Hospodářské noviny: České školství není příliš inovativní prostředí

ilustrační foto

Publikujeme komentář Martina Malého, který se pozastavuje nad posledními zaměry zavést do škol dílny a pozemky a brannou výchovu, tak jak to navrhuje Asociace malých a středních podniků a Armáda ČR. Text vyšel na stránkách zpravodajského deníku Hospodářské noviny dne 14. 3. pod názvem Česko, šťastná země plná zahrádek a montérů s hoblíkem.

Události se valí nezadržitelně jak postřelený kňour remízkem, než jednu stihnete zachytit, už se blíží druhá a za ní třetí. Už dávno neplatí, že není nic staršího než včerejší noviny: už v poledne není nic staršího než ranní vydání! Přesto je pár ostrůvků klidu, kam vnější poryvy doby dorazí jen jako mírné šplouchání za mnoho měsíců a let.

Jedním takovým majákem stability a ostrůvkem jistot v rozbouřeném moři je české školství. Jak s oblibou říkám: jsou tam nadšení lidé, lidé s moderním myšlením, lidé ochotní pracovat za málo peněz, protože chtějí učit a baví je to – ale výsledek je tak rakousko-uherský jako knír Franze Josefa. Někde je chyba a pojmenování té chyby se stalo oblíbenou publicistickou disciplínou.

Před časem vzbudil menší poprask další nápad, co by mohlo naše školství provozovat. Tentokrát šlo o pracovní vyučování – ony legendární „pozemky a dílny“. Když se podíváte podrobněji, zjistíte, že šlo o nápad Asociace malých a středních podniků, který rozvířil Babiš v demisi. Takových nápadů chodí spousta a není to nic proti ničemu – v podstatě každé oborové sdružení má v popisu práce prosadit svou agendu všude, kde to dává smysl. Proč ne. Ve stejné době přišla i Armáda ČR s tím, že by bylo dobré zavést brannou výchovu.

Jak píšu: Proč ne? Ty nápady jsou v podstatě rozumné. Trošku se jen bojím realizace. Babiš v demisi rád přislíbí leccos, protože potřebuje ukázat, že „oni makají a nekecají“, a každý podobný bod se počítá. Ale věci, které se dělají „ut aliquid fieri videatur“, tedy „aby bylo vidět, že se něco dělá“, pravidelně dopadají spíš hůř, než kdyby se nedělalo nic…

České školství je, jak jsem už psal, ostrůvek jistot, klidu a stability, který se nějakými novotami nenechá zviklat nebo překvapit. Vlády přicházejí a odcházejí, ale škola zůstává. Bohulibý záměr dokáže resort přetavit do koncepcí, komisí, pracovních skupin, výborů, podvýborů a dalšího aparátu, a pokud se idea ukáže příliš houževnatá, že ji ani toto nezabije, následuje realizace, která připomíná ze všeho nejvíc státní zakázky: někam se něco nakoupí, někde se někdo proškolí, stojí to velké peníze a nakonec se ministr vyfotí s ředitelem školy, kde to přes to všechno dopadlo dobře a dává to smysl. Na ostatních školách to buď nemají, nebo to sabotují, přičemž nejrafinovanější způsob sabotáže je ten, že to učí přesně podle shora dodaných pokynů.

Takže bych byl rád, kdyby se vrátily „pozemky a dílny, verze pro 21. století“. A kdyby se vrátila „branná výchova, verze pro 21. století“… A víte, co je nejhorší?

Že tyhle předměty ve výukových plánech už dávno jsou, i když se jmenují trošku jinak. Jsou vymyšlené tak, aby byly komplexnější, aby vyhovovaly moderní době, aby připravily děti nejen na to hoblování a šroubování a lepení stojánku na ubrousky, ale třeba i na 3D modelování a další, jak se říká „kompetence“. Na to, že budou ovládat techniku složitější než kladivo, pila, hoblík a další.

Stejně tak by branná výchova podle záměru, co jsem nedávno zaslechl v rozhlasové diskusi, měla zahrnovat nejen střílení ze vzduchovky, hod granátem a běh v maskách, což je „válka model 1940“, ale i věci, které jsou z tohoto století: informační válku, přežití, orientace ve světě… I na to „vlastenectví“ se dostalo. Překvapivě se to v téže diskusi moc nelíbilo zástupci armády, který spíš bazíroval na klasickém modelu… V podstatě by se dalo říct, že lobboval za to, aby armáda měla víc uchazečů o službu.

Také za „bojem o pozemky a dílny“ byla cítit akutní potřeba mít víc vyučených řemeslníků a dělníků v průmyslu, protože zrovna teď jich je nedostatek. Což řešit přes školství je sice lákavé, ale krátkozraké: výsledky budou vidět za dvacet let, a to bude struktura pracovního trhu extrémně jiná. Pokud je průmysl potřebuje teď, nechť si je teď vyškolí, pardon!

Školy by neměly připravovat svářeče, soustružníky nebo programátory; měly by připravovat žáky na to, aby si našli práci ve světě, co přijde za dvacet let. Že nevíme, co za dvacet let bude potřeba? To máte pravdu, ale s velkou mírou pravděpodobnosti víme, jaké schopnosti budou užitečné. A jestli je něco opravdový průšvih, tak právě to, že spousta věcí, co tvoří tradiční základ české školy (naučit se informace, odříkat je při zkoušení, naučit se zpaměti vzorec a použít ho v umělém příkladu), to nebude. Budou to různé „soft skills“ – schopnost si informace najít, aplikovat na aktuální situaci, spolupracovat, domluvit se, umět si přečíst manuál a obsluhovat stroj a tak dále. Jenže tohle se špatně kvantifikuje a ještě hůř hodnotí, neřkuli známkuje.

Ostatně soudím, že i programátor nebo kulturolog by měl umět postavit poličku, zatlouct hřebík a zavrtat hmoždinku, kterou si sám koupí v obchodě. Protože jestli je něco hloupější než přístup „jen práce rukama je pořádná a skutečná“, tak je to postoj „já neumím zatlouct hřebík, spočítat trojčlenku nebo utáhnout kohoutek a jsem na to hrdý!“

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Zdenek Sotolar
Zdenek Sotolar
2 years ago

Spousta slov, jen hlava a pata chybí.