Aktuálně.cz: Zeman potřebuje oporu okolí, dětem ve školách ji však upírá, říká Štěpán Drahokoupil

Publikujeme rozhovor Šárky Mrázové se Štěpánem Drahokoupilem z Nadace OSF, který hovoří o stavu inkluze v našich školách. Text byl publikován dne 29. 10. pod názvem Zeman potřebuje oporu okolí, dětem ve školách ji však upírá, diví se pracovník nadace na zpravodajském webu Aktuálně.cz.

Inkluze v českém školství dávno probíhá, novelizací jen zákon dohnal realitu, říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Štěpán Drahokoupil z nadace Open Society Fund. Média podle něj rozjela proti inkluzi negativní kampaň, na kterou naskočili politici, kteří chtějí nasbírat laciné body. Trpí tím děti se zvláštními potřebami i jejich rodiče, kteří se bojí reakce okolí.

Říkáte, že se o reformě společného vzdělávání, tedy inkluzi, šířily víc než pravda fámy, které bránily rozumné diskuzi.
Někdy na přelomu let 2015/2016 spustil deník Blesk kampaň Stop škodlivé inkluzi. Na to naskákala spousta lidí, kteří chtějí získávat laciné politické body.

Třeba Tomio Okamura, ještě když byl ve sněmovně za Úsvit, hlasoval pro inkluzivní legislativu. Miloš Zeman také podepsal inkluzivní novelu – sice na apríla, ale podepsal. Je zajímavé, že člověk, který pro výkon své funkce potřebuje podpůrné opatření, kritizuje samotný koncept inkluze. Nerozumím tomu, proč obdobnou podporu nechce umožnit dětem ve školách.

Myslíte prezidenta Zemana?
Ano. Všichni si jistě vybavíme záběry, jak se pan prezident na mezinárodních summitech pohybuje na vozíku nebo sedí na židli. Nebo jak při chůzi potřebuje oporu ostatních. Je dobře, že takovou pomoc má. Je tak typickým příkladem, kdy inkluzivní opatření umožní někomu lépe dělat svou práci.

Již zmíněný Tomio Okamura má podle vlastních slov nehezké zkušenosti s tím, jak se k němu ostatní chovali, když byl dítě. Avšak místo empatie a porozumění lidem v podobně složité situace jen posiluje mýty o škodlivosti inkluze.

Přestože se proti inkluzi, jak tvrdíte, vedla dezinformační kampaň, vy jako experti jste mohli vyjednávat s ministerstvem…
Tady jde o společenskou náladu. Kvůli negativní kampani mohou mít rodiče strach, že jejich dítě, které má zvláštní vzdělávací potřeby, bude ostatní zpomalovat. To však nepotvrdily ani výzkumy, ani praxe na dobrých inkluzivních školách.

Jenže to, že v českých školách inkluze dávno probíhá, během negativní kampaně nikoho moc nezajímalo. Když se zaměřím jen na děti s postižením, tak ty už v běžných školách dávno jsou. Vývoj je jednoznačný. Zhruba před deseti lety to bylo půl napůl, polovina těchto dětí byla ve speciálních školách. Dnes je přes sedmdesát procent dětí s postižením v běžných školách. Jestli nám něco legislativa z roku 2016 dala, tak to, že zákony konečně dohnaly realitu.

Zlepšilo se už podle vás vnímání inkluze u veřejnosti? Třeba minulý týden ji školy připomínaly různými akcemi…
Určitá hysterie trochu opadla, ale pořád vnímáme, že ve společnosti zůstalo mnoho pachuti, dezinformací a otázek ohledně toho, na čem je vlastně inkluze postavena. Ani v letošních komunálních volbách jsem nezaznamenal, že by to bylo tématem. Jsme pořád daleko od toho, aby inkluze byla vnímána jako něco běžného. Aby vzdělávání žáků s různými potřebami bylo vnímáno jako přirozená součást škol. Už aspoň nevychází v bulváru titulky, že inkluze je škodlivá. Doufám, že si lidé uvědomili, že se nic radikálního nestalo. Že to byla reforma, nikoliv revoluce.

Jak si Česko stojí v porovnání se zahraničím?
Oproti západním zemím má Česko ještě co dohánět. Což ale neznamená, že v České republice nejsou skvělé příklady toho, jak inkluzivní vzdělávání dělat, jak vzdělávat postižené děti, romské děti nebo děti cizinců. A nebál bych se tyto školy postavit vedle inkluzivních škol v západní Evropě.

Je společné vzdělávání opravdu správnou cestou? Řada učitelů i rodičů ho stále kritizuje…
Inkluzivní vzdělávání je vnímáno jako klíčové v tom, aby společnost držela při sobě, aby se ve třídě mohli potkávat žáci z různých prostředí. Je to pak jedna z nejlepších příprav na život, který je rozmanitý, různý. V životě se prostě nepotkáváte jen se svými spolužáky z osmiletého gymnázia. A ve chvíli, kdy na tu různost nejsme připraveni ze školy, tak nám to pak v životě chybí.

Co chtějí rodiče?
Spousta jich vidí větší smysl v individuálním přístupu. Vzdělávací metody, které jsou třeba sto let staré, už v jednadvacátém století nefungují. To ale neznamená, že všechno hodíme na učitele. Čím dál více lidí reflektuje, že je třeba proměnit vzdělávání od základních principů. Nic takového se ale nedá zavést ze dne na den nebo to přikázat zákonem.

Inkluzi chce stát posílit finančně, přesto stále chybí asistenti a psychologové.
Co se týká obecně situace v inkluzivním vzdělávání, tak se nemůže zlepšit jedním zákonem nebo vyhláškou. Největšími bariérami jsou stále nedostatek speciálních pedagogů, psychologů nebo příliš mnoho žáků ve třídách. Co se díky legislativě podařilo vyřešit, je zvýšení financí. Je to v řádu několik miliard navíc, které jdou přímo na podporu školám a žákům. To nám nejvíce potvrzovali učitelé a ředitelé v našem průzkumu, že se zlepšilo financování.

Ve kterých regionech jsou největší problémy?
Je to spojeno se sociální situací v regionech. Například v Ústeckém kraji je hodně sociálně vyloučených lokalit, kde obecně ekonomická situace není nejlepší a školství je zde v horším stavu. U skupin, které jsou na okraji zájmu společnosti, jako jsou třeba Romové nebo lidé s postižením, je vždy více vidět, když školský systém nefunguje dobře.

S čím to souvisí?
S tím, že v České republice máme ve srovnání s vyspělými zeměmi velmi selektivní školství a dáváme přílišný důraz na roli rodiny. Tím samozřejmě nechci říct, že rodina nemá hrát ve vzdělávání žádnou roli a má to vše hodit na školu. Jednoznačně se ale ukazuje, že náš vzdělávací systém nedokáže dostatečně zmírnit dopady, které si například nesou děti ze znevýhodněných a chudých rodin.

Dám vám konkrétní příklad – nedávno se vedla diskuze, zda jsou domácí úkoly povinné, nebo ne. Část vzdělání se přenáší na rodiče a logicky rodiče s vysokoškolským vzděláním dokážou dítěti s úkolem pomoct daleko lépe než rodiče, kteří vystudovali základní nebo bývalou praktickou školu. Je to zamotaný kruh, chudoba a nedostatečné vzdělání se dědí.

Když chcete v Česku dobré vzdělání, musíte se narodit do dobré rodiny?‘
Bohužel, zatím tomu tak je. Žádný vzdělávací systém na světě nedokáže smazat vliv rodiny, ale je vidět, že pomocí asistentů, kteří pracují s rodinou i učiteli, můžete začlenění žáků zlepšit. Navíc je zde ještě mnoho dětí, kterým rodiče neplatí obědy a které mají ve škole hlad. Zkuste si jít do práce a být tam jen o kousku chleba, to se vám také bude špatně pracovat. Je to kombinace špatného nastavení vzdělávacího a sociálního systému.

1
Přidat komentář

avatar
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Zdenek Recent comment authors
  Odebírat komentáře  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozorňovat mě na
Zdenek Sotolar

Média podle něj rozjela proti inkluzi negativní kampaň

Ale autor opět, tradičně a vytrvale zamlčuje, že tady byla také vlna odborné kritiky, kterou nechtělo MŠMT a její přisluhovači z neziskovek slyšet. Odborná kritika byla (a stále je) umlčována , marginalizována a zesměšňována. A byl to kupodivu Blesk, který dal mnoha odborníkům prostor, zatímco „seriozní“ tisk si vystačil se snadno dostupným neumětelem, jako je Kartous.