Česká pozice: Financování vysokých škol a vědy není dramaticky špatné

Upozorňujeme na text Ivo Nezbedy, který vyšel 11. 7. na stránkách České pozice a věnuje se problematice financování vysokých škol. Celý text si můžete přečíst ZDE.

Rozvojových programů, projektů a peněz, jež z nich plynou, je mnoho, otázkou ale je, k čemu tyto projekty a jejich výsledky jsou. To se týká zejména projektů ministerstva školství.

ává-li vláda dost peněz na vědu, výzkum a vysokoškolské vzdělání, je evergreen, který s větší či menší intenzitou plní média. V souvislosti s přípravou státního rozpočtu a změnou ministra financí je tato otázka opět středem zájmu. Všechny diskuse vypovídají o podfinancování vědy a školství, z čehož vyplývá jejich nízká úroveň.

Obvykle se však v nich argumentuje pouze procenty a frázemi a v podstatě žádná nešla ke kořenu problému. Pokud se týká výzkumu, kam peníze jdou, kdo o tom rozhoduje, a jak, k čemu to je, a kdo hodnotí výsledky. V případě vysokých škol je to podobné – analýzy důvodů nízké úrovně našich vysokých škol jsou výjimkou, například článek Iva Možného v LN loni v lednu.

Po svém více než 40letém působení v ústavu Akademie věd a v uplynulých 20 letech i na univerzitě kacířsky tvrdím, že financování vysokých škol a vědy není dramaticky špatné. Rozvojových programů, projektů a peněz, které z nich plynou, je mnoho, otázkou však je, k čemu tyto projekty a jejich výsledky jsou. To se týká zejména projektů ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT).

Vstupenka do rozhodování a hodnocení

Říká se, že ryba smrdí od hlavy, což v rozhovoru pro časopis Respekt uvedla neurovědkyně Jitka Ourednik z Harvardovy univerzity: „Při pohledu zvenčí ochromuje práci českých vědců především rigidní a často nekompetentní administrativa a podprůměrní vědci, kteří na vedoucích místech mohou ovlivňovat udělování grantů.“ Podobně mluví i článek Z Česka odchází další vědec. I s grantem za 38 milionů korun. Otázkou je, proč tomu tak je.

V tvorbě projektů a jejich hodnocení v pravomoci MŠMT je vstupenkou do všech rozhodovacích a hodnotících gremií titul docent nebo profesor. Tyto tituly jsou jednak pedagogické, jednak vědecké a měly by v první řadě zajišťovat vědeckou úroveň nositelů. A zde začíná problém.

Máme v podstatě tři kategorie těchto hodnostářů. Do první kategorie patří ti, kdo byli jmenováni před rokem 1990. Tehdy se věda na vysokých školách příliš nepěstovala, zdůrazňovala se především výuka a správná výchova a tyto tituly představovaly většinou odměnu za jiné zásluhy než za vynikající či alespoň významné vědecké výsledky. Hodnostáři této kategorie pomalu mizí, mnoho jich je však stále aktivních, zejména v rozhodovacích a hodnotících komisích.

Rozdíly v českých univerzitách

Celý text ZDE.