Přijímací zkoušky dříve ověřovaly hlavně zralost, říká historička

Bylo středoškolské vzdělání statusovou záležitostí? Mysleli rodiče na takzvaný sociální výtah pro své dítě, aby se mělo lépe než oni?
Určitě ano, vzdělání přinášelo určitý status, díky tomu se lidé třeba stávali známými i tím, co dělali. Vezměte si například Palackého. Dlouhou dobu se ale tato možnost týkala pouze určitých společenských vrstev, zejména té střední, a řemeslnických rodin. Rodiny, které na to měly prostředky, dbaly na to, aby jejich synové byli dobře vzdělaní. Mohl to pro ně skutečně být odrazový můstek k tomu, aby se měli lépe než jejich rodiče. Pokud měly rodiny více dětí, dědické právo té doby umožňovalo, aby majetek dědil většinou jenom jeden syn, který se musel o další sourozence nějakým způsobem postarat. O středoškolském vzdělání, které bylo více otevřené, můžeme ale hovořit až od osmnáctého či devatenáctého století.

Když mluvíte o společenských vrstvách, koho tím máte na mysli?
V raném novověku se to především týkalo šlechticů. Vzdělání bylo hodně soukromé – chlapec v určité době dostal přiděleného svého preceptora (vychovatele nebo domácího učitele, pozn. red.), v určitém věku pak musel podniknout takzvanou kavalírskou cestu, během které cestoval do zahraničí a navštívil několik univerzit. Když se vrátil, byl připravován na převzetí majetku. Pokud bylo v rodině více synů, jeden se připravoval například na vojenskou kariéru a další na církevní.

Týkalo se to ale i řemeslnického prostředí, zejména prestižnějších řemesel – například zlatnictví nebo knihtiskařství. V těchto rodinách bylo důležité pokračovat dál v řemesle. Méně prestižní byli ševci, tato profese už tolik nevydělávala. V rodinách, které měly k dispozici dostatek majetku, se snažili nějakým způsobem postarat o všechny své děti.

Jak se financovalo vzdělání? Platilo se školné?
Vzdělání bylo vždycky zpoplatněné a školné bylo docela vysoké. Ze záznamů z osmnáctého století víme, že se platilo 12 zlatých měsíčně, což byla docela vysoká částka. Aby však stát podporoval míru vzdělání ve společnosti, byla už od patnáctého či šestnáctého století zřizována různá stipendia a nadace. I bohatší cechy se snažily podporovat své členy, aby se vzdělávali, protože už tehdy bylo vzdělání možností sociálního vzestupu.

Je to docela paralela do současnosti, kdy rodinné zázemí i nadále hraje roli ve výběru školy i ve výsledcích vzdělávání. Jak přesně fungovalo získání stipendia? Jaké podmínky museli uchazeči splnit?
Určitý druh výběrového řízení existoval vždy, když to řeknu naším současným jazykem. Dalo se na vědomí, že je tu možnost stipendia a že kandidáti musí splnit určité podmínky – většinou, že musí být chudí, takže dostali potvrzení o chudobě. Museli také splňovat podmínku dobrého prospěchu ve škole. Dokládala se k tomu spousta papírů a pak se výběrové řízení uzavřelo. 

Samozřejmě ne všichni toto stipendium dostali, protože kandidátů bylo hodně. Stačilo málo, aby člověk z posuzování vypadl – když komise například zjistila, že žadatel až tak chudý není, protože má v rodině bratra, který si sám vydělává. Pokud jste stipendium obdrželi, bylo vám nadále kontrolováno chování – museli jste se chovat podle soudobých norem. Pokud jste něco porušili, mohli jste o stipendium rovněž přijít. Během celého studia byl průběžně kontrolován školní prospěch, což byl velký tlak a pro někoho to nemuselo být vůbec jednoduché čelit neustálým kontrolám.

Kdy se setkáváme poprvé s přijímacími zkouškami na školy?
Zhruba od osmnáctého století v souvislosti s reformami Marie Terezie. První reformu středního školství udělal Gracián Marx a už se v ní počítalo s přijímacími zkouškami. Bylo totiž nutné zjistit, zda dotyčný na to duševně a díky dosavadnímu vzdělání má – cílem tak bylo ověřit jeho schopnost dalšího studia. 

Jaké bývaly standardně podmínky pro přijetí? 
Přijímací zkoušky nesouvisely s omezováním počtu přijatých dětí, ale se zjištěním zralosti a připravenosti na školu. Pro přijetí v osmnáctém století jste museli být ve věku alespoň deseti let, mít osvojené základní znalosti, jako je čtení, psaní, počítání, a také umět latinsky a německy. V devatenáctém století se na některých školách zkoušelo i z náboženství, dějepisu či zeměpisu.

K výraznější proměně přijímacích zkoušek došlo za první republiky, kdy se rozdělily na dvě části – na informační a odbornou. Rodiče museli nejdříve dát vědět obecné škole, že dítě absolvuje ještě pátý ročník a po něm bude nastupovat na gymnázium. Škola musela vyhotovit hlášení o výsledcích, tedy jaké má dítě známky a jak se chová. Pokud byly známky dobré či dokonce vynikající, posudek byl lepší, protože se pak známky průměrovaly a záviselo na tom, jestli člověk musel udělat ještě i odbornou přijímací zkoušku. Toto bylo zrušeno v roce 1933, od kdy všichni museli podstupovat přijímací zkoušky.

Z čeho se přijímací zkouška skládala?
První, takzvaná informační zkouška, probíhala v podobě pohovoru – ředitel školy ověřoval znalosti z čtení a počtů. Mohl se dítěte ptát i na jeho záměry, co by chtělo dělat. To vše sloužilo k tomu, aby zjistil, jestli je dítě dostatečně vyspělé, zda má všeobecný přehled a je připravené ke studiu. 

Pak přišla odborná část s odbornými předměty. Záleželo na konkrétní škole, z jakých předmětů zkouška probíhala, a samozřejmě se kontrolovaly znalosti z českého jazyka a počtů. A když odbornou zkoušku zájemce absolvoval, známky se zprůměrovaly s výsledkem, který měl na základní škole.

Mohli jsme se samozřejmě setkat s tím, že škola dítě odmítla. Fungoval zde ale už princip obvodů. Gymnáziím a středním školám bylo doporučováno, ať se domluví i s okolím a přijímají děti, které pocházejí z jejich školního obvodu, a pouze minimálně ty, které pocházejí z jiného obvodu, aby nezabíraly místa jiným dětem. Rodiče pak byli naopak uklidňováni, že pokud se dítě nedostane na konkrétní školu, na kterou by chtělo, ničemu to nevadí – první dva roky vzdělávání byly na všech školách stejné.

Byly přijímací zkoušky nějakým způsobem standardizovány? Fungovaly stejně na gymnáziích i odborných školách?
Pokud se jednalo o střední odbornou školu – i když jich v té době moc nebylo –, fungovaly zde přijímací zkoušky stejně. Pokud se jednalo pouze o odborné dostudování pro řemeslníky, které fungovalo již od doby Marie Terezie, zde už přijímačky povinné nebyly, pouze bylo třeba zaplatit poplatek na studium. Dá se říct, že to byl spíše vzdělávací kurz, ve kterém bylo možné získat další vědomosti ze svého oboru.

Historii vzdělávání žen v českých zemích se bude věnovat další část ze série rozhovorů, která vyjde již brzy. Prvním textem v sérii je rozhovor Od klášterních škol po moderní vzdělávací systém. Jak se proměňovalo české školství v historii?