Chceme pojmenovat systémové příčiny úzkosti. Není to problém jednotlivce, jde o nastavení společnosti, říká iniciátorka debaty o úzkostech ve školství

Na podzim uspořádal Institut úzkosti své třetí veřejné slyšení, tentokrát na téma vzdělávání. Dosáhly naše současné vzdělávací systémy hranice svých možností? Nevyplývají některé z problémů současného světa právě z toho, co a jakým způsobem (se) učíme? Na tyto a další otázky odpovídalo v krátkých příspěvcích 37 účastníků a účastnic, záznamy z jejich vystoupení si můžete pustit na platformě Soundcloud. O tom, co to Institut úzkosti vlastně je, co je cílem veřejných slyšení a jakou by si pro své děti představovala školu, mluvila jedna z organizátorek platformy, výtvarná umělkyně Eva Koťátková.

text: Kateřina Lánská
foto: Karolína Matušková, fotografie z Veřejného slyšení ve věci vzdělávání (4. 10. 2022)

Rozvíjet spolupráci

Proč jste vytvořili Institut úzkosti a co jeho prostřednictvím sledujete?

Institut úzkosti se zformoval v roce 2018, zakládajícími členkami byly Zuzana Blochová, Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová a já. Počáteční vizí bylo vytvořit platformu pro spolupráci a sdílení mezi umělci a umělkyněmi, aktivisty, vědci, lidmi s různým druhem zkušenosti. Naším cílem bylo zkoumat úzkost v současné společnosti, která je často spíš nálepkována, diagnostikována a tlumena, aniž bychom hledali její příčiny a možnosti změny.

Chceme pojmenovat systémové příčiny, kořeny problému a dívat se na úzkost nikoli jako na problém jednotlivce, ale jako na důsledek špatného nastavení společnosti, která nás nutí přijímat různé identity a vzorce. Tlačí nás k nadměrnému výkonu, rychlosti, soutěži, hodnocení sebe i druhých podle normativních kategorií jako normální a odlišné, zdravé a nemocné, funkční nebo nevyhovující…

Příběhy a zkušenosti sbíráte prostřednictvím takzvaných veřejných slyšení. Jak to probíhá?

Veřejná slyšení fungují jako koncentrovaná setkání pro lidi napříč profesemi a pozicemi, kteří mají zkušenosti s problematikou v konkrétní oblasti. Letos se slyšení konalo již potřetí. Je komponované jako pásmo krátkých příspěvků, které by neměly přesahovat pět minut. Ty mají rozmanitou podobu od osobního příběhu, přes krátkou přednášku, volný text nebo performativní neverbální výstup. Účastníci a účastnice na sebe nijak nereagují, což divákům umožňuje získat zvláštní druh zážitku z pásma komponovaného jako koláž příspěvků.

 

„Věříme, že když se setká tolik lidí, kteří příčiny problémů umí pojmenovat a vidí možnosti změny, že se něco stane.“ (c) Karolína Matušková

 

Na základě slyšení pak často budujeme spolupráci s různými organizacemi nebo jednotlivci. Vzniká jakási živá, rozrůstající se mapa díky setkání jednotlivců a skupin. Věříme, že změna nemůže proběhnout prostřednictvím izolovaných jednotlivců a bez spolupráce skupin z různých oblastí, které pomáhají poskládat komplexnější obraz o problému a vzájemně se podpořit v akci. A věříme také, že když se setká tolik lidí, kteří příčiny problémů umí pojmenovat a vidí možnosti změny, že se ve větším nebo menším měřítku něco stane.

Škola imaginace a emancipace

Překvapilo vás něco na tom posledním setkání, které se zaměřilo na popis úzkosti ze vzdělávacího systému?

Pro mě osobně byly speciálně silné ty příspěvky, které byly představeny trochu jinou formou, nejen verbální, ale i pohybovou nebo výrazovou. Zůstal se mnou také například příspěvek Pavly Kovaříkové z organizace Rozhledna, která je sama nevidomá a která mluvila o své zkušenosti inkluze a nezapadání, o strachu z jinakosti.

Vytváříte i workshopy pro učitele, co jim nabízíte?

Právě končí náš tříletý projekt Futuropolis: Škola emancipace, na kterém jsme se podíleli společně s organizací NaZemi. Byl zaměřený na vyučující druhého stupně základních škol a jejich podporu v práci s aktuálními tématy, kritickou pedagogikou, systémovým myšlením nebo na práci se smysly a emocemi ve výuce. Letos se nám v rámci projektu podařilo uspořádat první ročník Letní školy kritické pedagogiky, příští rok plánujeme pokračovat a mezitím šířit metodu a konkrétní materiály do výuky prostřednictvím našeho webu – živé učebnice.

Na podzim tohoto roku jsme otevřeli Školu imaginace, která je výrazněji zaměřená na práci se smysly, tělem, práci s emocemi a na rozvíjení imaginace. Primárně je určena lektorům a lektorkám z různých vzdělávacích institucí, studentkám a studentům výtvarné výchovy na pedagogických fakultách a studentům výtvarných oborů na uměleckých fakultách, kteří se chtějí věnovat pedagogické práci. Chceme zkoumat roli imaginace jako emancipační síly, která nás nutí být bdělí a napojeni na okolí skrze kritické myšlení i smyslové vnímání. Kanálů, kterými máme možnost vnímat a napojovat se na druhé a to, co se kolem nás děje, je mnohem více než známá pětice smyslů a v propojení s kritickým myšlením nám jejich “otevření” může pomoci k úspěšnému vzdělávacímu procesu.

Má tento koncept nějaký vědecky ověřený rámec?

Škola emancipace vychází z myšlenek kritické pedagogiky Paula Freireho. Ten mluví o takzvaném bankovním modelu vzdělávání, ve kterém jsou žáci vnímáni jako lidské zdroje, nástroje efektivity a ekonomického růstu. Kritická pedagogika pomáhá pojmenovat mocenské mechanismy, kterých jsme součástí, emancipovat sebe i druhé, stávat se aktéry, kteří aktivně spoluutvářejí podobu současného světa.

 

„Chceme zkoumat roli imaginace jako emancipační síly.“ (c) Karolína Matušková

 

Na druhém projektu, Škole imaginace, spolupracujeme s Terezou Čajkovou, která dlouhodobě působí v kolektivu Gesturing Towards Decolonial Futures. Ten vychází z postkoloniálního myšlení a vytváří společný prostor pro umělecké, pedagogické, kartografické a vztahové experimenty.

Škola podporuje oddělenost

Jak na to učitelé reagují?

V rámci projektu Futuropolis jsme spolupracovali s asi dvaceti vyučujícími z českých základních škol napříč republikou. Vždy to byla dvojice pedagogů z jedné školy, která se vzájemně podporovala ve vzdělávacím procesu a experimentování. V rámci nich vznikla i výtvarkářská skupina, která sdílela zkušenosti a konkrétní aktivity, ale vytvořila i například manifest vyučujících výtvarné výchovy, který artikuluje, proč je výtvarná výchova tak důležitá a proč by neměla být marginalizována.

Vytvořili jsme web jako podpůrnou živou učebnici s materiály do výuky, brzy by tam měly začít přibývat také materiály od vyučujících. Učitelé k tomu přistupovali aktivně. Někomu vyhovovalo více se setkávat s daty, informacemi a analyzovat text, někomu jinému zase vyhovovalo účastnit se putování krajinou a uchopit například téma limitů současného vzdělávacího systému prostřednictvím smyslového prožitku.

Škola imaginace je oproti tomu poměrně čerstvá, potěšilo nás ale, jak velký byl o workshopy zájem, nakonec jsme museli mezi zájemci z kapacitních důvodů vybírat. Čeká nás sdílení ze společného pracovního procesu. To by se mělo objevit na blogu, který budeme vytvářet v příštím roce.

Jaké jsou podle vás limity současného vzdělávacího systému?

Těch je celá řada. Například hodina trvající 45 minut, nepropojenost předmětů, dlouhé sezení dětí a nedostatek pohybu, neproměnlivé prostředí vzdělávacího procesu, převládající frontální výuka, odpojenost smyslového prožívání v procesu výuky. Tlak na výkon, soutěživost a individualismus, které podporují oddělenost a málo prostoru pro vyjadřování emocí. Ty jsou obecně ve veřejném prostoru velmi regulovány, je nám říkáno, jaké typy projevů a prožívání se hodí k našemu genderu, věku. Nedostatečná otevřenost k rozmanitosti.

Když byste to měla popsat pozitivně. Jak si představujete školu pro své děti. Jaká by měla být?

Přemýšlím o škole jako o nějakém typu podpůrné struktury nebo přístřešku, který chrání před povětrnostními vlivy, ale zároveň je prodyšný – nezakrývá to, co se děje venku. Přemýšlím o škole jako o komunitě, která je solidární, vede k empatii, motivuje k akci, posiluje hlasy studujících. Byla bych ráda za školu, ve které se nikdo necítí nálepkován nebo diskriminován za odlišnost a ve které je víc než odlišnost vnímána naše možnost propojovat se, fungovat s ohledem na druhé a s druhými. A líbila by se mi taky škola, ve které je bráno do hry celé tělo prostřednictvím kritického myšlení, kreativitu, imaginaci a práce se smysly. Je to spojení, které je tak nasnadě, a přesto tak málo využívané.

Máte téma na příští rok, kterému byste se v Institutu úzkosti chtěli věnovat?

Zajímá nás téma závislostí jako kompenzačních strategií nebo strategií přežití v reakci na prožité nebo prožívané trauma. V následujícím roce tomu plánujeme věnovat právě formát Veřejného slyšení. Budeme také publikovat pracovní sešity, které jsou vytvářené pro děti a s dětmi.

Eva Koťátková je umělkyně a spoluzakladatelka Institutu úzkosti. Studovala na Akademii výtvarných umění a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, na San Francisco Art Institute a na Akademie der Bildenden Künste ve Vídni. Je držitelkou ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce a ceny Dorothey von Stetten. V současné době se aktivně podílí na kolektivním pedagogickém projektu Futuropolis: škola emancipace, jehož cílem je přinést kritickou pedagogiku do českého vzdělávacího systému. 

Institut úzkosti (IÚ) je výzkumná platforma pro spolupráci lidí z oblasti umění, teorie, vědy a aktivismu fungující od roku 2018. Dlouhodobě zkoumá fenomén úzkosti, který vnímá jako symptomatický stav šířící se společností. Program zahrnuje výzkum, vývoj a tvorbu různých typů umělecko-pedagogických výstupů, realizovaných ve spolupráci s přizvanými pražskými a zahraničními hostkami a hosty, občanskými iniciativami, vyučujícími a studujícími. Dramaturgii programu se věnuje B. Kleinhamplová a E. Koťátková.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz

 

Připojit se s



Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments