Tomáš Feřtek odpovídá Saše Uhlové v polemice o výuce psaní

ilustrační foto. zdroj: by woodleywonderworks(flickr.com)(CC BY-NC-ND 2.0)

Nabízíme další příspěvek v debatě o tom, jak se na našich školách učí psaní. Původní sloupek Tomáše Feřteka Proč v Česku tak málo lidí umí dobře psát a přemýšlet naleznete ZDE, polemiku Saši Uhlové nazvanou Nejdůležitější pravidlo psaní čtěte ZDE.

Saša Uhlová konstatuje, že se neshodneme v definici pravidel psaní a v tom, že by škola takových pravidel dětem určovala příliš. Podle jejích zkušeností je to přesně naopak. Škola děti k psaní nevede vůbec. A autorka dodává, že podle ní je klíčová právě znalost pravidel, jak určit téma textu, jak ho udělat přehledný, stručný a srozumitelný.

V rozporu nejsme vlastně vůbec, jen je dobré některé věci upřesnit. Že škola většinou studenty nevede ke psaní a že na základní a střední škole většina dětí píše minimálně, v tom se naprosto shodneme. Ano, je to tak a je to hlavní příčina minimálních kompetencí žáků, studentů a mnohdy i učitelů v této oblasti.

U formálních pravidel je třeba si ujasnit, co tím kdo míníme.  Já čerpám z praktické zkušenosti, že učitelé na základních a středních školách nejčastěji postupují v hodinách slohu tak, že vysvětlí dětem, jak se píše vyprávění, popis, později reportáž, fejeton, zpráva, recenze…  Napíší ta pravidla na tabuli a pak po studentech chtějí, aby podle nich vyrobili příslušný text. Jenže bez důkladného tréninku v psaní studenti jen napodobují vnější znaky nějakého stylistického útvaru.  Část z nich si proto zafixuje, že psaní je hlavně spousta nesrozumitelných pravidel (někde smíte použít přímou řeč, jinde ne, někde smíte použít emočně laděné slovo, jinde je to zakázané atp.). Takže raději na psaní rezignují, nebo odmítají pravidla pro psaní jako taková. A stejně časté je, že studenti vnější znaky zamění za podstatu textu. Velmi často jsem se setkával s lidmi, kteří mi přinesli reportáž napsanou buď jako vyprávění z hospody (první případ), nebo vyšperkovanou přímými řečmi, obraznými popisy a bohatým jazykem plným synonym, ale fakticky bez obsahu, bez tématu (druhý případ).  Na otázku, o čem ten text je, co chtějí sdělit, jaké je téma, autoři v prvním i druhém případě obvykle odpovědět neuměli. Podle jejich reakce bych soudil, že se s podobnou otázkou nejspíš nad svým textem setkali poprvé.

Pravidla pro vznik dobrého textu vypadají totiž přesně tak, jak Saša Uhlová píše. Tedy, že se začíná od tématu. Musím si ujasnit, co chci napsat, komu je text určen, kde a v jakém kontextu vyjde. Je třeba si utřídit myšlenky, vybrat z nich to, co k tématu směřuje, ostatní upozadit, dbát na přehlednost a srozumitelnost. Takže jediné, v čem se lišíme, je, že podle mě takto lze učit psát spíše dospívající a dospělé.  Ale než se dostanete do této fáze, je třeba získat pro čtení a psaní malé děti a ty se učí jinak.  Na ty nelze nastoupit s nástroji, které fungují u dospělých a jakžtakž snad na druhém stupni základní školy.

Vyžaduje to od učitele speciální dovednosti.  Sám bych to neuměl, ale po léta s obdivem sleduji, jak to dělají kolegové ze sdružení Kritické myšlení, kteří tyto postupy učí učitele. A oni pak děti ve třídě.  Začínají tím, že je nechají spontánně zaznamenávat, co jim běží hlavou – zpočátku opravdu bez jakýchkoli formálních pravidel, včetně pravopisu. Prostě aby si zvykly, že psaní vyjadřuje jejich myšlenky. Postupně je učí dávat textu strukturu, učí je věci stručně pojmenovávat, učí je číst s porozuměním, zase postupně – od jednotlivých vět, krátkých odstavců. Učí je texty krátit a prodlužovat… Je to propracovaná sada nástrojů a postupů. Pokud mají děti takového učitele, máme pak my, k nimž chodí studenti a dospělí se svými texty, o hodně snazší práci. Když se jich například zeptáme, jaké má ten článek téma, vědí, o čem je řeč. Stejně jako umí udělat titulek či mezititulek, srozumitelný popisek pod fotku nebo krátké shrnutí. To všechno se naučili ve škole.  Takže metoda je známá, jen ji zatím používá velmi málo učitelů. Aby jich bylo víc, proto si tu vyměňujeme názory.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

3 komentářů k "Tomáš Feřtek odpovídá Saše Uhlové v polemice o výuce psaní"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
l.snirch
l.snirch

Bych přidal – číst, snažit se porozumět textu jiných, polemizovat s textem, hledat inspirací pro napsaní vlastního textu. Zdrojů dnes díky internetu jsou mraky. Ale to je spíše pro dospělé než pro malé děti.
Dnes je ale problémem i porozumění jednoduchému cizímu textu (mluvím o střední škole).

Saša Uhlová
Saša Uhlová

Milý pane Feřteku,

Váš text bych klidně podepsala. Stačilo málo a vyjasnili jsme si to, což jsem od začátku tušila. Bude to tím, že tak pěkně srozumitelně píšeme, vy dokonce bez stylistického cukrářství.

Srdečně zdravím

su

Petr Koubek
Ano, ano, již jsem napsal paní Saše, že diskuse má ontologickou souvislost s rozvojem civilizace. Zde například vedla k vyjasnění ústředního pojmu – „pravidla psaní“: formální, resp. pravidla utvářená z přirozených nebo dobře evokovaných potřeb. Pravidla, jejichž realizace je důkladně modelována a jež procházejí u dětí opakovaným reflexívním hermeneutickým kruhem. K tématu samozřejmě široká tradice o. s. kritickemysleni.cz; připomínám svou aplikaci zde: http://digifolio.rvp.cz/view/view.php?id=6097 a v podobě textové zde: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/9693/na-aktivni-ctenarstvi-s-erikem-taberym.html/ Pěkný den a díky za kvalitní debatu! Všem paním a pánům kolegům, kteří se utváření pravidel psaní u dětí profesně věnují, přeji hodně pozornosti k myšlení dětí a hodně času na… Více »
wpDiscuz