Jak vidí češtinářka problémy s hodnocením maturitních prací

Publikujeme text dopisu, který adresovala jeho autorka Lenka Dohnalová, jinak středoškolská učitelka češtiny, svým kolegům učitelům a učitelkám. Je výjimečný svou přehledností a věcností, proto ho považujeme za důležitou součást debaty o možné podobě příští maturity. V této souvislosti je dobré si přečíst i text Jiřího Kostečky, který vyšel elektronicky na České škole a ve své druhé polovině také pojmenovává představy autora o podobě maturity z češtiny (čtěte ZDE), nebo podobně laděný text Heleny Průžové (ZDE).

 

V následujícím textu jsem si dovolila shrnout své názory praktikující středoškolské češtinářky, týkající se hodnocení slohových maturitních prací. Berte je prosím z čistě odborného hlediska; nechci se vyjadřovat k celkové koncepci maturit, ani k problémům učňovského školství.

Problémy centrálního hodnocení slohových maturitních prací

1) Absence druhého hodnotitele

Myslím si, že hodnocení slohových maturitních prací nemůže být exaktní, a tudíž je velkým problémem, aby bylo alespoň trochu objektivní. Jedinou možností, kterou zde vidím, je souboj argumentů, přičemž – neshodnou-li se dva hodnotitelé – vstupuje do hodnocení třetí kolega. V případě sporu je možné oslovit odborníka z fakulty. Tento systém funguje u nás na anglické sekci již léta; je to kvalitní know-how, které jsme přejali od britské strany.

2) Odlišná tradice

Chápu snahu tvůrců státní maturity o narovnání výstupů maturitní zkoušky u různých typů středních škol, chápu také snahu přiblížit naši maturitu zkušenostem ze zahraničí. Myslím si, že se jasně prokázalo, že státní maturita z cizích jazyků je životaschopná. Proč tedy nastaly problémy u slohových prací z mateřského jazyka? Právě proto, že je naše tradice odlišná. Mohu uvést konkrétní příklad – studenti naší anglické sekce od prvního ročníku nacvičují naprosto přesný půdorys čtyř druhů esejí, které jsou pak výstupem jejich písemné maturitní zkoušky z anglického jazyka. Vědí, jaký má být konkrétní obsah toho či onoho odstavce (!) a jaké fráze musejí použít. Naše zvyklosti takové nejsou. Nynější zadání slohových prací je navíc rozšířeno o mnoho slohových útvarů, které jsme se studenty dříve neprobírali. To samozřejmě není pádný argument k jejich zrušení. Problém je však v tom, že mnohé z nich máme velmi chabě popsány v učebnicích (příkladem je polemika – i v učebnici pana Kostečky o ní najdete jen letmou zmínku); ohledně dalších útvarů neexistuje mezi češtináři konsensus, jak by měly vypadat (to je i případ eseje). Často také narážíme na okolnost, že zadané útvary nejsou specifikovány (případ reportáže – mám psát reportáž publicistickou, uměleckou atd.?)…

3) Problém v hodnocení – kategorie 1A a 1B, právo veta

Pominu-li problémy s jasnou definicí jednotlivých útvarů, na níž se neshodnou ani češtináři, ráda bych připomněla, že tzv.“čisté“ slohové útvary jsou do jisté míry akademickou záležitostí a že v praxi dochází spíše k jejich mísení. S kritériem hodnotícím splnění zadání mám však největší potíž. U mnohých témat, která jsou doplněna výchozím textem, není zcela patrné, o čem psát – mnohdy je funkce výchozího textu vzhledem k zadání nejednoznačná – nevíme, zda je výchozí text pouhou inspirací, či máme ho přesně analyzovat. Jako příklad mohu uvést letošní téma „Proč nás rodiče mají rádi?“(ve výchozím textu doplněné o výpovědi dětí různého věku).

Pokud se navíc nacházíme v uměleckém funkčním stylu, jsem přesvědčena o tom, že nějaký „předepsaný“ výstup očekávat nelze. Naopak – hodnoťme pestrost a různost lidského myšlení; penalizovat můžeme chyby pravopisné, morfologické, lexikální, syntaktické a stylistické. Nerozumím tomu, proč bychom v tomto funkčním stylu měli mít jakási obsahová „očekávání“- tím popíráme svobodu uměleckého tvoření a názorovou různorodost. Naopak je možné (dle mého názoru) zadat napsání krátkých slohových útvarů – např. z administrativního stylu – jako otevřenou úlohu do didaktických testů. Zde je prostor pro exaktní hodnocení.

V hodnocení maturitních slohových prací bych však dala přednost pohledu, jejž mi zprostředkovali studenti, kteří byli na stáži na amerických školách. Doslova říkali: „Americká esej je text, který má hlavu a patu a je zajímavý a přínosný z hlediska zpracování tématu.“ Anglická tradice je samozřejmě daleko přísnější; mám informace od svého bývalého kolegy – rodilého mluvčího, jenž je v Anglii členem hodnotitelského týmu. Výuka je v tomto oboru zcela kontinuální a studenti přesně vědí, jaký výstup je očekáván; konečně za nedodržení slohového útvaru a za odklon od tématu se trestá, nikoliv však fatálně.

4) Kvalita hodnotitelů

Při vší úctě k těm hodnotitelům CERMATU, kteří svou práci odvedli poctivě a s maximálním nasazením, bych si dovolila vznést několik námitek k organizaci této akce. Jako letitá kantorka si neumím představit, že bych v tak krátké době ohodnotila tak extrémní počet slohových prací. Za svou praxi jsem zažila souběžné opravování prací dvou maturitních tříd, což jsem považovala za své maximum. Možná se neshodneme již ve vstupním údaji – nedovedu si představit, že bych byla schopna jednu práci opravit za deset minut. Na opravu a zhodnocení potřebuji alespoň půl hodiny a k jednotlivým pracím se několikrát vracím. To je také důvod, proč jsem kriticky zhodnotila stávající situaci a k hodnotitelům CERMATU jsem se nepřihlásila. Stejný důvod uváděla i většina mých kolegů. Zůstává tedy otázkou, zda – vedle zkušených kantorů, jimž byla státní maturita přesvědčením a posláním – se k hodnotitelské práci nepřihlásili lidé s malou praxí nebo ti, kterým povrchní a rychlé hodnocení nedělalo problém.

5) Kvalita slohových maturitních prací ve vztahu k časovému limitu

Jsem přesvědčena o tom, že časová dotace pro základní i vyšší úroveň je v případě slohu malá. Neumím psát „načisto“, myslím si, že každý (byť rozsahově krátký) text potřebuje čas na promyšlení a korekci. U uměleckých textů bych se přimlouvala i o čas na inspiraci. Navýšení časového limitu je tedy – dle mého názoru- žádoucí. Nic nebrání studentům, kteří zvládají svou práci v kratším časovém limitu, odevzdat svou práci dříve.

6) K hodnotící tabulce

Proti přehlednosti tabulky nemám žádnou výhradu – koneckonců jsem si vždy podobné kategorie hodnocení zaznamenávala u slohových prací ještě před projektem státní maturity. Mám však výhrady k právu veta v první kategorii hodnocení (viz výše). Zároveň bych chtěla upozornit na fakt, že je velmi jednoduché podlehnout technokratické ideologii, která vytváří dojem, že vměstnám-li něco do tabulky, je výstupem exaktní hodnocení. Nikoliv. A právě pro tento fakt je velmi důležité přistupovat k slohové práci – řečeno slovy paní Valíkové – s „citem a pokorou“. Myslím si, že největším omylem dnešní doby je aplikace exaktní metodologie na humanitní obory. Důvodem je fakt, že nepracujeme „pouze“ s racionálním poznáním. Ale to už je parketa filozofie, která by mi – zcela jistě – dala za pravdu.

Didaktické testy

Zde budu stručná, rozborů již bylo publikováno dost. Chtěla bych jen upozornit, že po nedávné polemice, jež se objevila na webovém portálu EDUinu a týkala se sousloví „spotřeba paliva“ použitém ve slovní úloze didaktického testu z matematiky, bych ráda apelovala na naprostou přísnost v posuzování jednoznačnosti úloh a pregnantnosti zadání. Jsem si vědoma faktu, že zvláště v jazyce jde o sisyfovskou práci.

Google+Tweet about this on TwitterShare on Facebook

Přidat komentář

187 komentářů k "Jak vidí češtinářka problémy s hodnocením maturitních prací"

Upozorňovat mě na
avatar
Seřadit dle:   nejnovějších | nejstarších | nejoblíbenějších
wpDiscuz