Ego: Kde se deváťáci učí v baru. Proč byla základka z Orlických hor v matematické či čtenářské gramotnosti mezi českými školami nejlepší?

ilustrační foto, zdroj ZŠ Trivium (web)

Publikujeme reportáž Vladimíra Ševely o dobřanské základní škole Trivium, která vyniká ve výsledcích vzdělávání žáků, a zároveň děti baví. Text vyšel 18. 1. v časopise EGO, magazínu Hospodářských novin.

V Dobřanech žije 130 obyvatel, do místní školy chodí ale 178 žáků. Své děti se sem snaží přihlásit rodiče i z dalekého okolí. A nejen proto, že tu školáci denně běhají kilometr „s Emilem“ a v mezinárodním hodnocení vědomostí byli za Česko nejlepší.

Jan Grulich má zřejmě nejpodivuhodnější ředitelnu ze všech ředitelů základních škol v Česku. Jeho kancelář je umístěna v časoměřičské věži dobřanského autokrosového areálu. Z ní se mu nabízí krásný výhled na Orlické hory, na vesnici Dobřany s růžovým barokním kostelem a samozřejmě na závodiště, v němž jeho základka našla pro tento školní rok azyl.

Pan Grulich vidí i pětimetrovou hromadu sněhu, na níž dovádí několik školáků. Většina dětí se ovšem nachází uvnitř, v rozlehlé autokrosové klubovně, kde odděleny závěsem a posuvnou stěnou koexistují tři třídy: šesťáci až osmáci. U zdi duní hudba z reprobedny a kolem ní tančí skupinka dívek, na druhém konci místnosti se jeden žák pokouší preludovat na klavír. Nejsme ale na hodině tělocviku ani hudební výchovy, vypukla přestávka a dobřanské děti ji tráví po svém. Některé sedí v kroužku a na čele mají přilepené lístečky se jmény celebrit − hrají hru Hádej kdo. Ostatní spolu jen tak klábosí. Mobilní telefon není vidět v rukou ani jednoho z dětí. O přestávce nejsou povoleny, pouze v hodinách jako občasná vyučovací pomůcka.

„Ještě před třemi lety děti koukaly o přestávkách do mobilů a hrály hry. Lámali jsme si hlavu, co s tím. Pauzy jsou přece od toho, aby se žáci rozhýbali a uvolnili,“ vypráví ředitel soukromé základní školy Trivium Jan Grulich. Nakoupil tedy piano, několik kytar a bicí. „Děti to strašně chytlo. Stáhli si z mobilů aplikace, jak na nástroje hrát − to jsem jim povolil −, a přestávky začaly vypadat úplně jinak. Pro ty méně hudbychtivé jsme pořídili šachy s hodinami a deskové hry,“ dodává.

Soukromá škola bez školného

Na autokrosovém závodišti to teď vypadá trochu jako na škole v přírodě nebo na táboře, za pár minut ale začne regulérní vyučování, byť v improvizovaných podmínkách. Třeba deváťáci mají výuku v baru v přízemí časoměřičské věže, třetí až pátá třída ve staré škole, jež už 40 let není v provozu a sídlí tam klubovna hasičů, a prvňáci a druháci v modlitebně Církve bratrské v sousední obci Bystré.

Budova v Dobřanech, v níž škola obvykle funguje, se právě přestavuje: k dvěma původním se nyní přidává třetí podlaží, protože dosavadní prostory nestačily stále většímu zájmu rodičů a dětí z nejširšího okolí. A to v době, kdy se školy v kraji potýkají s nedostatkem žáků. Dnes do tohoto populárního vzdělávacího ústavu chodí 178 dětí, po rekonstrukci se jich má do devíti tříd vejít 225. Přibude třeba moderní učebna informatiky nebo přírodovědných disciplín, nová jídelna s aulou či výtah a toaleta pro vozíčkáře.

Podoba přestávek ani dočasné partyzánské prostředí nejsou ovšem samozřejmě tím, proč je o školu takový zájem a vedení musí spoustu uchazečů odmítat.

„Není to žádná věda. Nejsme alternativní škola. Jen přemýšlíme, jak to dělat, abychom děti neuspali, neunudili a neutloukli v nich zájem o vzdělání,“ vysvětluje přitažlivost své školy třiačtyřicetiletý ředitel Grulich. Školné se tu nevybírá, provoz se hradí ze soukromých darů a příspěvků spádových obcí, jejichž děti školu navštěvují.

O vyučování se „alternativně“ nesedí na zemi či v kruhu, ale v běžných lavicích, děti se − pokud se zrovna o něčem živě nediskutuje − při vyučování o slovo hlásí, při příchodu kantora do třídy vstávají. Velká část výuky ale probíhá venku, a to i ve standardních podmínkách, tedy nejen nyní na autokrosovém závodišti. Jen pár kroků od školy, již dnes kryje lešení, jsou lesy a stráně.

Když se třeba deváťáci před několika dny učili o sirovodíku, vyrazili ze třídy ven, kde rozbíjeli zkažená vejce. Teď už si asi navždy budou pamatovat, že páchnoucí plyn vzniká při rozkladu organických látek, například právě v „pukavcích“.

Žáci šesté třídy zase tvořili vlastní atlas Orlických hor. Když se učili o nějaké rostlině, měli za úkol květinu při společné vycházce do přírody najít, vyfotit a vytvořit její „kartu“ se záznamem polohy. Z karet vytištěných na fólii pak vznikl atlas umístěný před školou. „Takhle se to naučí líp, než kdyby jim to někdo jen promítl,“ podotýká Jan Grulich.

„Dnes jsme probírali písmeno G a pokoušeli se vzpomenout, ve kterých slovech ho najdeme. Někdo řekl slovo iglú. Tak jsme šli ven a postavili ho ze sněhu,“ říká učitelka první třídy, mladistvě vyhlížející čtyřicátnice Andrea Dašková. Před sebou má jen 15 žáků − vedení školy dbá na to, aby třídy, zejména na prvním stupni, nebyly přeplněné. „A co jsme si při stavění řekli o severním pólu?“ ptá se kantorka žáků. „Že je tam půl roku noc a půl roku den,“ pohotově odpoví jedna z holčiček.

Vzpomněli jsme si na Zátopka

Co tě ve škole zatím nejvíc baví? ptáme se její spolužačky. „Že chodíme bobovat,“ odpovídá dívka. I tohle patří ke zdejší škole. Když kantoři vidí, že děti jsou unavené, klidně vyrazí na část hodiny ven. „Když napadne první sníh, jdou se koulovat, i kdyby byla na tu hodinu naplánovaná písemka. Máme syna ve druhé třídě a ještě se nestalo, že by se netěšil do školy. Loni v srpnu se ptal, kdy už skončí prázdniny,“ tvrdí Vratislav Depta, majitel developerské firmy, který bydlí v nedalekém Deštném.

Celý text najdete ZDE.

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na