iDNES.cz: Nebojte se inkluze, říká matka autisty, kterému běžná škola prospěla

ilustrační foto by terren in Virginia (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme článek Ilony Zelníčkové, který vyšel 20. 7. v regionální mutaci zpravodajského webu iDNES.cz (ZDE). Text popisuje důvody, které vedly matku autistického chlapce k tomu, proč pro svého syna rozhodla preferovat běžnou základní školu před speciální.

Čtyřiatřicetiletá Lenka Nekolová z Jihlavy je zastánkyní inkluze. Sama se totiž přesvědčila, jak může postiženým dětem prospět. Svému autistickému synovi sama do běžné základní školy pomohla, přestože to tehdy vůbec nebylo snadné. Dnes si to rozhodnutí nemůže vynachválit.

Když se Tonda před jedenácti lety narodil, byl zdravé miminko. „Alespoň tak nám to lékaři tvrdili,“ říká Lenka Nekolová. Že je něco jinak, si začala uvědomovat, když se její Toník ani ve třech letech nerozmluvil.

„Býval podrážděný a jeho vývoj nebyl podle mě úplně standardní. Lékaři mě ale stále ujišťovali o tom, že je vše v pořádku a vývoj se po nástupu do školky sjednotí s ostatními vrstevníky,“ vzpomíná.

A tak šel Toník v září do běžné mateřské školy. „Nastalo peklo na zemi. Něco, co jsem si neuměla ani ve snu představit,“ vypráví Nekolová.

Její syn se ve velkém kolektivu dětí necítil dobře a plně se rozvinul jeho problém. „Přestal udržovat tělesnou hygienu, utíkal, plakal a začal se sebepoškozovat,“ vzpomíná na krušné období.

Tehdy si poprvé uvědomila, že problém s jejím synem bude vážnější, než si ostatní připouštějí. Objednala ho na konzultaci do speciálně pedagogického centra.

Za hodinu slyšela Toníkovu diagnózu – dětský autismus a­ středně těžká mentální retardace. Ač je zdravotní sestra, o diagnóze autismus toho moc nevěděla.

„Sama jsem měla co dělat, abych se s tím smířila a aby to přijala i rodina,“ přiznává.

Ve speciální škole se chlapec nerozvíjel

Odborníci jim doporučili speciální školku s malým počtem dětí a specifickým přístupem. „Když jsem se s tamním prostředím seznámila, začala jsem pochybovat, zda právě toto je správný start do života mého chlapce,“ přibližuje Nekolová.

Po čase ale bylo jasné, že Tondovi malý kolektiv dětí vyhovuje. Ve speciální školce se uklidnil, ani v pěti letech ale nemluvil a sociálně se neposouval.

Pak si Lenka našla organizaci Apla-Vysočina, která pomáhá dětem s autismem. Toník začal chodit na terapie a postupně začal povídat. V té době se rodina malého chlapce začala rozmýšlet, kam ho zapíše do školy.

„Když začal mluvit, chtěla jsem pro něj zkusit klasickou základní školu. Několik jsem jich oslovila, nicméně to nakonec nevyšlo,“ posteskne si.

A tak rodině nezbylo nic jiného než dát chlapce do speciální školy. „V nevelké třídě bylo málo dětí s různým postižením a hodně dospělých. Tři pedagogové, stážisté a dobrovolně povinná osobní asistence. O výuce jsme se mnoho nedozvěděli. Děti chodily na vycházky, smažily řízky a hranolky. Ale Toník se tam nerozvíjel. Za dva roky se naučil pět písmenek a napočítat do tří. Ředitelka mne dokonce vyzvala, abych mu napsala léky na uklidnění. To jsem ale odmítla,“ poznamenala.

Měli štěstí na učitelku

To byl impulz, který Toníkovu maminku dovedl k rozhodnutí, že se pro syna bude snažit najít klasickou základní školu.

„Jednu po druhé jsem je všechny obvolávala. Dopadlo to tak, že ani jedna z jihlavských škol ho nebyla ochotna přijmout. Nakonec se na nás usmálo štěstí kousek za Jihlavou v Puklicích,“ vzpomíná na první setkání s tamním ředitelem základní školy.

Toník nastoupil v devíti letech do první třídy běžné základní školy, kde mu nastavili individuální vzdělávací plán.

„Měli jsme skvělou paní učitelku Kremláčkovou, která se této výzvy nezalekla, a štěstí jsme měli i na asistenta pedagoga a učitelský sbor. Také rodiče spolužáků neměli žádný problém, nebo o tom alespoň nevím,“ líčí Nekolová.

Posun v Toníkově vývoji byl podle jeho matky obrovský. „Už v pololetí uměl všechna písmenka, napočítal do pěti a rozeznával odečítání a sčítání.“

Největší posun však vnímá Lenka Nekolová v rozvoji a posílení sociálních dovedností. „Našel si kamarády, zvyká si na dospělé lidi, rozlišuje, komu tykat a komu vykat. Začal zdravit. Je radost ho vidět, jak rozkvétá. Život se mu začíná otevírat,“ říká.

A jakou si představuje pro syna budoucnost? „Tímto naším zcela svobodným rozhodnutím, že začal chodit do klasické základní školy, je jeho budoucnost mnohem otevřenější a směřuje k samostatnosti. Sice musíme každé ráno vstávat v pět hodin kvůli autobusu, ale nelitujeme. Stojí to za to,“ dodává Nekolová a vzkazuje rodičům, že inkluzivní vzdělávání není žádný strašák. Podle ní se ho nemusí bát rodiče dětí s postižením ani těch zdravých.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Pěnice Skalicová
Pěnice Skalicová
4 years ago

Prosím speciální pedagogy, kteří si toto přečetli, zda ve své praxi někdy učili dítě, které se se SMP naučilo za půl roku všechna písmena. Já jsem nikdy takové dítě nepotkala. Je nanejvýš pravděpodobné, že toto dítě bylo špatně diagnostikováno a SMP nemělo nikdy. On se totiž nekomunikující autista dost nedobře diagnostikuje. Děti se SMP se číst naučí, to zase jo,(i když ne tak závratnou rychlostí, jak je popisováno). Některé z nich čtou naprosto plynule. Jen naprosto nechápou, co že to čtou, o čem to je. Myslím, že pokračování příběhu bude takové, že toto dítko bude mít tak za dva roky… Více »