HN: Vzdělávací výsledky porevoluční generace dětí ze sociálně vyloučeného prostředí se oproti jejich rodičům zhoršily

Publikujeme text Ivana Gabala a Karla Čady, který shrnuje poslední aktualizaci mapy vyloučených lokalit, kterou vytvořila společnost GAC v roce 2003. Ukazuje se, že se za posledních deset let situace zhoršila. Systém zásadním způsobem selhává při začleňování lidí ocitajících se na okraji společnosti. Legislativa a systémová opatření jim leckdy situaci daleko spíše komplikují, než aby jim nabízela pomocnou ruku. Ukázkovým příkladem je české školství, které je postavené na vysoce selektivním modelu. Článek vyšel na webu Hospodářských novin 5.11. pod názvem Vyloučené romské lokality – klesáme nebo stoupáme? (ZDE).

V souvislosti s bouřlivou diskusí o současné uprchlické vlně se zatím moc nemluví o naší schopnosti nejen přijmout, ale také zapojit potenciální uprchlíky. Není proto od věci podívat se na to, jak se českému státu daří integrovat ty, kteří propadli ke dnu české společnosti, vypadli z trhu práce, jakkoli jsou našimi občany, z našeho kulturního prostředí, a představují pouze etnicky odlišnou menšinu..

S desetiletým odstupem od prvého zmapování vyloučených romských lokalit byl obraz situace aktualizován rozsáhlým šetřením v loňském a letošním roce. A je třeba předeslat, že množící se sociálně vyloučené lokality a stoupající počet obyvatel, kteří v nich žijí, nepředstavuje zrovna pozitivní vizitku našemu úsilí v uplynulé dekádě. Vzestupný trend nepochybně ovlivnila ekonomická krize a nárůst počtu lokalit i vyloučených spoluobčanů lze částečně připsat i detailnější identifikaci sociálně vyloučených lokalit. Dominantní vliv lze však neoddiskutovatelně připsat nastavení, účinnosti a cílevědomosti veřejných politik. Aktualizace identifikovala 606 sociálně vyloučených lokalit, v kterých žije až 115.000 obyvatel. Před deseti lety to bylo 330 lokalit a v nich žilo 65.000 až 80.000 osob. Kde jsou hlavní posuny?

Eroze velkých ghett a setrvalá strukturální zátěž regionů

Sociální vyloučení v Česku přestává mít svůj dominantně městský charakter. Sociálně vyloučení se stále častěji stěhují nebo jsou stěhováni do odlehlejších obcí s málo rozvinutou a málo funkční infrastrukturou. V odlehlých oblastech vnitřních periferiích vznikají vyloučené enklávy sice s nižší hustotou, ale s celkově větší rozlohou. Oproti prvé dekádě se v dalším období opět chudá a vyloučená populace rozprostírá do území celé ČR a následuje málo osídlené lokality, ubytovny nebo izolovaná sídla.

Nadále ovšem je nejvíce z vyloučených lokalit identifikováno ve strukturálně zatížených severních regionech, postižených těžbou, těžkým průmyslem, zhoršenou kvalitou života, životního prostředí a dalšími propojenými problémy jako jsou herny, lichva a nadprůměrný výskyt kriminality.

Růst počtu i různorodosti vyloučených

Nárůst počtu sociálně vyloučených obyvatel nejméně o třetinu je doprovázen zvyšujícím se podílem neromských obyvatel. Počet lidí žijící v sociálním vyloučení se zvyšuje i proto, že se v této situaci se rodí a vyrůstá další generace dětí. Dostupná data dokumentují, že se vzdělávacímu systému dlouhodobě a systémově nedaří prolomit past sociálního původu v sociálním vyloučení a nasměrovat tyto děti mimo něj. Bohužel, je tomu právě naopak.

Vzdělání jen pro vzdělané?

Současná generace sociálně vyloučených mladých rodičů, vyrůstající po roce 1989, dosáhla o něco horší vzdělanostní úrovně než jejich otcové a matky. Je tím narušeno vzdělanostní paradigma moderního světa, kde se vzdělanostní úroveň generaci od generaci zvyšuje. Jinými slovy, stagnujeme. Jde o dost vrstevnatý problém. A zatímco diskutujeme o efektivitě tak nezpochybnitelných nástrojů jako je povinný rok předškolní přípravy. Přes obecné proklamace se nedostáváme k tomu, jak a co se děti ve školách a školkách učí, a zda vůbec škola dokáže vyplnit mezeru vzdělanostně i sociálně znevýhodněného rodinného prostředí. Nad tím vším pak nejobecnější otázka proč všechny české děti škola nebaví bezmála nejvíce ze všech zemí OECD.

Bydlení, migrace, práce

Školní úspěšnost podvazuje častá migrace jejich rodičů zaviněná nestabilitou bytové situace jejich rodičů. Tito lidé vesměs nemigrují jen za levným bydlením, ale vesměs za jediným možným dostupným bydlením. V současnosti se v politice bydlení mírně blýská na lepší časy. Vláda má koncepci sociálního bydlení a některé radnice samostatně hledají modely, jak sociální bydlení poskytnout. Zkušenost však velí neradovat se předčasně. Dobře našlápnuto mělo před pár lety i ministerstvo školství, než veškeré reformní snahy skončily působením dvou minulých ministrů.

Oblast zaměstnanosti na svůj reformní program dosud čeká. Sociálně vyloučení v řadě míst nepracují proto, že by nechtěli. I zde hraje roli neúčinný školský systém: nabídka nízko kvalifikovaných míst je malá. Sociální podnikání se dosud nedaří příliš rozvíjet. Neexistuje podpora podnikání v sociálně vyloučených lokalitách. Pětina až čtvrtina lidí ve vyloučených lokalitách práci má, ale ta nestačí k tomu, aby se z lokality vymanili. Výdělkem se pohybují na hranici minimální mzdy a práce je často velmi nejistá.

Pilotní experimenty bez odezvy

Zatímco na celostátní úrovni stát jen obtížně nachází cestu k efektivním programům, objevují se příklady účinné praxe na lokální úrovni. Existují slibné projekty neziskových organizací, ambiciózní strategie některých radnic a jednotlivých škol, které své žáky umí motivovat. O jejich zkušenosti však není zájem. Politiky státu pěstují svou zavedenou a pohodlnou administrativní rutinu. Ti, kteří se snaží jít za hranice těchto rutin a administrativních jistot, na svých postech dlouho nevydrží. Této praxi nakonec podlehla i slibně se vyvíjející Agentura pro sociální začleňování, která se příliš zaměřila na práci v terénu a méně na práci v úřadu. Státní politiky jsou nejen bez kontaktu s lokální zkušeností, ale i zahraničními příklady dobré praxe. Tato situace pak spolehlivě brání tomu, aby tvůrci politik přicházeli z inovativními a promyšlenými nástroji na řešení.

Nesplněné strukturální priority

Dlouhodobě se mluví o potřebě programů rozvoje pro strukturálně zatížené severní regiony, od školství až po podporu modernizace, zaměstnanosti a výkonnou veřejnou správu. Prozatím bezvýsledně. Dokonce se ukazuje, že strukturální pomoc EU je v těchto regionech málo účinná, míří mimo hlavní problémové dimenze. Vývoj vzdělanostního profilu a přílišné závislosti vzdělání dětí na jejich sociálním původu, jsou pro naše školství chronické. V tomto ohledu patříme v OECD k nejzaostalejším. Máme dokonce strach tyto problémy školství byť jen systematicky monitorovat a tedy „vědět“. Velkovýroba nezaměstnaných speciálním školstvím sice klesá, ale nemizí, k naší vlastní škodě. A nakonec, pro obrat k lepšímu je podstatná spolupráce státu s obcí a regionem. Změna se nedá udělat plošně. Ale je otázka, zda podporovat ty, kdo se o něco snaží, nebo se neustále přizpůsobovat těm, kdo raději dají prostor byznysu s chudobou, hazardu a vypadávání další generace do nevratného světa sociálního vyloučení.

A imigranti?

Za uplynulou dekádu jsme se příliš nepohnuli v integraci našich vlastních občanů. Nyní se možná blíží nutnost integrovat uprchlíky z jiného kulturního, společenského a náboženského světa. Přitom politiky usilující o zmírnění sociálního vyloučení jsou právě těmi, které pomáhají migrantům zapojit se do života hostitelské země. V současné vypjaté diskusi tak nezbývá, než se ptát těch, kteří s migrační kartou hrají, co dělají pro to, aby Česká republika byla připravena začleňovat nejen nově příchozí, ale byť jen své vlastní občany, které dosud a dlouhodobě ponechala na dně české společnosti. Jaké mají představy pracovního trhu, sociálního bydlení a vzdělávacích reforem? Schopnost poprat se s integrací uprchlíků je výsadou aktivní, kvalifikované a cílevědomé politiky, jakkoli ani to nebude bez problémů. Neschopnost integrovat vlastní občany je naopak výrazem civilizační nedostatečnosti, která nás může v západním světě silně marginalizovat. A zkušenosti s marginalizací a provincionalismem nám opravdu v historii nechybí.

Projekt aktualizace mapy vyloučených lokalit realizovala pro MPSV ČR od roku 2013 společnost GAC (majitel Ivan Gabal) pod vedením Karla Čady

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
3 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Pěnice Skalicová
4 years ago

Řekla bych, že vzdělání je určitě pro ty, KDO CHODÍ DO ŠKOLY.Když tam někdo nechodí, no tak holt není vzdělaný. Je to taková celkem jednoduchá matematická úloha. Třeba ve Francii si z toho zas tak velké nervy nedělají. U nás nemáme negramotnost. Ve F. nechodí do škol a jsou skoro negramotní dle oficiálních odhadů až 60% Romů. V tom případě je zde luxus. Jen mi vrtá hlavou, proč se do nich nenaváží ta EU a nehrozí jim sankcemi jako ČR? Že by určitý druh diskriminace? Ne, to přece není?!?!?!

Hana Svatošová
4 years ago

Kdo chodí do školy je vzdělaný – myslím zas tak moc neplatí, a to díky převaze frontálního systému výuky s předpokladem, že se děti učivo, které nepochopily nebo nestihly, doučí doma. Z vlastní zkušeností vím, že tu jsou rodiče, kteří se s dětmi neumí a nezvládnou učit…

Pěnice Skalicová
4 years ago

Add HS:Stojím si za svým názorem. Frontální výuka s tím naprosto nesouvisí.Pokud dítě do školy chodí, je vzděláváno. Většina škol dnes děti i doučuje, buď formou kroužku nebo to učitelé dělají ve svém volném čase,aniž by jim za to někdo alespoň poděkoval.Když Romové do školy chodit nebudou, je úplně jedno, jestli se tam učí frontálně nebo ve skupinkách nebo projektově. Je vidět, že neznáte mentalitu tohoto etnika. A navíc, celý ten problém je PŘEDEVŠÍM sociální a ten se skoro neřeší. Dítě od první třídy nechodí pořádně do školy. Když vychází devítku, je to stále problém,protože v tomhle státě nejsou páky… Více »