iDNES.cz: Šátek u nás nevadí, zahalený obličej už je problém, říkají britští učitelé

Publikujeme rozhovor s Adamem N. Turnerem a Khalidem Mahmoodem, dvěma britskými učiteli o jejich zkušenostech se začleňováním dětí cizinců v britských školách. Rozhovor vyšel pod názvem Šátek u nás nevadí, zahalený obličej už je problém, říkají britští učitelé 4. března na zpravodajském webu iDNES.cz.

Polovinu obyvatel britského Leicesteru tvoří imigranti. Ve školách se tak mísí děti různých kultur, vyznání i řečí. „Pokud budou školy uznávat důležitost původu a jazyka každého dítěte, najdou si tyto děti snáze své místo v místní komunitě a nebudou se cítit jako outsideři,“ uvedli v rozhovoru pro iDNES.cz leicesterští odborníci na vzdělávání Adam N. Turner a Khalid Mahmood, kteří navštívili Prahu.

Do Prahy jste přijeli, abyste se podělili o britskou praxi s inkluzivním vzděláváním. Čím můžete zdejší učitele inspirovat?
Adam: V Praze jsme navštívili několik škol a setkali jsme se s učiteli, kteří byli velmi zapálení do své práce. Mluvili jsme třeba o podpoře vícejazyčnosti a otevřenosti škol. Probírali jsme to, že děti budou žít v globálním světě a že škola je má na tento svět připravit, proto by i ona měla být globální, neměla by se uzavírat vnějším vlivům a kulturám. Učitelství je nesmírně náročná práce a jsme rádi, že se můžeme s českými kolegy podělit o zkušenosti. I pro nás je to moc přínosné.

Obyvatelé Leicesteru hovoří kromě angličtiny asi stovkou dalších různých jazyků a jazykových dialektů. Je angličtina jediným vyučujícím jazykem ve školách?
Khalid: Angličtina je samozřejmě hlavním jazykem výuky, protože je dominantním jazykem v zemi. Každé dítě, které žije v Leicesteru, potřebuje dobře mluvit a číst anglicky. Mnoho škol si ale v současnosti začíná uvědomovat, že dvojjazyčnost nebo vícejazyčnost je velmi účinná cesta, jak rozvíjet intelektuální možnosti dítěte. Proto školy nabírají učitele a asistenty, kteří jsou sami bilingvní. Navíc máme v Leicesteru řadu dalších tzv. „doplňkových“ škol, v nichž se děti dobrovolně učí řeč svých předků. Pokud rodina přišla například z Indie, mají děti možnost učit se v doplňkové škole hindštinu nebo gudžarátštinu. Navíc i v řadě běžných škol mohou chodit například na mandarínštinu či různé evropské jazyky.

Dítě se mateřský jazyk učí přirozeně v rodině. Proč by ho podle vašeho názoru měla rozvíjet i škola?
Adam: Vstřícný přístup školy k rodné řeči dítěte je podstatný pro jeho integraci v nové společnosti. Pokud budou školy uznávat důležitost původu a tedy i jazyka každého dítěte, najdou si tyto děti mnohem snáze své místo v místní komunitě a nebudou se cítit jako outsideři.

Khalid: Já se dětí často ptám: „V jakém jazyce sníte, když spíte?“ Jazyk je součástí identity člověka. Pokud dítěti, které mluví jen vietnamsky nebo arabsky, škola řekne: „Tady se mluví anglicky, svojí řečí si mluv doma,“ upírá mu tím jeho identitu.

Adam: Myslím, že takovýto restriktivní přístup někdy vychází z nepochopení učitelů, kteří se domnívají, že když nechají dítě mluvit mateřským jazykem ve škole a s přáteli, nenaučí se jazyk výuky. Mezinárodní výzkumy ale dokládají, že pokud podporujete dítě v rozvíjení jeho mateřského jazyka a zároveň angličtiny (ve vašem případě češtiny), rozvíjí se lépe jeho abstraktní myšlení. Říká se tomu metoda trans-jazykového učení, což znamená, že dítě podporujete, aby své myšlenky rozvíjelo jak v mateřském, tak druhém jazyce. Tuto myšlenku rozvíjí například irský lingvista Jim Cummings. (Jeho teorie říká, že čím více si dítě rozvíjí jazykové znalosti a dovednosti v mateřském jazyce, tím snadněji si rozšiřuje svůj repertoár výrazových prostředků o odpovídající ekvivalenty v dalším jazyce, pozn. red.)

Jak postupujete, když do školy přijde nový žák, který neumí anglicky ani slovo?
Khalid: Dítě od prvního dne posadíme do běžné třídy s ostatními a snažíme se, aby se od začátku cítilo součástí skupiny. Nedávno jsem navštívil školu, kam právě přišlo pár nových dětí, které neuměly vůbec anglicky. Ředitel jim vyrobil kartičky s nápisy, které jim usnadňovaly komunikaci a pohyb po škole, jednoduše tak mohly vyjádřit, že potřebují na toaletu, že jsou nespokojené nebo že něčemu nerozumí.

Adam: Kromě běžné výuky se ale děti účastní také individuálních lekcí angličtiny, kde se naučí základní dorozumívání. Velmi účinná metoda je také tzv. buddy system. To znamená, že nové dítě dáme dohromady se spolužákem, který ovládá jeho jazyk i angličtinu. Kamarád mu pomáhá komunikovat s učiteli, spolužáky, sedí vedle něho ve třídě a pomáhá mu pochopit látku. Ukazuje se, že i pro tohoto kamaráda je tato zkušenost „mentorování“, kdy je zodpovědný za někoho dalšího, velmi přínosná. Sám se pak obvykle učí lépe, protože poslouchá učitele a látku pak musí vysvětlit v jiném jazyce kamarádovi. To vyžaduje vysokou úroveň kognitivních dovedností.

Po jak dlouhé době začne dle vašich zkušeností dítě angličtinu bez problémů zvládat?
Adam: Plynně hovoří přibližně po třech letech. Nicméně jsou různé typy jazykové „plynulosti“. Sociální plynulost znamená, že se dítě bez problémů domluví v obchodě nebo na hřišti s dětmi. Učitelé ale někdy nechápou, že když se dítě dobře dorozumí ve třídě, neznamená to nutně, že má i teoretické jazykové schopnosti pro skládání zkoušek. Dosáhnutí této teoretické plynulosti v jazyce trvá obvykle kolem pěti let od příchodu do země. Teprve poté dítě zvládá běžně přepínat myšlení z jednoho jazyka do druhého.

Mohou děti psát testy a skládat zkoušky ve svém mateřském jazyce, dokud se nenaučí dobře anglicky?
Khalid: Ve všech jazycích to bohužel možné není. Ale ve většině řečí, jimiž mluví nejpočetnější přistěhovalecké komunity v Británii, ano. Například v matematice totiž logicky máme dítě zkoušet z počtů a ne z toho, zda rozumí anglickému zadání příkladů. Znamená to samozřejmě, že ve škole musí být zaměstnanci, kteří příslušné jazyky ovládají, pomáhat mohou také neziskové organizace.

Jaký podíl na školách tvoří učitelé, kteří jsou sami imigranty?
Adam: Na školách takoví lidé působí, ale stále jich není dost. Je to dané i tím, že do Leicesteru přicházejí stále nové skupiny obyvatel, například z východní Evropy. Školy by tak postupně měly přijímat i lidi těchto národností, tento proces ale samozřejmě nějaký čas trvá.

Khalid: Podle našich odhadů tvoří asi šest procent ředitelů škol v Leicesteru příslušníci etnických minorit. Mezi řadovými učiteli je to patnáct až dvacet procent a mezi ostatním školským personálem přibližně 25 procent.

Předpokládám, že pro učitele je někdy obtížné jednat s rodiči dětí. Jak postupujete v případě, že mají speciální požadavky, jež souvisí s jejich odlišnou kulturou a které jsou pro školu těžko akceptovatelné? Stává se například, že si rodiče z náboženských důvodů nepřejí například, aby se jejich děti účastnily tělocviku?
Khalid: Ano, setkáváme se s požadavky tohoto typu. Učitelé nebo ředitel musí vždy hledat individuálně řešení. Řeknu vám příklad. Navštívil jsem školu, kam chodilo několik muslimských dětí, jejichž rodiče si nepřáli, aby se děti účastnily hodiny tance. Ředitel pouze změnil název výuky – hodinu nazval „Tělesné cvičení“ a všichni byli spokojeni. Nedávno jsem mluvil s rumunskou kolegyní, která zase řeší problém, že někteří rodiče odmítají, aby ve třídě s jejich dětmi seděly romské děti. Tito rodiče nechodí ani na rodičovské schůzky, aby se tam nepotkali s romskými rodiči. Takovéhle problémy se řeší stále.

Adam: Pokud jde o rodiče, kteří například z náboženských důvodů mají problém s obsahem výuky, je důležité, aby jim škola naprosto jasně řekla, jaká jsou její základní východiska. Když mluvím s řediteli škol, říkám jim, že musí hned na začátku vysvětlit, že škola bude přistupovat stejně k dívkám i chlapcům, nebudeme je oddělovat, děti se budou učit tělocvik, hudbu i kreativní předměty. Ředitel to musí rodičům jasně říct, tato informace má být v prospektech i na webu školy atd. Je zkrátka důležité vyslat jasnou zprávu, že podstatou školy je podpora různorodosti, genderové rovnosti, demokracie a lidských práv. A že to znamená, že se děti budou učit o různých kulturách a náboženstvích. Pokud to rodičům na začátku jasně vysvětlíte, těžko poté za vámi budou chodit a říkat: „Jsem muslim a nechci, aby se moje dítě učilo o hinduismu.“ nebo „Jsem ateista a nechci, aby se moje dítě učilo o islámu.“

Khalid: Rodičům také vysvětlujeme, že děti se ve škole neučí náboženství, ale učí se o náboženství, což je rozdíl. Nikdo neví, kde jednou jeho dítě bude žít. Pravděpodobně to ale bude v multikulturní společnosti. Aby v ní mohlo bez problémů fungovat, musí logicky porozumět i jiným kulturám…

To zřejmě vyžaduje intenzivnější komunikaci mezi školou a rodiči než jen čtyřikrát do roka na rodičovské schůzi…
Khalid: Pro ředitele to je nikdy nekončící úkol. Musí neustále komunikovat a pracovat na vztazích. Úplně nejdůležitější je podle mého názoru první setkání s rodiči nového žáka. Při něm se nastaví budoucí tón komunikace. Ředitel si musí uvědomovat, že škola je někdy docela děsivé místo i pro dospělého, zvláště pokud neumí anglicky nebo se obává autorit. Škola se proto musí velmi snažit, aby působila přívětivě a otevřeně. Informace rodičům musí být předávány jednoduše a srozumitelně dopisy musí být překládané do jejich jazyků. Některé školy mají vyhrazené místnosti pro rodiče. Když ráno přivedou děti do školy, mohou si tam dát kávu a popovídat si s jinými rodiči nebo učiteli, kteří právě nemají hodinu. Ráno ve většině základních škol postává u vchodu nebo na hřišti některý z učitelů připravený s rodiči si neformálně popovídat.

V Česku se i přes minimum muslimských žáků čas od času rozpoutá živá debata o tom, zda mají muslimské dívky chodit do školy v šátku. Jak na tuto otázku pohlížíte?
Adam: Ve většině britských škol není šátek problém, stejně tak jako křížek na krku. Je to součást respektu k víře jednotlivce. Školy ve svých pravidlech pouze stanovují, že žák má být upravený a vhodně oblečený. Myslím, že většina britských škol by neakceptovala zahalený obličej, protože to by narušovalo komunikaci mezi učitelem a žákem. V Leicesteru žen se zahaleným obličejem přibývá, což je poněkud problém a v současnosti se o tom vedou diskuze. S tím se musíme vypořádat.

Fungují v Leicestru i čistě islámské školy?
Khalid: Několik. Dvě státní a několik soukromých. Všechny musí samozřejmě postupovat podle celostátních učebních osnov.

Nerozdělují se někdy v běžných školách samy děti do skupinek podle svého původu?
Adam: To se někdy stává a nevadí to. Pokud se ale rýsuje nějaký konflikt, musí samozřejmě učitelé zasáhnout. Hlavním úkolem školy je totiž učit děti, aby spolu dokázaly vycházet i přes odlišnosti, které mezi nimi jsou. Britské školy mají dokonce ze zákona povinnost podporovat společenskou soudržnost. Základní škola je naprosto zásadní místo – půda, kde se tvoří budoucí společnost. Musí proto nastavit atmosféru porozumění odlišným kulturám, náboženstvím, sociálním a dalším možným rozdílům mezi lidmi, s nimiž se dítě během života bude setkávat. K hádkám a konfliktům ve škole samozřejmě bude docházet vždy, z části i proto, že si děti do školy přinášejí různé předsudky z vlastní rodiny. Škola se s nimi musí vypořádat. Myslím, že je vlastně dobře, pokud k hádce dojde ve škole, kde se učitel s dětmi se situací nějak vypořádají, než když k ní dojde na ulici, kde žádný učitel není. Dobrý učitel chápe, že jeho úkolem není jen učit chemii nebo matematiku, ale rozvíjet mladé lidi tak, aby uměli žít v různorodé společnosti. To se samozřejmě některým školám daří lépe a jiným hůře.

Česko loni začalo intenzivněji podporovat inkluzi dětí s lehkými mentálními handicapy v běžných školách. Jaká praxe je v tomto ohledu v Británii?
Adam: Obecnou snahou je integrovat co nejvíce dětí v běžné škole. Pro děti se závažnějším mentálním postižením ovšem existují speciální školy, kde pracují odborníci, kteří mají příslušné vybavení atd. Odborníci jsou ale samozřejmě zapotřebí i v běžných školách pro děti s poruchami učení či chování nebo s lehkým mentálním handicapem. Moje žena má na jedné základní škole v Leicesteru na starosti právě tyto děti. V případě potřeby žádá ministerstvo o peníze na nutné pomůcky nebo na zaměstnání dalších asistentů učitele.

Pomáhají učiteli asistenti, i když ve třídě žádné handicapované dítě není?
Adam: Ano, zejména v nižších ročnících je jeden asistent ve třídě dost obvyklý. Pokud je tam dítě se speciálními potřebami, bývají asistenti i dva.

Vaše Agentura na podporu rozvoje škol pracuje se školami v Leicesteru. S jakými problémy se v současnosti nejčastěji potýkají?
Adam: Myslím, že je to podobné jako v každém velkém městě. Máme problémy s nerovností mezi chudými a bohatými rodinami. S tím souvisí obtíže s horším vzděláními některých skupin dětí ve školách, které různorodost žáků zatím zcela nezvládají. Zároveň školy samozřejmě čelí tlaku vlády, aby se zlepšovaly školní výsledky a zvyšovaly standardy. Tím, jak se rozrůstá populace, školy mají více a více práce. Finance, které do nich proudí, však zůstávají stejné.

Khalide, vy jste před lety do Británie přišel z Pákistánu. Jak vzpomínáte na vlastní proces integrace?
Khalid: Přišel jsem do Británie jako dvacátník, až jako dospělý člověk. Myslím tedy, že mám dost jinou zkušenost než někdo, kdo se přistěhoval v dětství, tedy v době, kdy se stále vyvíjel. Myslím ale, že přesto jsem od té doby udělal obrovský pokrok. Oceňuji, že se Británie umí dobře vypořádat s rasismem a předsudky. Systém této země umožňuje růst a prospívat i lidem, kteří přijdou z jiného kulturního prostředí. Výborným příkladem je třeba starosta Londýna Sadiq Khan. Jeho otec byl taxikář z Pákistánu a on se stal starostou jedné z největší evropských metropolí.

Cítíte se jako Brit?
Jsem Brit, jsem Pákistánec a mám mnoho dalších identit. Nemohu si vybrat jednu a jiných se vzdát. Pokud bych to udělal, už bych to nebyl já.