Deník Referendum: Učitelé musí předstírat, že svět je vlídný, říká filosofka vzdělávání

Přečtěte si rozhovor Ivo Bystřičana s norskou filosofkou vzdělávání Ingerid S. Straumeovou o tom, proč je důležíté vzdělávat mladé lidi v problematice klimatické změny a jaký by měl být přístup učitelů, když své žáky seznamují s dopady environmentální krize. Text vyšel 22. srpna na webu Deník Referendum.

Klimatické poměry na planetě se v příštích letech dramaticky změní. Pokud ale chceme, aby naše děti byly psychicky v pořádku, nemůžeme je učit, že svět je hrozné místo, říká norská filosofka vzdělávání Ingerid S. Straumeová.

Ingerid S. Straumeová je norská filosofka vzdělávání, která narušuje představu o provozu učitelské autority. Pokud jsme přivedli svět na pokraj klimatické krize, co a jak chceme dětem ve školách vlastně vykládat? V prvním dílu Klimageddonu — cyklu rozhovorů s vědci z Norska a České republiky — proměňuje Straumeová pohled na vzdělávání v kontextu klimatické změny.

Váš hlavní obor je vzdělávání, konkrétně filozofie vzdělávání. Čím vás zaujalo téma klimatických změn? Vybavujete si, co vás přesvědčilo o tom, že je důležité?

O ekologii jsem se zajímala skoro celý život, ale klimatické změny jako taková mě zasáhly až později. Hlavním impulzem byl asi článek jednoho mého studenta pedagogiky. Ptal se, proč se o klimatickou změnu ve školství nikdo nezajímá, musíme ji přeci řešit ze všech možných úhlů pohledu, a proto to podle něj má být téma právě ve vzdělávání.

Došlo mi, že má pravdu, tak jsem to téma vzala za své a začala jsem se propojením pedagogiky s otázkou klimatických změn speciálně zabývat.

Napsala jsem knížku věnovanou otázkám, jak může pedagogika a vzdělávání přispět k pochopení současné ekologické situace. Máme sice fůru znalostí a vědeckých poznatků, ale nevíme, jak je využít a jak je předkládat dětem. Stojíme před spoustou různých dilemat a paradoxů. Proto mi přišlo velice zajímavé soustředit se na otázku klimatu jako na filozofický problém — a vedle toho zároveň pomoct nacházet vhodná východiska a přístupy.

Ve své eseji „Co je naše naděje? Vzdělávání v časech klimatické změny“ vycházíte z textů Hannah Arendtové z padesátých let a reagujete na to, že dochází ke zpochybnění zavedených autorit. Že starší generace, která učí děti, je právě ta, která zničila planetu. Bude mít klimatická krize zásadní vliv na to, jak učíme děti?

Zodpovědnost se ve školách vlastně dlouho moc neřešila. V osmdesátých a devadesátých letech se ekologii věnovalo dost prostoru ve víře, že když budeme učit děti lásce k přírodě a zodpovědnosti, když je budeme brát na procházky do lesa a ony se naučí o přírodu pečovat, pomůžeme jim změnit svět, až vyrostou.

V Norsku tento přístup k ekologické výchově převládal spoustu let. Ukázalo se ale, že to může být spíš problém. Když děti dospěly — a řada z nich se pak aktivně angažovala v oblasti ekologie — zjistily, že svět změnit nedokážou, že nezmění celý systém, ve kterém žijeme. A to přesto, že dělaly všechno, co se od nich očekávalo.

Klást na děti odpovědnost za proměnu světa je podle mě dost nebezpečné. Vede to k deziluzi, možná i apatii a taky depresi a smutku, jak dnes můžeme vidět kolem sebe. Takže celá dobře míněná snaha může být velmi neproduktivní.

V posledním stadiu komunistického režimu u nás vysoký politik Jakeš odmítal politické argumenty o životním prostředí a posílal lidi čistit potoky. To je, myslím, pořád problém našeho školství, které učí, jak sázet stromy a jak uklízet spoušť po někom jiném. Měly by školy být méně apolitické a máme učit děti, jak se politicky angažovat?

V Norsku je tradiční přístup takový, že politika by se neměla plést do vzdělávání, protože děti pocházejí z různého zázemí a jejich rodiče mají různá politická přesvědčení. Škola by tak měla být neutrální a pro všechny. Teď ale začíná řada odborníků namítat, že v otázce klimatu není možné zaujmout neutrální postoj.

Klimatická změna na nás působí, ať si to připouštíme nebo ne. Bude na dlouhou dobu naší realitou. A to, že se jí nebudeme věnovat na strukturální úrovni ve vzdělávání, ochudí děti o znalosti, které stejně potřebují.

Existuje několik výzkumů, které se ptaly mladých studujících na jejich potřeby, obavy a přání do budoucna. Řada z nich řekla, že by se rádi dozvěděli, jak se můžou organizovat, jak se angažovat v hnutích, v aktivismu a v politických procesech. Věřím, že od určitého věku to můžeme brát jako signál, že mladí lidé chtějí místo indoktrinace a studia jediné možné perspektivy poznat možnosti aktivního zapojení se do politiky.

Tohle je důležité si uvědomit. Lékem na depresi, apatii a pocity odcizení je právě možnost angažovat se.

Neznamená to ale komplexní reformu osnov? Je možné toho docílit prostřednictvím nějakého předmětu, jako je naše klasická občanská výchova, nebo je celé osnovy potřeba změnit? Nevine se to téma napříč mnoha školními předměty?

Probíhá bouřlivá diskuze o vysokých školách, protože ty jsou v porovnání s ostatními úrovněmi vzdělávacího systému poměrně normativní. Jednotlivé fakulty se spolu nebaví, nespolupracují. I kdyby se nás o to pokusilo víc, tak tu strukturu prostě nezměníme.

Univerzity jsou větší brzda než nižší stupně vzdělávacího systému. Tam můžeme aspoň do nějaké míry pracovat se studenty na tematických projektech z perspektivy různých disciplín. A to je pro pochopení změny klimatu opravdu nezbytné. Není to totiž jedno izolované téma, ale celý sociální rámec, ve kterém žijeme.

Celý rozhovor si můžete přečíst na webu Deník Referendum.