Aktuálně.cz: Na školách se nesmí učit jen obsah látky, to šlo před padesáti lety, říká Dylan Wiliam

zdroj: http://www.dylanwiliam.org/Dylan_Wiliams_website/Photos.html

Publikujeme rozhovor Gabriely Štvrtňové a Karolíny Oškerové s britským populárním pedagogickým vědcem Dylanem Wiliamem. Dlouholetý učitel Dylan Wiliam se dostal do povědomí poprvé v roce 1998, kdy společně s Paulem Blackem publikovali text nazvaný Inside the Black Box, který se stal jedním z nejcitovanějších vědeckých článků věnovaných pedagogice a tomu, jak by se měla změnit výuka, aby se stala efektivní. Rozhovor vyšel 2. 9. na zpravodajském webu Aktuálně.cz.

„Bez zpětné vazby od dětí nemohou učitelé svou práci dělat pořádně,“ říká jeden z nejcitovanějších odborníků na vzdělávání Dylan Wiliam, jehož výukové metody proměnily vzdělávání ve Velké Británii. Do Česka přijel v srpnu na pozvání podnikatele Martina Romana školit víc než stovku zdejších učitelů základních a středních škol. Podle něj je důležité, aby učitelé věděli, že žáci učivu rozumějí. „Nesmí se smířit s tím, že někteří se nedokážou naučit tolik. I matematiku se všechny děti mohou naučit velmi dobře,“ vysvětluje Wiliam pro Aktuálně.cz.

Děti se ve školách často učí školní látky nazpaměť, učitelé jejich znalosti známkují. Podle vás je důležité, aby učitelé s žáky komunikovali, prosazujete formativní přístup. V čem spočívá?

Podstatou formativního hodnocení je, že učitelé sbírají poznatky o tom, co se žák učí. Učitelé se tak dozvídají, jestli se studenti něco naučili, už v průběhu školního roku. Je důležité poznávat, jestli žák chápe, dokud se školní látka probírá. Jeden učitel popsal ideu formativního hodnocení výstižně: „Nechat žáky mluvit, učitele naučit poslouchat.“

Zažitý systém vzdělávání není účinný?

Je méně účinný. Když jsou učitelé pouhými učiteli a nezajímají se o to, jestli žáci probíranému tématu rozumějí, je to problém. Jako učitel musím umět posoudit, jak si děti ve škole stojí. Samozřejmě že někteří studenti občas řeknou, že nerozumí. Povětšinou ale ne, nepřiznají, že výkladu nerozumí. Raději zůstanou potichu a učitelé se ani nemají šanci dozvědět, jestli se něčemu naučili. Formativní hodnocení pomáhá učitelům zaměřit se na věci, které dětem ve třídě připadají obtížné. Bez zpětné vazby od dětí nemohou učitelé svou práci dělat pořádně.

Často uvádíte, že ze vzdělávacích zlozvyků je snad nejhorší to, že se děti ve školách musí hlásit. Místo toho propagujete techniku, kdy si učitel jména všech žáků vypíše například na dřívka od nanuků, která pak náhodně vybírá.

S hlášením je hned několik problémů. Někteří studenti ruce zvedají, jiní ne. Vytváříte vlastně dvě rozdílné třídy. Ti, kteří se hlásí, nad učivem přemýšlí a dávají pozor, ostatní se výuky neúčastní. Když se neúčastní, moc se toho nenaučí a tak pořád dokola.

Pokud se hlásí ale jen děti, které si ve škole věří, učitelé nemohou vědět, jestli třída jako celek vyučované věci rozumí. A jak říkám, formativní hodnocení je celé o získávání poznatků o všech studentech. To je něco, co hlášení v hodinách vyčítám nejvíc, kvůli němu mají učitelé mylné informace.

V dokumentu The Classroom Experiment pracujete s jednou třídou, učitelé musí využívat vaše metody. S formativním přístupem ale měli největší problém právě aktivní žáci.

Ve skutečnosti to asi nesnášeli všichni. Učitelé, kteří museli měnit zvyky ve třídě, i studenti, kteří si zvykli na tichý život a nikdy svou ruku v hodině nezvedli. Najednou museli dávat pozor všichni. Podle mě to aktivní studenti nesnášeli proto, že se najednou nemohli ukazovat. Neradi něco říkali špatně. Moje metody ale nakonec pomohly k tomu, že se žáci dostali na stejnou úroveň. Najednou žáci sami sobě více rozuměli.

Je pravda, že formativní hodnocení prospívá především slabším žákům?

Formativní hodnocení vyplňuje mezeru ve vzdělání žáků v jedné třídě. Určitě to pomáhá slabším dětem více, studie nicméně uvádí, že podněty a výhody to přináší i dětem nadanějším. Především se naučí jeden druhému pomáhat.

A není tedy lepší mít v jedné třídě děti jen se stejnými dovednostmi? Žádná mezera by se vyplňovat nemusela.

To je otázka, kterou se vědci zabývají posledních padesát let. A taky stále nemají jasnou odpověď. Já osobně podporuji model třídy, kde jsou děti s různými schopnostmi pohromadě. Někteří učitelé ale nemají dovednosti, aby v takové třídě dokázali vytvořit příjemné prostředí pro všechny žáky. Kdybych byl ředitel, určitě bych doufal v inkluzivní třídy. Nejdříve bych si ale zjistil, jestli to mí učitelé zvládnou.

Inkluzivní vzdělávání bylo do českého školství zavedeno v roce 2016, dosud má ale spoustu odpůrců. Formativní hodnocení s ním úzce souvisí.

Ano, díky studiím ze 70. i 80. let minulého století ve speciální výchově vlastně vzniklo. U dětí se speciálními potřebami je obvyklé zjišťovat, jestli a jak se žákovi učivo daří chápat. Já se snažím zpopularizovat tyto vzdělávací techniky, které byly ve vzdělávání handicapovaných dětí vždy přítomny.

Je tedy pro Českou republiku dobře, když inkluzi zavádí?

Přivést do tříd co nejvíce žáků a snažit se je zapojit, jak jen to je možné, je podle mě správná myšlenka. Musíme ale brát v potaz, jestli na to mají učitelé čas a jestli mají žáci speciální asistenty. V mnoha zemích to bylo uděláno špatným způsobem a výsledky zůstávají velmi nejisté. Jsem pro inkluzi, ale rád bych věděl, jaké jsou doopravdy dopady na další studenty.

OECD před pár lety uvedlo, že v České republice formativní hodnocení ve školách chybí. Jak budete pracovat s českými učiteli, kteří o takovém přístupu tolik nevědí?

Je potřeba udělat několik kroků. Nejdříve se zeptáte učitelů, jestli si myslí, že by mohli být lepšími učiteli. Pokud odpovědí ne, cesta dál nepokračuje. Když odpovědí ano, pokračujete otázkou, jestli chtějí k dětem přistupovat lépe, tak, aby jim to pomáhalo. A podle průzkumů jim pomáhá právě formativní hodnocení. Učitelé musí být flexibilní, rychle přizpůsobiví třídě, kterou učí. Podle mého názoru je flexibilní učitelství zodpovědné učitelství. Ze všeho nejdřív ale učitelé musí souhlasit, že se mohou stát ve své práci lepšími. Dále musíte učitele přimět změnit jejich zvyky ve třídě.

Co když ale učitelé nebudou chtít nic měnit?

Někteří učitelé si myslí, že jejich povolání je jen o tom, učit obsah látky. Tohle bylo ale v pořádku před padesáti lety, nepotřebovali jsme tolik lidí s vysokým vzděláním. Klesá ale zájem o ruční povolání, naopak se cení ta, kde musíte mít všeobecné znalosti ze škol. Myslím si, že je neprofesionální, když učitelům nezáleží na tom, jestli si dítě z jejich hodin něco odneslo. Jejich prací je naučit co největší možný počet studentů. Nesmí se smířit s tím, že někteří se nedokážou naučit tolik.

Nejsou učitelé málo motivovaní? V České republice se často diskutuje o financování školství.

Podle mě by vlády států měly své učitele platit jako inženýry. Mohli by se tak slušně zařídit díky učitelskému platu a svou pozornost by věnovali hlavně učitelství. Víc bych se bál o to, aby se učiteli stali správní lidé. Dokud je učitelské povolání neatraktivní, lidé, kteří by mohli být velmi dobří, učiteli být často nechtějí.

Metody, o kterých mluvíte jsou velmi levné. Jak vnímáte stále hlasitější argument, že školy nemají peníze, a proto nemohou investovat do lepších technologií, a tedy i do zlepšení?

Nedávno jsme dokončili výzkum, na kterém se podílelo 140 škol. Polovina z nich dostala peníze na hmotné náklady, o dva roky později udělali jejich žáci během maturity o 25 procent větší posun. Výdaje přitom činily jen tři dolary na jednoho studenta.

Věci, které dokážou zavedené zvyky změnit, stojí velmi málo. Lidé, kteří vyrábějí počítače, vám vždy budou chtít svůj produkt prodat. Podívejte se ale na země, jejichž školní systémy jsou úspěšné: Singapur, Šanghaj, Finsko. Soustřeďují se na práci učitelů a žáků, technologie nemají. Jak jsem již řekl, zavádění formativního hodnocení není o známkování, ale o přizpůsobování učitelů a tomu technologie většinou překáží.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na