Deník.cz: Čeští studenti jdou často tam, kde snáz projdou, říká rektor Karel Melzoch

5. 11. 2015
EDUin
Screenshot_12

Publikujeme rozhovor s Karlem Melzochem, rektorem VŠCHT v Praze, který vyšel 12.10. na zpravodajském webu Deník.cz pod názvem Rektor Karel Melzoch: Čeští studenti jdou často tam, kde snáz projdou (ZDE).

Karel Melzoch je vědec a pedagog se zaměřením na kvasnou chemii a technologii. Čtyři roky stojí v čele Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Dnes předstoupí před akademickou obec své školy s představou, kam má škola směřovat v dalším období, kdy by ji opět rád vedl. Deník s Karlem Melzochem ovšem hovořil nejen 
o nedostatku uchazečů o technické obory, ale také o byznysu ve školství či důvodech, proč podepsal Výzvu vědců proti strachu a lhostejnosti.

Pane profesore, víte, jaká je jedna z nejoblíbenějších činností pětiletých dětí v mateřské škole?
Hrát si, ale netuším, s čím a jak.

Není to tak docela hra, ale práce s digitálním mikroskopem. Zkoumání vlasů, bakterií, struktury ovoce nebo listů caparty ohromně baví. Kam se tahle zvídavost a nadšení během let vytrácejí? Proč maturanti netouží studovat technické a přírodovědné obory?
Myslím, že za to můžeme my – jak je vychováváme 
a vedeme. Z mého pohledu nadšení naštěstí nevyprchává u všech, někteří se odradit nenechají a přirozená zvídavost jim vydrží nejen na vysoké škole, ale celý život. Musíme ovšem umět dětem nabízet nové stimuly. Například mikroskop je skutečně zajímavá pomůcka. My děláme řadu popularizačních akcí a stánky, kde se lidé mohou podívat na mikroorganismy, jsou nejnavštěvovanější. Pozorují nejen bakterie, ale třeba i plísně. Ty jsou krásné, barevné, mají plastickou strukturu, opravdu, mikrosvět nabízí úžasné věci.

A přesto stále mluvíme o nedostatečném zájmu o nehumanitní obory. Může za to málo kreativní výuka na základních 
a středních školách, špatné ohodnocení absolventů, chybná vzdělávací koncepce, nebo je to dáno obtížností těchto disciplín?
S naším školstvím to opravdu není růžové. Nadšení z autority, kdy je paní učitelka polobohem, brzy odezní a devátá třída nebo některé střední školy, to už je pro kantory peklo. Dalším faktorem, o němž se moc nemluví, je rodina, která hraje 
v orientaci dětí obrovskou roli. Ale ruku na srdce, rodiče jsou dnes tak vytížení, že nemají kdy děti vést. Ti osvícení je aspoň posílají na kroužky, avšak na nějakou pravidelnou stimulaci v domácím prostředí čas nemají.

Jak to, že nefunguje ani ověřená zkušenost, že majitelé diplomů 
z humanitních fakult se na trhu práce uplatňují daleko hůř než absolventi technických univerzit?
Stimul je to v zemích, které tyto profese umějí ocenit. Často dávám příklad asijských států, jako je Čína, Tchaj-wan nebo Jižní Korea, kde celá rodina dělá maximum pro vzdělání dítěte. Mladí lidé si tam ale vybírají obory, které je dobře uživí 
a jsou patřičně ohodnoceny. U nás tohle neplatí. Tady v lepším případě studují to, co je baví, a v horším to, kde projdou a dostanou titul. Bohužel není problém si ho 
i „koupit“.

Což určitě není případ vaší školy. Naopak úmrtnost je na VŠCHT jedna z největších, dočetla jsem se, že na některých oborech ze stovky přijatých posluchačů dostudují jen dva. Jak si vlastně vybíráte studenty?
To dramatické číslo se ale vztahuje jen na skupinu studentů, které přijímáme 
v druhém kole přijímacího řízení v srpnu, neplatí obecně. Jde o ty, kteří se nechytli jinde.

Z jakého důvodu nabíráte studenty, u nichž lze s 98procentní jistotou předpokládat, že školu nedokončí?
My jsme školou buď první, nebo poslední volby. VŠCHT je stavěná na určitou kapacitu, počty přijímaných studentů v posledních letech nenavyšujeme, nepodlehli jsme masifikaci. Celkově máme asi čtyři tisíce studentů ve všech oborech, přičemž pětina z nich jsou doktorandi, což není běžné.

To je druhý konec kvalitativní škály, ale proč musíte přijímat 
i skoro jisté propadlíky?
Nemusíme je přijímat, spíš to je zažitá praxe a přijímací řízení není v kompetenci rektora, ale děkanů. On je dost komplikovaný celý přijímací proces. V dubnu 
k nám doputují přihlášky, pak probíhá naše interní řízení, kdy sice nemáme zkoušky, ale vybíráme si zájemce, kteří mají na střední škole dobrý průměr z profilových předmětů, tedy chemie, matematiky, fyziky a biologie. Poté jsou na řadě zápisy, k nimž nepřijdou zdaleka všichni přijatí, a definitivní počet posluchačů známe až 
u imatrikulace. Letos jsme například měli velký pokles zapsaných studentů.

V čem je příčina?
Jak jsem pochopil z jednání s rektory ostatních technických škol, nastal tento problém všude. Došli jsme totiž do populačně slabých maturitních ročníků. Jako první se tak zaplní místa na školách, které jsou prostupnější.

Vysoká škola chemicko-technologická je známá množstvím aktivit, jimiž představuje svoje obory a popularizuje vědu. Připomenu otevření Technoparku v Kralupech, Vědecký jarmark v Praze 6, koneckonců i projekt KvaLab, tedy vybavení laboratoří za 800 milionů korun. Čekala bych, že se to projeví na zvýšeném zájmu o studium.
Bez propagačních akcí na různých úrovních by VŠCHT zdaleka nebyla na těch počtech uchazečů, na nichž je, stali bychom se jakýmsi skanzenem, kam míří pár lidí. Podařilo se nám dostat se do povědomí lidí, kteří se 
o chemii zajímají, takže pro velkou část uchazečů jsme opravdu školou první volby.

Mají na to vliv i letní školy pro středoškolské učitele a studenty, jejichž 30. ročník se uskuteční příští rok?
Je to jedna z cest, která nám pomáhá. Akce probíhá poslední prázdninový týden, letos přijelo na 150 pedagogů a ještě o něco víc středoškoláků. Ti ovšem nesedí zavření v posluchárnách, ale mají svůj program, jsou rozděleni do skupin podle zájmů a v laboratořích dělají praktické pokusy. Dokonce jsme museli změnit podobu letní školy, protože pedagogům bylo líto, že v těch laboratořích nejsou taky. Obecně platí, že budoucí studenty můžeme získávat buď napřímo, třeba tak, že si stoupneme na výstupu u metra Dejvická a budeme jim rozdávat pivo…

To byste ovšem mohli získat dost nových uchazečů…
Nesmějte se, VŠCHT má svůj vlastní školní pivovar. My ale volíme cesty nepřímé, například projekt Amgen 
Teach, jenž běží druhým rokem. Je zaměřen na pedagogy středních škol, kterým chceme přiblížit novinky v oboru, doplnit zajímavé informace.

Mají zájem?
Ano. Workshopy jsou rozprostřeny na celý rok, a protože si učitelé stěžovali, že jsme je zpočátku nabízeli jen v Praze, vyjedeme letos i do krajů, konkrétně do spřátelených gymnázií na Moravě 
a v jižních Čechách.

Využíváte na těchto akcích 
i renomé svých skvělých vědců? Připomínám poslední úspěch VŠCHT, jejíž pedagog profesor Václav Švorčík získal cenu předsedy Grantové agentury ČR za bioaplikaci polymerních materiálů, krátce řečeno za výzkum, který by mohl vést k revoluční léčbě popálenin.
Na všech našich akcích tito skvělí vědci vystupují, jejich portfolio je poměrně široké, jsou naší výkladní skříní a oni nám rádi pomáhají při představování chemie jako nesmírně zajímavého a perspektivního oboru.

Jste nejen nejvyšší akademický funkcionář VŠCHT, ale také místopředseda České konference rektorů. Řadu měsíců, možná let se tak zabýváte novelou vysokoškolského zákona, která snad míří do kýženého finiše. Jak se vám její výsledný tvar líbí?
Určitě to není žádný zázrak, nad nímž by srdce rektora zaplesalo. Beru ho jako záležitost dlouhého vyjednávání a výsledek je maximum možného, co šlo mezi ministerstvem a reprezentací vysokých škol prosadit.

Chápete jako nejdůležitější bod novely změnu akreditačního procesu?
Je to stěžejní bod, který přinese do vysokoškolského prostředí něco nového. Současná Akreditační komise je zavalena žádostmi a celý akreditační proces je nesmírně složitý. Tradiční vysoké školy jsou podrobovány naprosto stejné proceduře jako ten, kdo si před pár lety založil nějaké eseróčko nebo opéesku, tedy soukromou vysokou školu, kterou ještě nazve univerzitou.

Na jedné straně je tu tradice, úcta, znalosti a kredit, s nímž je spojeno univerzitní prostředí, na straně druhé zařízení často vzniklá na koleně. Je správné, že na konci obou těchto proudů je absolvent vysoké školy, jehož zdobí papírově stejně hodnotný titul?
V civilizovaném světě tento systém funguje, avšak došlo se k němu dlouholetým historickým vývojem. U nás je soukromé střední a vysoké školství výsledkem boomu 90. let minulého století, máme téměř padesát soukromých vysokých škol. Pokud bych to stáhnul na naše obory, tak my podobnou konkurenci nemáme, v Česku nevznikla jediná soukromá vysoká škola se zaměřením na technické a přírodovědné obory. Všechno to jsou ekonomicko-právní, manažerské a bankovní směry.

Nechci, aby to vyznělo jako principiální negace soukromých vysokých škol, spíš mě zajímal váš názor na ta zařízení, která si prostě nezaslouží srovnání 
s Karlovou či Masarykovou univerzitou, ČVUT nebo VŠCHT. Bohužel i z nich vycházejí magistři a inženýři. Zabrání tomu novela VŠ zákona?
Myslím, že ne. Je to spíš věcí ministerstva školství, akreditačního orgánu. Bohužel veřejnost velice citlivě reaguje na dění ve vysokoškolském prostředí typu plzeňská práva. Ta kauza poškodila všechny, i školy, které s ní neměly nic společného. Totéž platí o současné situaci na soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského (UJAK). Běžní občané v tom nevidí rozdíl, nevnímají zásadní fakt, že soukromá škola je byznys, kde se za získání titulu platí.

A má se tedy stát, konkrétně ministryně školství, vůbec angažovat v hledání míst na veřejných vysokých školách pro 700 studentů speciální pedagogiky UJAK?
Každý o svém vzdělání rozhoduje sám. Studenti UJAK věděli, na jakou školu se hlásí, vybrali si ji. Když dáte svoje úspory do špatné banky nebo kampeličky 
a přijdete o ně, stát není povinen vám tuto ztrátu krýt. Studenti speciální pedagogiky na UJAK, která přišla 
o akreditaci tohoto oboru, by měli mít regulérní možnost pokračovat ve svém studiu. My jsme jako předsednictvo České konference rektorů jednali s paní ministryní Valachovou a jejími náměstky 
a toto bylo jedno z ústředních témat. Na VŠCHT máme katedru učitelství a humanitních věd a já jsem paní ministryni nabídl, že část studentů z UJAK přijmeme, pokud splní naše požadavky.

Takže z UJAK nepřijde ani jeden.
Paní ministryně na to řekla, že tím pádem se to naší školy netýká. Ostatní univerzity, kde mají pedagogické fakulty, to ale řeší. Problém je, že Akreditační komise UJAKu něco vyčítá, ale když přijde masa studentů na jinou školu, mohla by se dostat do podobných potíží. Ještě složitější může být to, že UJAK se bude bránit, pravděpodobně soudní cestou. 
A bude se ptát, proč jí byla odebrána akreditace, když množství jejích studentů bude na jiných fakultách studovat ve stejném režimu, protože poměr počtu pedagogů vůči studentům se na nich rázem změní. Té soudní dohry bych se tedy dost bál.

Novela zatím nemění způsob jmenování univerzitních profesorů.Prezident Miloš Zeman se této pravomoci chce vzdát, většina akademiků je pro její zachování. Někteří si ale přejí, aby přešla na vysoké školy 
a profesoři by zaujímali jen funkční místa na konkrétní univerzitě a jejich hodnost byla nepřenositelná. Na jaké straně 
v tomto sporu stojíte vy?
Mám na to konzistentní názor, jsem pro zachování statu quo. V České republice je pozice profesora i historicky natolik výjimečná, že by měl být jmenován prezidentem. Pokud jde o funkční místa, tak i dnes je možné je využívat, u nás můžeme vypisovat pozice od asistenta až po profesora, na Univerzitě Karlově mají kvalifikační stupně. Samozřejmě by takto zařazený člověk neměl veřejně používat titul profesora, neboť nebyl jmenován prezidentem republiky.

Vaše jméno je pod Výzvou vědců proti strachu a lhostejnosti, která varuje před hysterií kvůli uprchlické vlně. Připadá mi zajímavé, že mezi lidmi, kteří vyzývají k uvážlivému, lidskému 
a soucitnému postoji, je hodně zástupců přírodovědných oborů, jednou z tváří výzvy je například molekulární genetik profesor Hořejší. Je to dané tím, že lidem z této sféry je blízký spíš věcný než politický, neřku-li populistický přístup?
Za mým podpisem není politika, tyto ambice rozhodně nemám. Naopak, byla to reakce na chování a vyjádření našich politiků. Nejsem příznivcem toho, aby se Česká republika stala rájem migrantů, ale v každé společnosti jsou lidé slušní, méně slušní a gauneři. I v té naší. Nelze hodnotit etnickou skupinu lidí an bloc, to se mi příčí. Nevidím například žádný problém v tom, aby mladí migranti studovali na VŠCHT. Pokud projdou řádným přijímacím řízením, ať studují. Nerozlišujeme podle barvy pleti nebo původu. Pokud na to mají, ať na vysoké školy jdou. Koneckonců řada z nich na naší škole studuje už dávno.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články