Chvála vůle

Publikujeme komentář Bohumila Kartouse, který vyšel v Lidových novinách (rubrika Horizont, 14. 8. 2014). Text poukazuje na prokazatelně významný vliv osobnostních vlastností, zejména vůle, na úspěch ve vzdělávání a v životě vůbec.

Ekonom Tomáš Sedláček v jednom svém blogu použil notně zhuštěnou Nietzscheho představu o nadčlověku, aby ho objevil v současném dítěti. Je svobodné, kreativní, nežije pro rácio, je mimo dobro a zlo. Proč ne, Nietzscheho lze interpretovat různě, i když podobné zkratky často dost kulhají. Když už byl ale jeden z nejpřesnějších proroků moderny vzpomenut, hodilo by se navázat. Je čím. Nietzsche byl jedním z těch, kdo si první uvědomili obrovskou sílu vůle, resp. obecně nekognitivních složek osobnosti na její schopnost prosadit se v tom, co se (ne náhodou) v Nietzscheho době začalo nazývat evolucí. Jeho „vůle k životu“ obsahuje jistě mnohem více než jen vůli samotnou, nicméně vůle je rudiment, základní substance, spodní proud určující běh věcí.

Nietzsche měl hlubokou pravdu. Vůle je z hlediska čehokoliv, co si definujeme jako „úspěch“, tím nejpodstatnějším prediktorem. Ponechme stranou možné negativní konsekvence, vůle je skutečně něco mimo morální kategorie a její projevy mohou mít různé následky. Každopádně vůle je generátorem vytrvalosti, odolnosti proti neúspěchu, dovednosti dosahovat cílů, hledání nových cest. Přesně toho si všímá výzkum provedený na University of Pensylvania: výdrž, zaujetí a tah na branku jsou nejlepšími prediktory individuálního životního úspěchu v jeho nejrozmanitějších podobách, nejen v té ekonomické. Jinými slovy, výchova k pevné vůli je z hlediska budoucnosti dětí daleko důležitější než jeho známky na vysvědčení z libovolného předmětu. Vlastně je to ještě jinak. Veškeré vzdělávací výsledky, a tím nemyslím známky na vysvědčení, jsou přímo závislé na vůli jich dosáhnout.

Konzervativci musejí jásat. Zdánlivě totiž současná škola podporuje pevnou vůli zcela zásadním způsobem. Vede přece děti k tomu trávit hodiny denně předepsanými povinnostmi a prostřednictvím důmyslného aparátu vynucuje jejich naplňování. Všechno běží skvěle, tedy až do prvního okamžiku, kdy kontrolní aparát – a možná represe z neplnění – selhává. K tomu dochází poprvé v deváté třídě, kdy děti nazřou, že jejich vzdělávací budoucnost je zcela nezávislá na povinnostech, které jim jsou předkládány. To, co generovalo úsilí, nebyla vůle, ale strach z represe. A to jsou dva úplně odlišné motivy. Navrhované řešení, o které se snaží zřizovatelé i stát, tedy sjednocování přijímacích zkoušek na střední školy jako pomyslného biče nad hlavami dětí, je  posilováním strachu, nikoliv vůle. Jinými slovy, a ke zklamání vzdělávacích konzervativců, škola v současnosti neposiluje vůli, pracuje více méně se strachem. Pokud strach pomine, mizí motivace a chybí i vůle definovaná jako stálý generátor dosahování čehokoliv. A co je horší, po devíti či třinácti letech ve škole je řada dětí ve stavu, kdy nezvratně přicházejí o tuto cennou vlastnost a místo ní si odnášejí návyk být aktivní pouze pod vnějším tlakem a donucením. Pokud bychom znovu parafrázovali Nietzscheho, místo vůle k životu nastavujeme otrockou mentalitu a pocit odevzdanosti. A to je prokazatelně v rozporu s jejich budoucím úspěchem.

Vůli lze rozvíjet různě. Klíčovým předpokladem je přítomnost vzorů v prostředí reálného života dítěte. Škola v tom hraje (naštěstí?) druhořadou roli. Jsou to v prvé řadě rodiče, kdo kteří mohou „hravě“ překonat i to, co škola nezvládá. Je moc hezké, když rodiče přihlásí své dítě do sportovního kroužku, protože doufají, že sport vede k pevné vůli. Jenže sport je jen prostředkem, stejně jako jím může být škola. Prostředkem k pěstování vůle, nebo prostředkem k pěstování odevzdanosti. Chtějí-li rodiče vést děti k pevné vůli, musejí ji sami projevovat. Chtít po dítěti, aby sportovalo, a sám kynout na gauči, vede k nedůvěře a k pocitu nesmyslnosti. Stejně tak nutit děti, aby se vzdělávaly, a sám neprojevovat snahu o sebevzdělávání. Nutit děti, aby se učily do školy, a neumět jim vysvětlit proč, vede k naprosté deziluzi. Touto cestou rodiče způsobují svým dětem handicap, který je, na rozdíl od řady jiných, fatální. Doučit se jazyk nebo získat jakoukoliv jinou instrumentální výbavu lze i v dospělosti. Získat vůli k tomu chtít něco dělat a být ochotni pro to leccos obětovat, vůli k životu v pozitivním slova smyslu, je téměř nemožné, jste-li vychováni k odevzdanosti. O prázdninách o tom lze nejen uvažovat, ale i něco podstatného udělat.

Bohumil Kartous, autor pracuje pro společnost Eduin

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
8 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Zdeněk Sotolář
Zdeněk Sotolář
6 years ago

Plošné přijímačky mají být nepodkročitelným minimem. Kdo se ho musí bát? Snad jenom těch 25 % žáků, kteří tak či onak odcházejí na SOU. Mimochodem: vůle k životu může být také vůlí k překonání strachu. On totiž ten strach bude žáky provázet dál. Netvařme se, že ho vytváří jenom škola. Strach je také překážka, vůle je o jejím překonávání.

Josef Soukal
Josef Soukal
6 years ago

Jsou školní požadavky a hodnocení vždy (z principu) represí? Obejde se výuka těch učitelů, kteří jsou pro své žáky pozitivním vzorem, bez nich?

rodič
rodič
6 years ago

Ano,známkové, neindividualizované/neformativní hodnocení je vždy nástrojem represe a selekce. Nástrojem pro učitele, kteří rádi a vždy hledají vinu za dětská selhání mimo sebe.

Jednotné příjímačky jako nepodkročitelné minimum pro koho pane Sotoláři? Pro děti z osvícených středostavovských rodin? Nebo pro děti z rozvedených rodin, žijících na hranici bídy? Věříte, že zdánlivě neakademické děti mohou na střední „dozrát“? Pokud pánové nemáte kapacitu přemýšlet v souvislostech, proč se pletete do diskuzí dospělých?

Josef Soukal
Josef Soukal
6 years ago

Rodiči, myslím, že byste se měl starat především o vlastní „kapacitu“, abyste dokázal nepřekrucovat to, co se v diskusi píše.

rodič
rodič
6 years ago

Já zapomněl, že ti kteří se opováží pochybovat o názorech pana Soukala, vše překrucují, nebo postrádají čtenářské/argumentační dovednosti v míře odpovídající páně Soukalovým představám a nárokům. Pan Soukal, toť arbiter pravdy, ovšem jen pokud slouží jemu. Ó mistře, nešpiň oči své mrzkými výplody lůzy, nýbrž vzhůru ke kůrům je upři, jsa hoden many nebeské.

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

Téma výborné.Kontrolní otázka: vedou dnešní rodičové děti k upevňování vůle? I já si myslím, že mít vůli pro přežití je nutné a pro život zcela nezbytné. Vždy si vzpomenu na mnoho příkladů z minulosti lidstsva, kdy právě vůle hrála rozhodující roli. Jen mi do toho nehraje ten strach. To,jak to popsal pan Bohumil. Nejčastěji nás právě strach přinutí dělat věci, které bychom bez toho „adrenalinu“ neudělali. nebo možná i udělali,ale ono se to tím urychlilo. Viz různé dokumenty o přežití na moři,v pralese…,ale i příklady ze životy,kdy si každý z nás vzpomene,jak nás strach hnal kupředu a vytvářel v nás… Více »

Lucie
Lucie
6 years ago

Plně souhlasím s p. Karvaiovou. Svoji cestu si v tomto věku začínají deti hledat samy – kdo z rodičů zaspal, těžko bude v 15 letech něco napravovat – což se týká i vůle, zodpovědnosti a tahu na branku.

Jana Karvaiová
Jana Karvaiová
6 years ago

Neklesejme na mysli.Nedávno jsem se bavila s jedním mládežníkem od nás z městečka a ten mě upozornil na jedno hnutí v této republice .Zasílám odkaz na jejich stránky.
http://www.seberevolta.cz/
Nezbývá než doufat, že to ta mládež myslí upřímně a není to nějaká skrytá sekta a pod….víte jak to v dnešním světě chodí.Člověk už je trochu opatrnický,když vidí něco tak pěkného.