Zákaz mobilů ve školách: argumenty, které v debatě zatím chybí

Přestože debata běží už několik měsíců a nabírá na intenzitě, chybí v ní zatím jeden podstatný argument. Nesouvisí s tím, co zákaz udělá pro školy jako celek, ale co udělá pro jednotlivé děti.

Kdo za regulaci platí a kdo z ní těží

České děti tráví s mobilem stovky hodin ročně. Jenže to, co se za těmi hodinami skrývá, je u různých dětí velmi různé. Část z nich surfuje po sociálních sítích a nechává se vést algoritmem. Jiná část čte, tvoří, komunikuje záměrně. Rozdíl mezi těmito světy není náhoda – do značné míry ho určuje rodinné zázemí.

I do budoucna bude pravděpodobně platit, že rodiny s větším množstvím času, znalostí a prostředků budou stále lépe schopné dětem digitální prostředí regulovat: nabídnout jim sport, kroužky, knihy, společný čas, pobyt venku a smysluplné alternativy k několika hodinám denně stráveným scrollováním. Děti, které takové zázemí nemají, pak mohou být mnohem více odkázány na nejlevnější a nejdostupnější formu zábavy vůbec – nekonečný proud krátkých videí, sociálních sítí a algoritmicky doporučovaného obsahu.

Otázka nerovností v oblasti přístupu k digitálním technologiím v budoucnu nebude o tom, kdo k nim má přístup. Bude jí otázka, kdo se před nejhoršími dopady digitálního světa dokáže lépe chránit.

Také výzkumy ukazují, že z omezení používání mobilů mohou nejvíce těžit děti s horší schopností seberegulace. A nejde o náhodu – schopnost odolávat nástrojům navrženým k maximálnímu udržení pozornosti není vrozená vlastnost, ale do velké míry výsledek prostředí, ve kterém dítě vyrůstá.

Škola jako místo, kde zázemí nehraje roli

Škola je jedno z mála míst, kde lze všem dětem bez ohledu na jejich rodinné zázemí garantovat několik hodin denně, během nichž jejich pozornost nebude soutěžit s algoritmy sociálních sítí. To není argument pro spoléhání se na plošné zákazy. Je to argument pro to, abychom při debatě o regulaci mobilů nepřemýšleli jen o školách a jejich autonomii, ale také o tom, kterým dětem rovné podmínky během vyučování nejvíc chybí.

Hlasy volající po autonomii škol mají pravdu v tom, že problémy s konkrétní implementací plošného zákazu jsou reálné. Jsou ale spíše drobnostmi ve srovnání s dopady neregulovaného používání mobilů u dětí, které žádnou smysluplnou regulaci nemají ani doma, ani ve škole. A není náhoda, že regulaci mobilů zavedla nebo zvažuje většina vyspělých zemí – napříč různými politickými systémy i různou mírou autonomie škol.

Při hledání správného řešení stojí za to nezapomínat, že škola není jen místo vzdělávání. Pro děti je to i místo, kde jejich pozornost někdo chrání.