Info.cz: Jak se řídí škola migrantů? A jde poznat radikála?

Při pohledu na webové stránky berlínského Albert Schweitzer Gymnazia, které jste několik let vedl, je na první pohled vidět, že většina studentů má migrantský původ. V Česku není takový obrázek vůbec obvyklý. Vy jste deset let vedl i výběrové gymnázium v Praze. Jak velký rozdíl to byl?

Mezi Berlínem a Prahou je samozřejmě velký rozdíl. V Praze se za posledních dvacet let zvedl procentní podíl žáků s migrační historií jen velmi málo. Šel jsem dnes po Vinohradech a viděl žáky, kteří vycházeli z jedné střední školy. Na první pohled bylo zřejmé, že jen tři, čtyři z nich byli vizuálně jiného původu než českého. Tipnul bych si že z Vietnamu. Neviděl jsem vůbec nikoho afrického původu. V Berlíně je to úplně jiné. Pestrost je tam mnohem větší. V současnosti je v Berlíně registrováno 115 tisíc žáků neněmeckého původu. A to jde jen o oficiální čísla, která uvádí rodiče u zápisu. Realita může být ještě trochu jiná. Německému žákovi v Berlíně se nestane, že by šel do první třídy a nebyl tam s ním někdo cizineckého původu. Za jeden až dva roky bude podle některých prognóz v Berlíně více než polovina obyvatel neněmeckého původu.

Kolik žáků bylo migrantského původu přímo na vašem gymnáziu?

Dynamika se pořád vyvíjí. Když jsem přišel na toto gymnázium v roce 2005, bylo tam zhruba 60 procent studentů s migrační historií. Když jsem za deset let odcházel do důchodu, představovali téměř 100 procent. Ze 650 studentů jsme měli jen 6 Němců. Říkali jsme jim bio Němci, tedy že mají oba rodiče Němce. Většina dětí s migrantským původem ale má německý pas. Takže na papíře jsou to Němci. U nás na škole má 90 procent studentů německou státní příslušnost.

Co to znamená pro čtvrtě, kde migranti žijí? Existují v nich společnosti paralelní k té německé?

Politici to vidí různě. Někteří nechtějí vidět, že existují paralelní společnosti. Lidé z praxe – ať už to jsou doktoři nebo třeba učitelé – ale vidí, že to tak je. V Neuköllnu můžete vyřídit všechno od narození až po pohřeb, aniž byste promluvili slovo německy. Tím myslím porodní bábu, autoškolu, právníka, banku, pekaře, halal masnu i pohřební službu. Ale situace pořád ještě nedosahuje takových rozměrů jako newyorský China Town nebo Little Italy. V New Yorku jsem také zažil ruskou čtvrť, kde byly dokonce ceny uvedené v rublech. V Německu nejsou paralelní společnosti úplně oddělené. Pořád potřebujete německé soudy a banky, abyste tam mohli žít.

Takže třeba paralelní soudní systém neexistuje?

Někteří radikálové začínají se snahami o jeho vytvoření. Na zadních dvorcích by někteří chtěli soudit podle islámského práva. Objevuje se to také v případě svateb, kdy jsou dívky nucené do sňatku podle rozhodnutí patriarchy. Proti této dynamice musí podle mě stát jasně zakročit. V tom souhlasím se starostou Neuköllnu.

Kancléřka Angela Merkelová před časem otevřeně řekla, že Německo nebude tolerovat burky. Jak výrazné téma to v Německu je?

Míra zahalování je otázka, která v praxi vlastně nikoho moc nezajímá. Žiju velkou část života v Berlíně a potkal jsem za tu dobu jen pár žen, které byly celé zahalené. V 90 procentech se takto zahalují konvertitky. Zahalování se v Německu vyřeší kompromisem, který budou tolerovat naprosto všichni napříč politickým spektrem. Možná až na výjimku krajní pravice. Platí zde právo na sebeurčení, které umožňuje lidem nosit si, co chtějí. Omezení přichází v momentě, kdy je narušen klid nebo bezpečí ve státních institucích. Není možné, aby byla žačka zahalená do té míry, že učitel není schopen říct, kdo píše test. Na univerzitě také nemůže přednášet naprosto zahalené žena. V tom podle mě dojde ke konsenzu.

Kde je podle vašich zkušeností hranice, aby se tlak na začlenění nepřehnal? Co třeba případy, kdy rodiče odmítnou poslat děti do školy na sexuální výuku?

V Německu máme povinnou školní docházku a zároveň právo na vzdělání. To znamená, že kdyby rodiče šli tak daleko, že by děti přestali posílat na biologii, tak to prostě nepůjde. Stát v tomto případě musí zasáhnout a povinnost výmahat třeba i soudně. A klidně to eskalovat až k pokutám nebo vyhoštění. Zákony nelze nahrazovat něčím jiným, musíme je akceptovat. Kdybychom ustupovali, tak dáváme prostor pro vznik paralelních společností.

Jak často jste se setkával s tím, že se žáci odmítli nějakou látku učit?

To není problém jen islámu. Máme zkušenosti i s výhradami třeba od Svědků Jehovových. Málokdy jsem ale zažil, že by někdo z rodičů řekl, že kvůli tomu nepošle dítě do školy. U nás už jsou ale studenti na gymnáziu, tedy celkem daleko v rámci vzdělávacího procesu. Když si rodina tuto školu vybrala, tak předpokládám, že věděla, do jakého hodnotového systému děti vchází. Měli jsme diskuse v biologii na téma vzniku země. Židovství a křesťanství věří, že byl svět stvořen za sedm dní a od té doby ho mají v rukou lidé. Islám oproti tomu říká, že stvoření probíhá znovu každý den. Teoreticky tak odporuje darwinistickým teoriím. Za deset let se mi ale stalo jen čtyřikrát, že by v písemce z biologie někdo odmítl popsat, v čem spočívá darwinistická teorie. Pak ale za písemku přirozeně dostal nula bodů a musel přijmout následky. S takovým přístupem by maturitu prostě neudělal.

Často se mluví o radikalizaci mladých. Setkal jste se s tím? Je to otázka poslední doby?

U nás ve škole jsem se s takovým případem nikdy nesetkal. V současnosti je v Berlíně registrováno 370 salafistických radikálů, z nichž byla velká část bojovat v Sýrii. Polovina z nich se vrátila a polovina z této části spolupracuje s orgány. Snaží se obrátit a popsat, co se jim tam dělo. A pak zůstává tvrdé jádro.

Uměli byste radikalizovaného studenta poznat?

Ve škola jsme se na to samozřejmě připravovali. Prošli jsme školením pro učitele, máme brožury. Berlínský senát se na toto téma hodně zaměřuje. Máme kontakty na rodiny i soudy. Víme, kam se obrátit, jaké změny pozorovat. Někdo byl třeba společenský, pak se stáhnul do sebe nebo si nechal narůst vousy. Já si stejně myslím, že nejdůležitější je proti tomu bojovat za pomoci vzdělávání a informovanosti. To je jediný způsob, jak můžete nějak změnit postoje.

Řekněte mi nějaký příklad.

U etiky můžeme ukázat, že existují různá náboženství a jaká je jejich historie. Už zmiňované sexualitě se nevyhnete třeba v rámci výtvarné výchovy. Tam se neobejdete bez toho, abyste viděli nahá těla – malby od Rubense a Raffaela, fotografie od Helmuta Newtona. Všude jsou nazí lidé. Ale nejde o to dát žákům na stůl nahý obrázek bez komentáře, ale říct jim krok za krokem, jak se umění vyvíjelo, vysvětlit jim kontext.

Jak vůbec došlo k tomu, že se původně měšťanské Albert Schweitzer Gymnazium přetvořilo ve školu s tak vysokým podílem dětí s cizím původem?

U našeho gymnázia se sešlo několik dynamik. Byl to i politický problém, že vznikaly čtvrti především s tureckým a arabským obyvatelstvem. Nemělo by ale docházet k tomu, že jsou ve školách ze sta procent žáci s migrační zkušenosti. Má to ale historické důvody. Musíme se vrátit až do 60. let 20. století. To byla doba hospodářského zázraku v Německu. Během válek ale země zažila výpadky v porodnosti, navíc byla spousta obětí. Takže nebylo dost lidí, dost pracovní síly. Tehdy padlo politické rozhodnutí, že musíme přivést mladé pracovníky ze zahraničí, kteří budou pracovat v průmyslu.

O jaké země šlo?

Nejdříve se jednalo o země, které nebyly oddělené zdí a drátem, takže Itálii, Řecko, Jugoslávii. Tento proces fungoval velmi dobře. Já si ještě dobře pamatuji, když byl v televizi přenos, že do Německa přišel miliontý gastarbeiter. Už to samotné slovo předpokládalo, že tu budou jen na čas – pomůžou v obnově Německa a odejdou.

To se ale nestalo.

Nestalo. Přišli navíc se svou kulturou. Němci je ale tenkrát přijímali s nadšením pro nové věci. Po druhé světové válce si nemohli dovolit cestovat. Třeba moji rodiče jeli na první dovolenou až dvacet let po válce, a to jen po Německu. Gastarbaiteři tedy přinesli něco nového. Ve městě, kde jsem studoval, byla s velkou slávou otevřena první pizzerie. Objevila se spousta jugoslávských restaurací, které se většinou jmenovaly Rijeka. Z Řecka přišla musaka a gyros, z Itálie zmrzlina. Lidé přicházeli z Evropy, z podobného kulturního zázemí. Byli to většinou křesťané: Italové katolíci jako spousta lidí v Bavorsku. Řekové byli sice ortodoxní, ale to nevadilo. Neřešila se žádná integrace nebo jazyková podpora. Rodiče měli velký zájem na tom, aby děti rychle vrostly do společnosti.

V pozdějších letech začali přicházet lidé z Turecka.

Ti přichazeli v druhé vlně a vizuálně byli hned rozpoznatelní. Vyznávali islám, i když to nebylo navenek moc vidět. První vlna tureckých gastarbeiterů se usídlila v Kreuzbergu. V 70. letech začalo v této čtvri docházet k velkým spekulacím s byty. Hodně domů zůstalo poškozeno po druhé světové válce. Jejich majitelé neměli zájem je opravovat, chtěli je strhnout nebo čekali, až spadnou. Na jejich místě měly vyrůst výškové budovy. Na některých místech Kreuzbergu se to i stalo.

Proč se právě v těchto čtvrtích usídlili migranti?

Berlín je město nájemníků. I dnes tu žije přes 80 procent lidí v nájmu. Majitelé bytů dělali dost podlé věci, aby se nájemníků zbavili. Vypínali proud, rozbitá okna nespravovali. Do chodeb házeli zvířecí trus nebo lili močůvku. Byly to cílené akce. Nepočítalo se ale s tureckými gastarbeitery. Němečtí nájemníci domy opustili, ale přišli oni. A zůstali.

Jak se situace změnila po pádu berlínské zdi?

Přišla globalizace. Německo se stalo velkým migračním cílem, protože si mnoho lidí myslelo, že se tu budou mít ekonomicky dobře. To byla původní motivace jít do Německa: moct si tu uskutečnit vlastní sen, i kdyby to měl být jen malý sen. V 80. letech pak poprvé přichází uprchlíci z válečných zón. První velká vlna přišla s válkou v bývalé Jugoslávii. A konflikty pokračují – mezi Kurdy a Turky, Palestinci a Izraelem, v Afghánistánu, Iráku, Súdánu nebo Eritrei. Velká část světa je v problémech. Aktuálně je až 70 milionů lidí v pohybu, jak v rámci své země, tak mezi kontinenty.