Publikujeme komentář Jana Černého, ředitele Programů sociální integrace ČvT, který reaguje na text Stanislava Štecha Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání? (ZDE). Jan Černý rozporuje Štechovo tvrzení, že v odborných kruzích panuje shoda na tom, že český školský systém diskriminuje některé děti, a předkládá důkazy o tom, že ne všichni hájí primárně zájmy dětí. Zároveň upozorňuje na to, že ani ze strany zřizovatelů, kteří mohou na lokální úrovni významně ovlivnit segregaci (ZDE), nepřichází potřebná iniciativa. Příští týden (22. 1.) se bude konat Kulatý stůl SKAV a EDUin, který se bude podrobně věnovat problematice diagnostiky a podpory dětí ve školách, pozvánku najdete ZDE. Text Jana Černého vyšel pod názvem Komu jde o co? 12.1. na stránkách Deníku Referendum (ZDE).
Poradce premiéra Stanislav Štech se ve svém textu ptá Jde nám skutečně o rovné šance dětí ve vzdělávání?. Klíčové je v jeho dotazu, kdo je to „my“. S ohledem na velmi různé zájmy jde každé skupině aktérů o něco jiného a o rovné šance dětí jde jen někomu. Pravdou je, že každé z protichůdných řešení je šancí pouze pro někoho. Někdo získá, jiný ztratí.
Stanislav Štech v prvním bodě tvrdí, že „na existenci vzdělávací diskriminace dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí (stále více i dětí z etnické majority) existuje shoda“.
Nevím, v jakém společenství „existuje shoda“ a co má přesně na mysli, já v poli hráčů ve vzdělávání vidím opak. Velká skupina aktérů, učitelů sdružených v Asociaci speciálních pedagogů, je daleka toho existenci vzdělávací diskriminace připustit.
Na hlavní stránce Asociace je zcela jasně napsáno, že školství je v pořádku, ale děti jsou rozbité: Je třeba změnit dlouhá léta známý a opomíjený fakt, že vzdělání je u většiny rodin v sociálně znevýhodněném prostředí na nejnižších příčkách žebříčku hodnot, že o vzdělání prostě nestojí, protože to stojí určité úsilí, disciplínu a v neposlední řadě i peníze.
Je třeba konečně veřejně přiznat, že nedostatek vzdělaných mezi lidmi ze „sociálně vyloučených lokalit“ není způsoben tím, že jim to majoritní společnost neumožňuje a že mají omezen přístup k základnímu a střednímu vzdělávání, ale tím, že oni sami o vzdělání opravdu nestojí.
Všichni víme, kolik takových dětí po povinné školní docházce s radostí opouští školský systém. Už celá desetiletí, co pamatujeme. Způsob obživy a života, který volí, jim zcela vyhovuje, podepsáni dva ředitelé praktických škol, je také zmíněna všeobecná podpora tomuto textu. Ostatně okolo něj tak trochu Asociace vznikla.
Podle mne dost otřesné a hloupé, ale jsou to jen vyjádření expertů, speciálních pedagogů, kteří jinak podporují děti do roztrhání těla. Tedy vedení Asociace speciálních pedagogů asi nemůžeme počítat mezi ty, se kterými je shoda, přestože jsou významnými aktéry tvorby legislativy. Pokud by homepage Asociace někoho nepřesvědčila, doporučuji další články, třeba Rada ASP ČR k novele školského zákona, Naléhavý dopis předsedy ASP ČR členům, Zástupci pedagogických iniciativ u premiéra či Předseda ASP ČR ke sčítání Romů ve školách.
Ne ne ne, žádná shoda. Jsou to zkrátka odbory speciálních pedagogů a ty nehájí pouze zájmy dětí. Jaké zájmy mají odbory? Hájí zájmy členů. Co je zájmem členů? Bránit úbytku dětí z bývalých zvláštních škol. Pochopitelné. Mají na to vlastní strategii, která se pedagogické diagnostiky týká. Protože úbytek skokově zařídila pravidla pro zařazování dětí do vzdělávacího programu s přílohou LMP a jejich kontrola ze strany ČŠI, je strategií Asociace rozšířit legislativní možnosti pro vzdělávání v praktické škole.
Opakovaně prosazují koncept kategorizace „dítě dlouhodobě selhávající“, kde by nehrála přezkoumatelná „lehká mentální retardace“ takovou roli. Pracovně říkejme tomuto uvažovanému RVP „Zlobivci, propadlíci, Cigáni“.
Je smutné, že se vedení Asociace uchyluje k prosazování nespravedlivých řešení. Je to důsledek toho, že politici ve vedení ministerstva školství neumí říci, ve kterých budovách budou v příštích letech někteří speciální pedagogové pracovat, a proto se drží těch stávajících praktických. A v nich jsou potřeba děti, jinak se ekonomika školy zadrhne. Je třeba změnit financování, jinak bude hon na děti pokračovat.
V dalším bodě Stanislav Štech tvrdí, že „nepřípustným zúžením problému je, že se hlavním „viníkem“ stali psychologové v školských poradenských zařízeních, zejména diagnostická praxe zjišťování rozumových předpokladů. Jádro problému je ovšem jinde – v kapacitě a kvalitě předškolního vzdělávání, v přípravě učitelů, v metodické a hlavně finanční podpoře škol a učitelů atd.“
Myslím, že nikdo netvrdí, že existují v takto složité situaci hlavní viníci, ani je nikdo nehledá. Určitě nesouhlasím s posunutím „jádra problému“ na kvalitu pedagogů a jejich přípravy, je to opět jen spolupůsobící faktor, jsou zodpovědní poradci i zodpovědní a profesionální učitelé, stejně tak jsou i vyhořelí rutinéři.
Jaké faktory spolupůsobí na chování systému a následně na vzdělávací dráhy dětí, je popsáno v několika studiích, dostupných na webu MŠMT. Jestli má něco výrazný vliv na chování systému na lokální úrovni, je to řízení škol a jejich kapacit ze strany zřizovatele a strategické záměry zřizovatelů pro udržení přijatelné kvality vzdělávání.
Při velkém zjednodušení se dá vypozorovat v některých městech snaha, aby žádná škola nezískala výrazně „špatnou pověst“, v některých městech je naopak jedna škola tolerována v roli kontejneru pro odpadlíky.
Na Kladně to vymysleli
Hezkou ilustrací je město Kladno, kde všechny děti z ubytoven, které jsou v různých částech města, mají vyhláškou přikázanou jako spádovou základní školu praktickou (má i běžný vzdělávací program). Jak je možné tento zázrak vykonat? Politici rozhodli, že do školského obvodu této školy na kraji města přiřadí i budovu magistrátu, kde mají děti z ubytoven trvalé bydliště. Velmi vynalézavé.
Pokud jsou legislativní podmínkou pro zápis do základních škol praktických doporučující výstupy z poradenského procesu, je v systému „Kladno“ poradenské zařízení jedinou brzdou pro segregaci, kterou zřizovatel, politik zvolil pro své město. Protože oddělené vzdělávání si žádá i volič, jde o soulad mezi rolí politika a zřizovatele.
Kdo šanci ztratí jsou děti. Proto se sociální pracovníci z organizací pracujících s ohroženými rodinami tolik zajímají, jak bude v novele školského zákona řešen poradenský proces, diagnostické nástroje, jaké budou výstupy a organizace poradenství v souvislosti s přestupy mezi vzdělávacími programy.
Oceňuji, že Stanislav Štech nevidí současnou diagnostickou praxi zcela pozitivně. Souhlasím s tím, že výstupem práce poradenského pracovníka nemá být diagnóza, ale poradenství. Kvalitní a školám rychle dostupné. V tomto ohledu ovšem nelze souhlasit s tím, že nové dynamické testování je tím lékem a že technické nástroje něco změní.
V projektech řízených v minulém období doktorkou Zapletalovou se také pracovalo s novými diagnostickými nástroji. S jejich dopadem na praxi a spravedlivějším chováním systému se pracovalo i v komunikaci vlády v souvislosti s rozsudkem DH, ale k žádnému zavedení do praxe nedošlo. Příběh testu SON-R skončil, pokud mám správné informace standardizací testu a soukromé firmy ho nyní prodávají za 38 000 Kč, což je i důvod, proč není v poradenství příliš využíván, krajská zařízení na něj nemají.
Souhlasím i s hodnocením nedostatečného personálního a kvalifikačního obsazení poradenských zařízení, jak potvrzuje reakce na článek v Respektu Honzíkova zvláštní cesta, kdy bývalá zaměstnankyně poradny v Chomutově popsala situaci v zařízení, že „… poradna nemá dostatečný počet psychologů a psychologické vyšetření, včetně stanovení intelektu, zajišťuje vedoucí poradny (speciální pedagog) a další zaměstnanec (pedagog). Po upozornění na tyto závažné skutečnosti jsem byla propuštěna.“
Odborná lékařská veřejnost a přední psychiatři tento nápad nepovažují za uskutečnitelný. Tedy odborný spor mezi psychiatry a psychology vyvolala dlouholetá ředitelka IPPP, která metodicky podporovala poradenská zařízení, nyní náměstkyně ředitele NÚV a autorka národních projektů na podporu školních psychologů a speciálních pedagogů ve školách Jana Zapletalová.
Svůj text Stanislav Štech uzavírá: otázkou, jak zřizovatelé poradenských pracovišť, krajské samosprávy, přispívají ke stabilitě systému ve chvíli, kdy za něj odpovídají pouze po technické a nikoli odborné stránce, a zda by regulaci diagnostické činnosti ve školských poradenských zařízeních nebylo místo zákona lepší řešit metodickým pokynem nebo vyhláškou.
V další větě pochybuje, zda by je někdo v terénu respektoval. Z toho mi vychází, že je třeba podporovat zákonnou úpravu a na proměnlivé metodické pokyny není dobré se spoléhat. Jde o osudy tisíců dětí.
Tady je dobré poznamenat, že pokles výskytu diagnózy lehké mentální retardace v uplynulých čtyřech letech znamená snížení počtu mentálně postižených dětí ve vzdělávacím systému cca o čtyři tisíce dětí, zhruba tisíc dětí za rok, takový počet dětí ročně systém pravděpodobně znevýhodnil. Jejich pokřivené vzdělávací dráhy by měly chodit odpovědné aktéry po nocích strašit.
Špatný úchop tužky, doporučujeme vzdělávání v ZŠ praktické
Lidé z Člověka v tísni pracují v padesáti čtyřech městech s rodinami, které na tom nejsou moc dobře, pracujeme s dětmi, v týmu jsou i tři stovky dobrovolníků, kteří doučují děti, které jako každé touží po úspěchu a znalostech. Známe praxi poradenských zařízení, která je velmi různá. Vídáme zprávy o dětech, které jsou neurčité, poznamenané rutinou, stejné formulace i stejná doporučení. Uvažujeme o jejich publikaci jako možné zpětné vazbě, která by pomohla systém zlepšit.
V každém městě fungují nějaké zvyklosti a každý zřizovatel se jinak zajímá o to, co se ve vzdělávání na území města děje. Často se mluví o tom, že rodič je suverén ve svých rozhodnutích ohledně volby školy pro své děti.
Systém je doplněn o pojistky ve formě informovaných souhlasů, které se stejně jako v nemocnicích staly další sekundovou záležitostí k podpisu. Je to chiméra, rodiče a děti jsou ve výrazně slabším postavení než instituce. Proto je jasné zákonné vymezení pravidel nutností. Zároveň je třeba čelit zvráceným motivacím v systému, které jsou diskriminační i finanční.
Zápisy do prvních tříd praktických škol
Vrátím se k výše citované hlavní stránce Asociace speciálních pedagogů. Text na ní vznikl v roce 2010 jako reakce na dopis ministryně školství, která zdvořile žádala ředitele, aby zvážili situaci a do prvních tříd bývalých zvláštních škol nebyly přijímány děti bez jasného důvodu.
Tato situace trvá, na mnoha pozvánkách k zápisu do praktických škol ředitelé vyžadují pouze rodný list dítěte, takže poradenské zařízení pouze ex post legitimizuje správní rozhodnutí ředitele. Toto tvrzení si lze snadno ověřit zadáním „zápis praktická škola“ do vyhledávače.
Jak profesor Štech, tak doktorka Zapletalová to jistě mohou udělat.
Jestli Asociace speciálních pedagogů jsou odbory,pak já jsem prezidentka zeměkoule.