Wikipedie může dát seniorům pocit, že jejich znalosti a schopnosti nejsou zbytečné

ilustrační foto. by Jan Bartoš (CC BY-SA 4.0)

Přinášíme rozhovor s prof. Janem Sokolem, českým filosofem, někdejším ministrem školství a prezidentským kandidátem. Jan Sokol je ambasadorem projektu Senioři píší Wikipedii (ZDE), jeho příběh inspiroval už desítky lidí v postproduktivním věku k tomu, aby Wikipedii věnovali své znalosti a čas. Zároveň jim ale Wikipedie dává možnost získat pocit smysluplnosti.

„Šlo o předsudek, který člověku brání vidět, jak se věci mají. Když jsem na Wikipedii narazil, byly její slabiny možná ještě větší než dnes. Viděl jsem, že ve studentských pracích se opakují stejné chyby, a tak jsem se snažil studenty přesvědčit, aby ji nepoužívali. Jenže časem jsem pochopil, že je to dnes jeden z nejrozšířenějších zdrojů informací – a že se s tím nedá nic dělat. A když nejde hora k Mohamedovi, je možná lepší začít ty chyby opravovat,“ říká Jan Sokol v rozhovoru, v němž se nevěnujeme pouze Wikipedii, ale i tomu, jak moc internet změnil svět a zda jsme se dokázali na tento svět dostatečně adaptovat.

Je to zhruba 20 let, co se v této společnosti začal šířit internet. Jak vnímáte společenskou změnu, kterou přinesl? Co vás nejvíce upoutalo?

I když jsem se poslední léta u počítačů propojováním a sítěmi dost zabýval, přece mě už e-mail překvapil a docela nadchnul. Nejednou tu byl nesmírně hmatatelný projev „globalizace“, a to v docela pěkné formě, dokonce zadarmo. Když se pak začal internet plnit informacemi, nestačil jsem se divit. Jenže brzy se z něho stala nepřehledná džungle, plná všeho možného, a i ty úžasné vyhledávače si s tím poradily jen částečně. Možnosti jeho zneužití – propagandou, podvody i dalšími hanebnostmi –  mi byly brzy jasné, ale dlouho jsem si s tím nevěděl rady.

Máte dojem, že se společnost na tu internetem pozměněnou skutečnost adaptovala? Minimálně podle pravidelných informací o penetraci připojením a zařízeními se zdá, že minimálně po hmotné stránce ano…

Myslím si také, že spíš ano. Ale ta schopnost kritického čtení, kterou bychom po zkušenostech nacismu a komunismu vlastně měli ovládat, jaksi pořád chybí. Zřejmě chybí i solidní znalosti a vědomosti, například historické.

Zeptám se i takto, v čem je naopak role internetu přeceňována? A v čem život společnosti a jedince komplikuje?
Pokud si někdo myslel, že internet způsobí ráj na zemi, byla to naivnost. Jako všechny moderní vynálezy, je to jen další možnost, a to hodně velká. Jenže zneužít se dá i penicilin – třeba ke krmení kuřat – natož internet. Za největší nebezpečí internetu ale považuji to, že kdo si neumí přísně vybírat, tomu pomůže promarnit velký kus času, a tedy i života.

Když se podíváte na to, kam směřuje vývoj, tedy ke stále mocnější interferenci virtuálního světa do reality, technologizaci procesů dříve zajišťovaných člověkem a zároveň k daleko přesnějšímu a sofistikovanějšímu sledování života jedince i společnosti, jaké výzvy před společností vidíte? Co bude ten největší oříšek budoucnosti?

Všimněte si, že to nejsou hrozby technické, ale lidské a společenské. Čím větší máme možnosti, tím horší může být jejich zneužití. Jinak ale představy, třeba že by počítače mohly člověka zotročit nebo dokonce „nahradit“, jsou holé fantazie. Zotročují vždycky jen lidé, někdy i sami sebe, mají na to ale dnes mocnější prostředky.

Vede se hodně sporů o tom, zda současné mladé generace jsou na svou budoucnost dostatečně připravovány, a to jak po stránce výchovné, tak vzdělávací. Přeci jen nám chybí jakákoliv historická zkušenost, opakovat modely předků lze stále méně, predikce jsou nejasné… Jaký je váš názor?

Naštěstí jsou predikce vždycky nejasné – představte si, že by byly jasné! Žijeme déle, pohodlněji a bezpečněji než naši předkové, a to také díky tomu, že se hojně opíráme o jejich „modely“, například o naši řeč nebo o přesvědčení, že lhát a krást se nemá. Ale od té doby, co člověk všechno chce mít v rukou, nemůže chtít moc velké jistoty. Ostatně lidský život byl vždycky těžký a vyžaduje jistou míru odvahy.

Vraťme se ale k současnosti a k internetu v jeho možná stále ještě postnatálním období. Patříte ke generaci lidí, které internet „překvapil“ v pozdějším věku. Vy sám jste sice poněkud extraordinérní případ, vzhledem k vašim aktivitám v oblasti vývoje počítačů, nicméně jak se vaše generace sžívala (a sžívá) s internetem?

Překvapuje mě, že docela rychle. Zůstávají spíš předsudky, ať už jsou to iluze o technickém „ráji na zemi“, anebo naopak strachy.

Mně se moc líbí váš vlastní příběh, kdy jste postupně jisté bariéry odbourával. Týká se vašich studentů a Wikipedie. Jistě jste to vyprávěl už mnohokrát, ale kanonické příběhy by se opakovat měly…

Neřekl bych, že šlo o „bariéry“, spíš o předsudek, který člověku brání vidět, jak se věci mají. Když jsem na Wikipedii narazil, byly její slabiny možná ještě větší než dnes. Viděl jsem, že ve studentských pracích se opakují stejné chyby, a tak jsem se snažil studenty přesvědčit, aby ji nepoužívali. Jenže časem jsem pochopil, že je to dnes jeden z nejrozšířenějších zdrojů informací – a že se s tím nedá nic dělat. A když nejde hora k Mohamedovi, je možná lepší, začít ty chyby opravovat. Občas si čtenáři Wikipedie stěžují, že je tam něco špatně. Standardní wikipedistická odpověď zní: „Editujte s odvahou!“

Wikipedie je dle mého úžasný nástroj dokumentující sílu kolektivního vědomí a úsilí. Souhlasíte?

Je to podle mého zatím nejúspěšnější pokus, jak v té džungli internetu prosekávat cestičky jakž takž spolehlivého informování. A také pozoruhodný úspěch té šíleně odvážné myšlenky, že se to může obejít bez nějakého dozoru – že s nedostatky i podrazy si lidé poradí sami. Nad tím stále žasnu – a snažím se, aby to tak šlo i dál. Je to ovšem těžší, protože Wikipedie je mnohem mocnější a někteří by toho chtěli zneužít. Třeba pro reklamu, propagandu i demagogii.

Vy jste se aktivně zapojil do projektu Senioři píší Wikipedii. Jaká je vaše role?

Inspiroval mě trochu podobný pokus na německé Wikipedii a začal jsem o tom mluvit a psát. Přidalo se pár mladých lidí, kteří tomu věnují hodně času, začalo to zajímat i některé akademiky a nakonec k mému překvapení i média. Byli jsme navrženi na různá ocenění, teď dokonce i mezinárodní, a mohla by se z toho stát až jakási kampaň nebo „bublina“. Tak se snažím, aby nepraskla, ale vydržela.

V čem vidíte přínos toho projektu? Co přináší těm, kdo se zapojí?

Jak jsem se řekl, pokládám Wikipedii za dobré využití i zhodnocení internetu, a to bezplatné a nezávislé. Protože má dnes přes 200 jazyků, je Wiki doslova celosvětová, a protože to všichni dělají zadarmo, je to pěkný příklad občanské svépomoci i globální spolupráce bez té obchodní řevnivosti. Může přinést docela zábavnou činnost, která není jen hra, ale kde lidé nabízejí své znalosti a schopnosti každému, kdo o to stojí. A když se dozvědí, jak moc takových je, mohou mít i docela dobrý pocit, že to není zbytečné.

Hodně se mluví o prohlubování mezigeneračních rozdílů. Přispívá tento projekt ke sbližování generací?

To opravdu nevím a nepřeceňoval bych její možnosti. Máme pěkný projekt, kde studenti píší Wikipedii pod dohledem učitelů. A kdyby se podařilo lépe využívat i schopností starších lidí ve prospěch těch ostatních, včetně studentů, byl bych s tím úplně spokojený.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

4 komentářů k "Wikipedie může dát seniorům pocit, že jejich znalosti a schopnosti nejsou zbytečné"

Upozorňovat mě na
avatar

Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
Ondřej Šteffl
1 year 3 months ago

Co zbyde po za sto let po státní maturitě, kdo si na ní vzpomene? Hesla z filozofie, které do Wikipedie zpracoval pan Sokol, tam ale budou…

Úžasné

Perun
Perun
1 year 3 months ago

Pane Šteffle, píše se v článku něco o státní maturitě? Nepíše. Tak proč ji zmiňujete? Že by obsese? Analogicky by někdo mohl napsat: Co zbyde po za sto let po firmě Scio, kdo si na ni vzpomene? (mimochodem v zájmenu ona, zde ve tvaru „ni“, má být krátké i).

Josef Soukal
Josef Soukal
1 year 3 months ago

A co zbývá z leckterých tvrzení P. Šteffla na maturitní téma po krátké diskusi? Jen pocit marnosti.

Pavel Doležel
Pavel Doležel
1 year 3 months ago

Pane Šteffle, jsem si jist, že kdybychom vynalezli lék na nesmrtelnost, tak jediným člověkem, který si za milion let na státní maturitu zcela jistě alespoň jednou za každých pět minut vzpomene, budete vy sám.

wpDiscuz