Já dětem různost ve škole přeju

ilustrační foto by Kathy Cassidy (flickr.com) (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme článek Petra Koubka (NUV), který vyšel v lokálním časopise Dobřichovické Kukátko. Článek postihuje smysl a problematiku inkluze v kontextu české společnosti a českého školství, konfrontovaného se zahraniční zkušeností. Původní vydání článku naleznete ZDE.

Výraz inkluze byl v zemích českých dlouhá léta znám jen z turismu: all-inclusive zájezdy za polovic jakoby integrovaly celou společnost… Já osobně jsem výraz v kontextu vzdělávání slyšel poprvé na poradě na gymnáziu Open Gate – Boarding school od anglického kolegy. Když tam čeští kolegové diskutovali, v čem je gymnázium jedinečné, používali výraz „exclusive“. Kolega občankář a pravověrný Londýňan Toby se ke mně tenkrát otočil a řekl, že by byl daleko raději, kdyby naše škola byla jedinečná svým inkluzívním programem. ??, řekly moje oči a přidala se řeč celého těla?!? Nezapomeňme, že mluvíme o polovině nultých let, klausovský, postkomunistický syndrom, totiž že se každý o sebe musí postarat sám, velel rodičům hledat pro své děti ty nej a „prestižní“ vzdělávací ústavy: ne výukou, ale spíše tím, že tam budou jen a výhradně žáci stejně naladěných, tedy vzdělávání podporujících rodičů.

Statisticky zřejmě jistá věc! A tato strategie je dodnes rozšířena a je svým způsobem efektivní: vytváří to, co zde desetiletí nebylo téměř patrné; s výjimkou špiček komunistického establishmentu zde privilegovaná kasta či třída neexistovala. Všichni jsme byli proléti jak z Orwellova románu. Můj tehdejší údiv, jak může být vůbec myslitelná škola pro všechny, měl právě tyto zjevné kořeny. Jak inkluzívní, vždyť já musím tlačit žáky k výkonu, a když není výkon řádný, donutit je jakkoliv k nápravě, nebo k odchodu ze školy… Toby se svou manželkou mě proto po večerech zasvěcovali do tajů učitelství jinak.

V Anglii, která je kolébkou asi všeho liberálního, a zvlášť v Londýně, který je přímo pupkem světa lesku talentu a rychlosti, včetně té kariérní, je vzdělávání dětí, ale také například bytová politika orientovaná jinak než „tržními silami“ – orientuje a designuje se s ohledem na trvalou udržitelnost života vzhledem k prostředí a na kohezi, tedy sociální soudržnost, která, jak Angličané věří, je společenskou povinností a kulturní ctností. Jak říkal Toby, je čest každého anglického učitele a učitelky působit ve škole, která pomáhá a podporuje.

V anglickém vzdělávacím systému, který je jinak oproti českému značně výkonově zaměřen, dominují v organizaci škol naprosto prvky inkluze nad exkluzí. Aha, takže se tam s radostí vítá každá jinakost, Toby, v tom je inkluze? To zas ne, každá jinakost je oceněna a dál již není nijak protežovaná… Toby, inkluze je tedy spíše morální podporou pro žáky? A Toby na to, ano, je to morální podpora a sociální kontext, který činí v Anglii školu jednotnou, pro každého otevřenou institucí (i na straně učitelského sboru je velká diverzita, zvlášť na základě politiky „nejdříve uč“, která přivádí do škol absolventy všemožných studií na vysoké škole jen na základě jejich zájmu).

Role sociálního a historického kontextu a kultury přijímání jakožto ctnosti a hodnoty má samozřejmě na tamní vzdělávání vliv. Společnost je heterogenní, ať se podíváte kamkoliv po celém zeleném ostrově. To vše platí jen do určité míry; jak napsal kamarád Dan Petr v prvotině Díra, Angličani, zejména mladí, nesnášejí gastarbeitery, a to plošně. S brexitem to pociťují i mí slušně situovaní přátelé žijící v této zemi. Dosti již ale o Anglii.

Tímto úvodem chci jen naznačit, že věci rozhodně nejsou snadné. Hovoříme o formaci mladého člověka ve chvíli, kdy škola ztrácí v jeho vnímání jakoukoliv relevanci. Úsměv u dnešních dětí vzbuzují představy některých pedagogů, že by se měly učit (nové věci!) v tichosti s knihou nebo papírovým sešitem – sakra, nové věci říkají kamarádi a známí z celého světa na sítích jako je Youtube či Instagram… Rovněž učitelé se mladým dost podivují, když dělají najednou dvacet věcí, z nichž ke kloudnému výsledku nedotáhnou ani jedinou… Inkluze? Podpora? Je to ten zlatý grál ve vzdělávání? Soudě podle mediální debaty, jejímiž pomyslnými vrcholy jsou souvislé texty či tweety našeho prezidenta nebo jeho mluvčího a na druhé straně politické proklamace o kohezi ze strany vlády, jsou to spíše stříbrňáky pro Jidáše. Statisíce žáků a desetitisíce učitelů se zatím denně potkávají ve školách, pracují s „učivem“ a leccos se tam dokonce i žáci, chvála Bohu, i dnes naučí.

V článku bych chtěl stručně nastínit slabé a silné stránky zavádění inkluzívního vzdělávání v našem kontextu. I jeho rizika a na druhé straně příležitosti s touto koncepcí spojené. Téma není nové, naopak. Inkluzívní se stala škola se školským zákonem zavádějícím povinnost školní docházky. Různost poprvé zahrnula široké skupiny venkovského obyvatelstva v primární formaci. Do školy nepřicházely jen velmi nemocné děti. Za to tam docházely třeba i děti „debilní“, a učily se do výše svých schopností; školu opouštěly asi tak vzdělané, jako když tam nastoupily. Nebo ne? Speciální pedagogika byla v plenkách, dětem se ve školách pomáhalo, a kde nestačil učitel a jeho nástroje „pomoci“, pomohly tresty rodičů.

Tvrdost života dětí byla nepředstavitelná. Dnes máme pro děti nemocné i „debilní“, tedy mentálně retardované, síť podpory ve speciálně zřízených školách mnoha typů. Speciální pedagogové v těchto školách utvořili pevné profesní přesvědčení jako ochranu „znevýhodněných“ dětí před vnějšími vlivy. Protože právo umožňuje obzvláště těžce znevýhodněným pobývat v ochraně takové speciální školy „výjimečně až do 26“, vyjde takové přerostlé dítě ze školy sice uspokojené ve svých základních potřebách, ale jinak zcela nepřipravené na vnější svět, nezaměstnatelné a neschopné samostatné existence bez sociálních služeb až do konce života…

Dalším problémem speciálního školství bylo, že dlouhá léta „inkludovalo“ i skupinu žáků ze sociálně nepodnětného nebo kulturně znevýhodňujícího prostředí, a to víceméně programově – „cikánská škola“ či „Sorbonna“, tak se těmto školám pro hraničně inteligentní děti říkalo. Až se ucho utrhne…; s vzrůstem demokratické a občanské gramotnosti muselo nutně přijít i sebeuvědomění dříve z hlavního proudu vylučovaných žáků a žákyň. Za rasovou segregaci se soudili u domácích a posléze i mezinárodních soudních instancí. A ty jim v roce 2008 daly z části za pravdu.

Rozsudek vůči ČR tehdy potvrdil, že deseti romským žákům nebyla zajištěna rovná práva na vstupu ke vzdělávání. Tolik diskutovaný tracking, tedy předčasná specializace, kterou známe třeba ze sportu, byla odhalena v systému jednosměrného speciálního školství v ČR 80. a 90. let. Diskurs kolem tohoto „rozsudku D. H.“ u nás neprobíhá racionálně a je komplikovaný natolik, že není v možnostech časopisu Kukátko jej nějak, byť zkratkovitě, ale v úplnosti představit. Jednak stát svým „novým“ školským zákonem z přelomu let 2004/2005 otevřel příležitosti pro jednotnou základní školu (vnitřní různosti) takřka v míře Příhodova experimentálního typu základní školy. Na druhé straně byly stále otevírány dveře speciálních tříd intaktním žákům z etnické minority; i když méně než v devadesátých letech, a data ukazují, že tento parazákonný tracking vymizel téměř s konečnou platností s kontrolami ČŠI a úřadu veřejného ochránce práv, tedy v roce 2012.

Diskutovaná nová legislativa tedy nějakou inkluzívní revoluci jistě nevyprovokuje. To se unikátně dostatečně (!) snaží sdělovat veřejnosti ministerstvo školství, ale proto, že to říká ten nenáviděný veřejný správce, není to slyšeno. Novela školského zákona č. 82/2015 Sb. v žádném případě nezavádí inkluzi. Ta je výsledkem jednak změn ve školství po roce 2004 a pak také velkou touhou rodičů a pečovatelů dětí a mládeže umožnit všem dětem chodit, co to jde, do jedné, společné školy. Dokonce víme díky matrice, že z 30 000 dětí s lehkou mentální retardací chodilo do speciální školy či třídy vzdělávající podle speciální přílohy státního kurikula pro základní vzdělávání v roce 2014 jen necelých 50 %.

Dnes je toto číslo obdobné. Novela jen zpřesňuje procesní stránku věci. Mění školní speciální pedagogiku od stanovující diagnózu a léčící k disciplíně hledající způsoby adekvátní podpory pro žáky, aby dosahovali svého maxima v učení. Imaginární jeden „společný výsledek učení“ (očekávané výstupy) pro všechny, který byl (a často dodnes je) vnímán společností jako zásadní státní nabídka vzdělávání, tím získává trhliny, to cítíme správně. Je však cílem školy jednotná společnost, nebo z jednotné školy vyjdou různí žáci, kterým škola dala na výběr a oni si vybrali další vzdělávací či profesní cestu? Přičemž ti, kdo k tomu potřebovali podporu, ji také dostali v míře dostatečné, stanovené profesionály ve školách a poradenských pracovištích za souhlasu rodičů.

Zákon stanovuje základní, minimální a nepodkročitelné standardy podpůrné školy, která umožní vzdělávat se většině žáků pospolu. A různí žáci ve školách opravdu jsou, a to včetně žáků, kteří by to bez ohromné podpory a respektu okolí nemohli v žádném případě zvládat. Problém reformy není v jejím „novém“ pojetí vzdělávání – podpůrném. Ani v nedostatku informací. Současné ministerstvo udělalo za poslední rok doslova kobercový nálet seminářů, konferencí, školení a nabízí i finanční nástroje na usnadnění společného vzdělávání. V místech, kde se jen žebralo před krajským úřadem o pár kaček na pedagogickou asistenci pro učitele ve třídách s „integrovanými“ žáky (rozuměj: jinými, s diagnózou), jde nyní o komplexní postup podpory zachycený ve školské dokumentaci, podložený doporučením speciálních pedagogů a psychologů, realizovaný a vyhodnocovaný jak školním týmem, tak největší podpůrnou silou, kterou žák má – tedy rodiči.

Nechci se již déle zdržovat argumentací potřebnosti či dokonce nutnosti reformy tohoto typu. Školy, které již dávno žáky adekvátně podporují, novou legislativu ocení. A ty ostatní budou mít čas a kapacitu do svého horizontu různost přijmout. Spousta učitelů a rodičů s tím bude velmi dlouho bojovat. To je zcela legitimní! Slabou stránkou reformy není její provádění, ale její rychlost a fakt, že síť českých základních škol je hustá, máme velmi malé školy (do 100 žáků) po školy v počtu blížícím se 2000! Množství speciálních pedagogů „na trhu“ není dostatečné, aby zvládli obsloužit takovou síť škol.

Uvidíme, zda se podaří vytvořit podpůrnou síť expertních škol a dalších školských pracovišť, která bude mít sílu a čas a schopnosti obsloužit (byť jen jako inspirativní příklad!) všechny potřebné – učitele, žáky a rodiče. V podmínkách dobře fungující inkluze může vzdělávání v různosti přinést mnoho pozitiva a zejména znalostí, porozumění světu, který není snadný, všem dětem, včetně těm s největším talentem. Ostatně péči o talentované žáky a děti novela také nově a přesněji upravuje, včetně speciálního financování! Bez rizik to celé není, to nechci tvrdit; proto pro-inkluzívní reforma zaangažovala velkou sílu institucí a pevněji svazuje též školu s rodinou. Vyžaduje po všech aktérech zpětnou vazbu tam, kde dříve vládl alibismus a zametání potíží pod koberec.

Rizikem jsou tak jednoznačně změny priorit veřejné správy trendy určující politikou, dále financování vzdělávání a samozřejmě učitelé a učitelky. Budou-li se cítit profesně znejistěni a nedostane-li se jim slibované podpory v míře, která takové vzdělávání opravdu bezpečně zajistí, stanou se pasivně resistentními a reforma dopadne na žáky a výuku a školní vztahy a klima opravdu spíše negativně. Politici z různých částí politického spektra se v debatě o inkluzi naváželi do „Bruselu“ a do hloupých žáků, kteří budou zdržovat chytré. V době módní nekorektnosti si dovolím říci nekorektní soud: tito lidé si nevidí na špičku nosu. Různost není strašák, ale příležitost. Dříve bývali Evropani mistři v pátrání po různosti – od antických filosofů a obchodníků přes renesanční sběratele až po vědce a učence všech období. Nyní se zdá, artikulováno hrdly nejhlasitějšími, že snad všichni hledají kámen a ulitu, kam zalézt a přežít ve vegetativním stadiu… Dětem ale různost ve vzdělávání přeji. Dá jim víc! A my ostatní se musíme víc soustředit na to, aby různost pomáhala a aby tedy rozhodně neškodila – a to žádným ze zúčastněných.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments