Podívejte se na klip ke kampani Česko mluví o vzdělávání

Je to trochu paradoxní: Proč by vlastně Česko mělo teď mluvit o vzdělávání, když učitelé pracují dobře, reforma zabrala, evropské peníze přinášejí užitek (jak jsou oficiálně interpretovány výsledky TIMSS a PIRLS)? Avšak žáci si toho neváží a do školy chodí neradi.
Didaktika tradičně používá tzv. didaktický trojúhelník: učitel, učivo, žák. Učitelé pracují dobře, učivo bylo úspěšně zreformováno, takže chyba je asi v těch žácích. Možná je to i pravda, třeba by Česko mělo začít mluvit o tom, že vzdělávání je nejen zábava, ale taky práce. Pak by třeba nebyli žáci tak zaskočeni tím, co je ve škole čeká.

Prosím, kdo z vás viděl za posledních, řekněme, 10 let šprtajícího se žáka?

Což o to, já vidím šprtající se studenty v dopravních prostředcích často. Taky zkouším šprtat se svou dcerou, ale moje dcera si myslí, že šprtání je něco nepatřičného. A tak jsem si kladl otázku, zda problém českých žáků (podle TIMSS/PIRLS je jejich chuť chodit do školy minimální) není v tom, že jsme jim zatajili, že holt učení někdy není zábava. Současně mám jisté pochyby o tom, jak moc se nám povedlo reformovat to učivo, a zda to učení je vůbec někdy zábava.

Jsem přesvědčen, že linie mezi centralizované/decentralizované a hloupé/chytré se nekryjí. Vidím, že jste četl můj výkřik pod článkem Tomáše Feřteka, tak jste jistě nepřehledl, že v Kanadě, kterou za vzor dává nejen paní Košťálová, ale taky spousta jiných, se jako součást reformní strategie opakuje:
centralised testing and curriculum planning, centralised standards and assessments…

Já jsem pojal jisté sympatie k těm zbrklým krokům, protože nemám pocit, že by u nás projekty dlouho připravované (maturita, implementace RVP) dopadaly nějak líp. Zdá se mi, že u nás to dopadne stejně, ale když je to rychlé, je to aspoň levnější. Jak řekl Ježíš Jidášovi: „Co chceš učinit, učiň rychle.“

Ale šlo mi původně o to, že dobrá myšlenka „Česko mluví o učení“ má možná smůlu v načasování, když současně přišlo sdělení, že vše je na dobré cestě a že jsme vlastně skvělí. Měli bychom mít víc různých dat, včetně našich národních, abychom nebyli zajatci toho, do kterého mezinárodního výzkumu jsme se (ne)přihlásili.

Takže v rámci kampaně Sotolář a Dvořák mluví o vzdělávání: 1. Asi jo. Historie školství ukazuje, že podstatných změn ve školství se daří dosahovat jen pod tlakem velkých krizí a průšvihů. Zásadní změny v našem školství znamenala Marie Terezie (po porážkách ve válkách o dědictví a po sedmileté válce), potom liberalizace vzdělávání v šedesátých letech 19. století (po katastrofálních porážkách ve válkách s Itálií a Pruskem). V Německu se probudili po PISA-šoku. 2. Já stále ještě nevím, zda jsme dopadli dobře, nebo špatně. Média si z toho vzala, že dobře. Mně to vychází, že po letech reformy naši čtvrťáci umějí… Více »