Od klášterních škol po moderní vzdělávací systém. Jak se proměňovalo české školství v historii?

Ve středověku vzdělání nebylo podmínkou výkonu žádné profese. Kdy a proč se to začalo měnit? A změnilo se to pro všechna řemesla, nebo jen některá?
Počátkem vzdělávání u nás je středověk, během kterého byla hlavním šiřitelem vzdělanosti církev. Zásadním mezníkem byl vznik knihtisku a příchod renesance a humanismu – humanitní vzdělání se pro určité vrstvy stalo důležité, ale nebylo určeno pro každého, protože bylo kapitálem. V raném novověku do toho vstoupila i města, která začala zřizovat partikulární školy.  

Už ve středověku však vzdělání představovalo moc a velkou výhodu. Rostla potřeba zejména písařů. Od dvanáctého století u nás v městském prostředí vznikaly také řemeslnické cechy, které hájily zájmy svých členů a regulovaly dané odvětví. Řemeslníci potřebovali vést účty, knihy a mít přehled, a díky tomu taktéž narostla potřeba vzdělání. Pokud si chtěl mistr udržet konkurenceschopnost, potřeboval sledovat vývoj ve svém oboru.

Jak to pokračovalo po nástupu Habsburků? Došlo ve školství k nějaké zásadní proměně?
Po roce 1526, kdy se k moci dostali Habsburkové, se na našem území řešila otázka soužití vyznání: katolíků a nekatolíků. Mnoho historiků uvádí, že v této době vzniklo konkurenční prostředí, v němž jednotlivá vyznání začala budovat vlastní školy. Vzniklo protestantské školství Jednoty bratrské, jejíž příslušníci po Bílé hoře museli odejít do vyhnanství, ale rozvíjelo se i katolické školství. Jelikož byli Habsburkové katolíci, jejich cílem bylo, aby jejich vyznání obyvatelstvo přijalo. Nastala tak doba rekatolizace. Zároveň v šestnáctém století vznikl další významný katolický řád – Tovaryšstvo Ježíšovo neboli jezuité.

Jezuité jsou ti, kteří u nás založili první gymnázium?
Přesně tak. Když jezuité přišli na naše území, založili si zde svou kolej. První místo, na kterém se usadili, byla Praha, a v roce 1556 v ní založili Klementinum. Řád měl podporu panovníka, dokonce se v historických dokumentech setkáváme s tím, že někteří katoličtí šlechtici zvali jezuity na svá panství. Mohu uvést například Rožmberky z Českého Krumlova, kde je dodnes nádherná jezuitská kolej: pozval je sem Vilém z Rožmberka s Polyxenou z Lobkovic, kteří byli oba katolíci. Ale i v mnohých dalších českých městech dodnes narazíme na jezuitské koleje, například v Kutné Hoře. Pokud šlo o poddanské město, většinou si jezuity zvali majitelé panství. Na území protestantů, například u moravského šlechtického rodu Žerotínů, pak fungovaly protestantské školy – třeba v Brandýse nad Orlicí.

Se společenským vývojem začala vznikat čím dál větší potřeba vzdělávání. Ještě důležitějším se stalo od osmnáctého století v souvislosti s reformami panovnice Marie Terezie, kdy v důsledku byrokratizace stát potřeboval více úředníků. Abyste se mohli stát úředníky, potřebovali jste k tomu získat vzdělání. Gymnázia měla především připravovat státní úředníky. Pokud jste gymnázium dostudovali, což nebylo samozřejmostí, mohli jste buď pokračovat na univerzitu, pokud na to rodiče měli prostředky, případně začít kariéru zmíněného úředníka, nebo se přeškolit třeba na učitele.

Jaké postavení měla gymnázia v době, kdy se začaly rozvíjet odborné školy?
Gymnázia byla ovlivněna ještě před jejich rozvojem. Souvisí to znovu s reformami Marie Terezie, během kterých se reformovalo i celé střední školství. Do té doby fungovala jezuitská a od sedmnáctého století také piaristická gymnázia. Jezuité se reformaci bránili, avšak dalším krokem reformace bylo zrušení řádu, ke kterému došlo v roce 1773. V důsledku toho vzniklo ve vzdělávání určité vakuum a školy přešly pod výhradní patronaci státu. Některé byly zrušeny, jiné převedeny na takzvané hlavní školy, přechodový typ vzdělávacího ústavu, z něhož bylo možné pokračovat na vysokou školu. Máme dochovanou informaci například z Pardubic, kde se gymnázium reformami proměnilo právě v hlavní školu.

Bylo po rušení gymnázií za Marie Terezie ve společnosti skloňované téma nedostatečných kapacit škol, stejně jako dnes?
Ano, nedostatek byl pociťovaný. Na rozvoj dalších gymnázií se sice zaměřily i některé řády, které přežily jezuity, jako byli piaristé, ale nárůst počtu škol zase až tak velký nebyl. Souviselo to s poptávkou: dlouho stačilo k životu získat pouze vyučení, středoškolské vzdělání nebylo nutností. Je třeba vnímat i demografii a potřeby tehdejší společnosti – i když bylo dětí hodně, potřeba rodičů posílat je na střední školy nebyla tak velká, protože si to mohly dovolit jen určité vrstvy. Nemůžeme proto mluvit o přetlaku, jaký je dnes na střední všeobecné školy.

Zároveň v současném školství vidím i další paralely s tím, co zavedla Marie Terezie. Dá se říct, že se školství od té doby v principu moc nezměnilo. Nemyslím tím metody, ale principy, které zavedla. Když se podíváte na lavice – ty se vyvinuly, vypadají jinak, ale je to nábytek, který vznikl tehdy. Totéž kabinety a školní pomůcky. Proměňuje se to s dobou a mění se pedagogické metody, ale princip zůstává stejný: základní škola má být přístupná všem, dívkám i chlapcům, bez rozdílu vyznání a sociálního postavení. 

Jaký byl věk dětí, které rodiče měli možnost vysílat do gymnázií?
Běžné bylo odcházet na gymnázium v deseti nebo v jedenácti letech, tedy v dnešní páté třídě. Byla možnost jít i později; do jaké třídy dítě zařadili, se odvíjelo spíše od jeho zralosti. Za Marie Terezie mělo gymnázium pět tříd, postupně se rozšířilo na osmileté studium.

Kdy se tedy začaly v českých zemích rozvíjet další typy odborných středních škol a možnosti vyučit se řemeslu? 
Výběr středních škol nebyl zpočátku příliš velký – prakticky si nebylo možné vybírat. Ze začátku existovalo pouze gymnázium. Později však přišly na světlo světa reálné školy, které byly šestileté a už byly odborně zaměřené. První takzvaná reálka vznikla v Rakovníku v roce 1833.

Na rozhraní osmnáctého a devatenáctého století se při některých školách začaly objevovat i pokračovací kurzy v určitých odvětvích. Odborné vzdělávání se ale začalo významněji rozvíjet až vlivem průmyslové revoluce. Ve třicátých letech devatenáctého století jej pro povzbuzení průmyslu začala podporovat Jednota bratrská. Poptávka po specializovaných školách taktéž souvisela s industrializací a specializací průmyslových oborů. Začaly se objevovat tkalcovské školy, což souviselo s rychlým rozvojem textilního průmyslu, který patřil k prvním tahounům. Stát se snažil tento sektor rozvíjet, aby byl konkurenceschopný vůči ostatním zemím – byly tady dobré kartounky, vyrábělo se sukno, zpracovávala se vlna. 

V druhé polovině devatenáctého století vznikl další nový školní koncept, a to kříženec mezi reálkou a gymnáziem, takzvaná reálná gymnázia. Ta byla velmi populární. Města hodně stála o to, aby u nich vznikla alespoň reálka, pokud tam nebylo gymnázium. Byla to pro ně totiž prestižní záležitost. V mnoha městech tedy později sledujeme, že vznikla reálka i reálné gymnázium. Potřeba středních škol a lepšího vzdělání vzrůstala i s obecným vývojem a změnami ve společnosti.

Univerzita Karlova byla založena ve čtrnáctém století. Jaká byla návaznost mezi středním vzděláváním a univerzitou? Dalo se nastoupit přímo na univerzitu, nebo musel člověk nejdříve projít „vzdělávacím proudem“ jako dnes?
Pokud jste měli peníze a dostatečné vzdělání, mohli jste jít na univerzitu i po absolvování partikulární školy. Důležité bylo moct studium zaplatit. Potřeba vysokoškolského vzdělání ale nebyla zpočátku ve společnosti tak vysoká. V některých společenských vrstvách se však mohlo stát, že pokud člověk získal gymnaziální vzdělání, rodiče chtěli, aby pokračoval i na vysokou školu. Pokud na to rodina neměla dostatek peněz, studenti pracovali jako vychovatelé u šlechtice nebo dávali kondice pro financování svého studia. V devatenáctém století se to trochu změnilo, vysoká škola začala otevírat dveře dál a byla více spojená s prestiží, nicméně i tak poptávka nebyla rozhodně tak vysoká jako dnes.

Jak se ta poptávka projevovala ve společnosti? Tlačil stát na to, že chce vzdělanější společnost?
Devatenácté století bylo dobou velkých změn. Na jeho začátku přetrvávaly prvky z předchozích dob – poddanství bylo zrušeno v roce 1848 – a zároveň začínala industrializace. Bylo potřeba „nakrmit kola průmyslu“, tedy mít kvalitní, dobře vzdělané lidi. Samozřejmě vznikla potřeba i nekvalifikovaných dělníků, ale postupně se prosazovalo vědomí, že kvalifikovaný dělník má lepší plat. Více a více rodin si začalo uvědomovat, že je tu možnost lepšího vzdělání. Kdo už byl kvalifikovaným dělníkem, často usiloval, aby jeho děti měly ještě lepší vzdělání. Neplatilo to ale samozřejmě všude; existovaly rodiny, kde se chudoba reprodukovala. Někdy pomohla náhoda – nadané dítě mohlo získat podporu vrchnosti na školu a „vyšvihnout se“. Dlouho byl handicapem nemanželský původ, ale jsou známé případy dobrého vzdělání i u nemanželských dětí, například Josefa Rosenauera ze schwarzenberského panství, který se stal slavným budovatelem Schwarzenberského kanálu.

Pak ale přišla první světová válka…
Ta rozvoj samozřejmě zastavila. Sice se dál učilo, ale řada škol sloužila jako nemocnice, zázemí pro vojsko nebo pro Červený kříž. Děti se vzdělávaly hlavně doma, do školy docházely pouze formálně do jiných prostor a výuka nebyla tak intenzivní. Mobilizace se týkala i učitelů – najednou chyběli učitelé na základních i středních školách. Pedagogická profese se kvůli válce silně feminizovala, ženy v této době začaly více učit i odborné předměty. Vraceli se i penzisté učitelé, protože nebylo, kdo by učil.

První republika pak v zásadě přebrala principy toho, jak školství fungovalo, z druhé poloviny devatenáctého století. Snažila se pouze přinést další zlepšení a zkvalitnění, aby byl nový stát konkurenceschopný s ostatními. Byla snaha rozvíjet školství na Slovensku, kde nebylo v době vzniku státu tak rozvinuté, a zaměřit se i na Podkarpatskou Rus, která se nově stala součástí republiky. Cílem přitom bylo, aby podmínky byly pro všechny všude stejné. Důležitou se stala určitá demokratizace školství. Za první republiky už přestávají být bariéry ve vzdělávání pro dívky: vznikala reálná gymnázia pro dívky i pro chlapce, někde i školy smíšené. V této době se začínalo i s takzvaným pokusným školstvím – pokusy, jak jinak vzdělávat, a to i na středních školách (ověřování nových pedagogických metod pro zkvalitnění výuky, pozn. red.).

Jak tomu bylo po konci první republiky?
Nacistický režim, který nastal po konci první republiky, představoval obrovský odklon od demokratizace. Dějepis byl pod velkou kontrolou, aby se neučilo to, co se „nemá“ – učilo se, že nositelem kultury byli Germáni, všichni se učili o velké německé říši a podobně. České střední vzdělávání se omezovalo a v souvislosti s událostmi v listopadu 1939 se uzavřely i české vysoké školy, zato německé nikoliv. 

Obecně se v této době snižovala možnost studia a kladl se důraz na budování, totální nasazení a na práci. Během války byly některé veřejné budovy, k nimž patřily i školy, obsazeny německým vojskem, případně se v nich zřídily různé centrály nebo nemocnice. Vzdělání najednou přestalo být umožňováno každému – režim ze společnosti vykázal židovské, romské a další menšinové obyvatelstvo. Největší změny nastaly po roce 1942, kdy vstoupila v platnost vyhláška, že německé děti se mají posílat pouze do německých škol. Česká vzdělanost se tak nadále čím dál více omezovala. 

Něco podobného nastalo i po roce 1948. Byl to jistý „obnovný“ proces – režim nelikvidoval židovské obyvatelstvo, ale své nepřátele skrze politické procesy. Nechci to vůbec srovnávat s holocaustem, který byl něco strašlivého. Ale i tehdy režim své nepřátele likvidoval.

Jak ovlivnila podmínky studia situace po únoru v 1948?
Rozhodujícím se stal kádrový profil a původ rodičů. Pokud rodiče nějak vystupovali proti režimu, nebo člověk pocházel z rodiny vnímané státem jako problematické, jako například z rodiny „kulaků“, nemuselo mu být umožněno studovat tam, kde chtěl. Často bylo lidem určeno místo v podobě umístěnky a museli nastoupit například do továrny. Anebo, pokud jim to vůbec bylo umožněno, studovali školu, kterou původně studovat nechtěli. To vše v kontextu plánovaného hospodářství.

Tomu, jak a komu bylo v minulosti umožněno studovat, se bude věnovat další část ze série rozhovorů, která vyjde již brzy.