama stávající antigenní testy vnímám jako testy velmi orientační. Jako testy, na které se nemůžeme úplně stoprocentně spoléhat. A nezbývá mi než věřit, že alespoň některé pozitivní případy by tento test snad zachytil, proto ostatně testujeme. Víc od stávající koncepce testování žáků bohužel nečekám.

Ve walsdorfské škole v Liberci nechtěl testovat děti ředitel, jinde odmítají testy rodiče. Odmítl některý z rodičů test i u vás ve škole?
Byl tu případ, kdy si jedna maminka z různých osobních důvodů pro své dítě přála udělat test ze slin. To jsme jí umožnili. V případech, kdy se rodič více o testování zajímá, má své důvody a přeje si jiný druh antigenního testu, nemáme problém vyjít rodičům vstříc.

Podmínkou musí být také roušky, ty jim vadí, nebo jsou i pro děti za ten rok běžnou nutností?
Snáší to statečně, někde bez problémů, někde s jistými obtížemi. Máme tu pár dětí, které občas musí během dne vyjít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. Samozřejmě tak, aby to bylo bezpečné pro ně i pro jejich spolužáky a učitele. Je třeba postupovat v této věci citlivě, s pochopením, neztěžovat si již tak dost náročnou dobu ještě vzájemným nepochopením a nevstřícností. Pochopitelně bychom všichni byli raději bez roušek, ale obecně nejsou roušky téma, které bychom museli nějak intenzivně řešit.

Současný nastavený systém požaduje testy dvakrát týdně, roušky ve třídách, rotační výuku pro první stupeň. Je něco, co byste na tom po těch dvou týdnech praxe změnila, protože to třeba není nutné?
Jde spíš o systémové věci platné nejen pro školu, které se netýkají jen posledních týdnů. Daleko víc by například mohla vláda své kroky a jednotlivá opatření lidem vysvětlovat. Mnohem více by k nám měla přicházet zpětná vazba o účinnosti jednotlivých opatření, celkově by měla daleko lépe probíhat komunikace. Jde o partnerství, o vztah, o společné úsilí pandemii zdárně překonat. Lidé by neměli mít pocit, že jsou ovce, od nichž se očekává poslušnost a disciplína, aniž by znali důvody a věděli proč. To ostatně platí v době jakékoli krize – čím vážnější tato krize je, tím více je zapotřebí spojit síly a k tomu bez kvalitní, respektující a vysvětlující komunikace nedojde. V tom spatřuji velké deficity.

Myslíte třeba podzimní zmatky v tom, jak bude výuka probíhat či situace ohledně maturit?
V podstatě ano. Jinými slovy, když se rozhodneme, že pustíme děti do školy, ať už v rotační formě nebo následně v prezenční, tak bychom měli vědět, že je to zodpovědný krok, že nejde o pokus. Tyto pokusy, které jeden den vejdou v platnost a za pár dnů jsou zrušeny a zahájeny pokusy nové, nás vyčerpávají. I v době krize všichni potřebujeme trochu jistoty a předvídatelného vývoje, potřebujeme znát možné scénáře a plány. K rozvolňování ve školách je třeba přistupovat tehdy, kdy máme záruky, že trend rozvolňování bude pokračovat. Rozhodně ne ve stylu, že se teď děti na dva tři týdny vrátí a pak uvidíme… a případně vše zase ze dne na den změníme. Takový postup je demotivující pro ředitele, učitele, žáky i rodiče. Vytvoříte systém, nastavíte pravidla, vysvětlíte vše potřebné a následně zjistíte, že šlo o opatření na tři dny. To byl třeba případ podzimní rotační výuky žáků 2. stupně, ale podobných momentů bylo víc.