Přečtěte si rozhovor Martiny Kopecké se Zdeňkem Slejškou, zakladatelem EDUin a současným ředitelem Nadačního fondu Eduzměna. Jak vzpomíná na školu a jak si představuje systémovou změnu v oblasti vzdělávání a svou roli v ní? Text vyšel na webu Nadačního fondu Eduzměna.
Aby si něco zapamatoval, musel to prožít. Postupně pochopil, že škola nenabízí to, co většina dětí potřebuje. Prožitek. A tak začal přemýšlet, jak může změnit systém. Nejprve pomáhal v rozvoji učitelům, potom postavil informační centrum EDUin, které veřejnosti ukazuje realitu českého vzdělávacího systému. Po pár letech si Zdeněk Slejška uvědomil, že musí jít ještě dál. Jako jeden z mála Čechů byl vybrán mezinárodní organizací Ashoka, jež uděluje stipendia a podporuje sociální inovátory po celém světě. Postavil tým – Eduzměnu, která v unikátním a velmi ambiciozním projektu, usiluje o výraznou změnu celého vzdělávacího systému v Česku. A začíná na Kutnohorsku.
Jak vám to šlo ve škole?
Byl jsem dvojkař, trojkař. Nebyl jsem žádný jedničkář. Využíval jsem toho, že mám určitou sociální empatii, takže jsem dokázal vycítit, co je pro učitele přijatelné a co chce. A s tím jsem dokázal systémem proplout. Byly předměty, které pro mě byly úplně šílené, třeba matematika a chemie.
Bavila vás škola?
Moc ne. Vždycky mě trápilo, proč se učíme to, co se učíme. Vyhovuje mi věci zažívat, je to pro mě ideální způsob, jak vědomosti získávat a využívat. Když mám jen něco poslouchat, a pak si to zapamatovat, je to pro mě strašně problematické. Později jsem zjistil, že tento auditivní přístup vyhovuje pouze třiceti procentům a zbytek potřebuje zcela něco jiného. Jenže, co je tu ve škole pro děti, které to potřebují jinak? Tělocvik, výtvarná výchova a hudební výchova, když jsou dělané dobře,…
Pracovní činnosti?
Ano, a to je všechno. Jinak to je často způsob poslechni – předej. Tak mě to zavedlo na pedagogickou fakultu, kde mě to ale vůbec neuspokojilo. Souběžně s vysokou školou jsem byl hodně pod vlivem Prázdninové školy Lipnice, což je Mekka zážitkové pedagogiky. Tam jsem jednak pochopil, jak lze učit jinak a jak silné to může být a také, jak úžasná může být práce v týmu. Začal jsem působit jako lektor. To mě dovedlo k tomu, že jsem hodně přemýšlel o tom, jak ovlivnit celý systém. Po vzdělávání pedagogů jsem vzal nabídku vést národní projekt pro ministerstvo školství, kdy jsme postavili portál, jež sloužil učitelům k výměně zkušeností. Podařilo se to, je to největší portál svého druhu, byť dnes už trochu za zenitem. Pro mě to bylo zajímavé období, protože jsem měl příležitost pracovat ve státním sektoru a pochopit, jak funguje. Po pěti letech jsem úplně odpadl, už jsem nedokázal pokračovat. A pak se mi dostal do ruky jeden výzkum.
Jaký?
Dalo by se říci, že jsem do té doby věřil, že cesta změny systému vede skrze učitele a jejich proměnu. Z toho průzkumu však vyšlo, že 70 procent lidí je se vzdělávacím systémem spokojeno. A to posunulo mé vnímání. Řekl jsem si: Aha, tak jestliže je tady společnost, která je spokojená se systémem vzdělávání, tak se na školách nic nestane, politici nic dělat nebudou. A to byla cesta k založení EDUinu a k tomu, jak ovlivnit veřejnost. (EDUin – informační centrum o vzdělávání).
A to se podařilo, ne?
Nebyla to jen práce EDUinu, ale souhra více věcí. Ministerstvo nevedli vždy dobří ministři a také dorostla generace rodičů, kteří za sebou měli větší část života ve svobodné společnosti a neměli zájem posílat své děti do stejného systému, ve kterém sami vyrostli. Takže se strhla vlna iniciativ, které zakládaly komunitní školy. A skládáním těchto věcí se podařilo téma vzdělávání posunout i směrem k politikům.
Co je na českém vzdělávacím systému podle vás nejhorší?
Špatné je to, že systém nepřipravuje děti na to, co je v životě skutečně čeká. Škola otupuje a znepříjemňuje přirozený způsob hledání a učení se. Je to vidět i na statistikách, Česká republika je, z hlediska celoživotního vzdělávání, na chvostu. A určitý kořen toho je právě ve vzdělávacím systému. Škola znechucuje učení a děti nebaví, to je zřejmé z průzkumů.
To je vaše heslo: „Chceme, aby děti škola bavila.“ Proč si myslíte, že je škola nebaví?
Středoškoláci to pojmenovávají přesně, učení jim nedává smysl. Potvrzovalo se mi to, když jsme pracovali na programu Extra třída, kde se děti podílely na skutečných projektech, byly zdravotními klauny, tvořily bylinkové zahrádky, naučné stezky. A ty děti úplně zářily, říkaly, kolik se toho naučily a zůstalo za nimi něco, co mělo smysl. A to je to, co se vytratilo ze školy. Děti nemají jak použít v praxi své znalosti. Je skvělé, že znají Pythagorovu větu, je skvělé, když umí dobře psát, ale v okamžiku, kdy to neumí použít, kdy neumí udělat živou prezentaci pro veřejnost, aby zjistily, jestli jim je rozumět, aby si vyzkoušely vytvořit něco rukama, tak to není dobré. Propojitelnost a přemýšlení v souvislostech je klíčová dovednost, která se vůbec nerozvíjí.
Jak toho docílit, aby se více škola věnovala praxi?
Jedna věc je osekat osnovy, a to zase souvisí se změnou systému přijímacích zkoušek, která bude muset nastat.
V zahraničí se už propojují firmy a školy, dokonce i ty základní. Vidíte v tom cestu?
Ano. Organizace, kterou založil Tomáš Baťa, Junior Achievement, spustila programy od mateřské školy po vysokou školu. Přesně jde o to, že se propojuje škola s okolním světem. Malé děti se učí na modelu obce, aby si uvědomily, co musí daná komunita dělat, aby mohla fungovat. Program pak pokračuje na středních školách, kde se děti ve fiktivních firmách snaží reálně vydělat peníze. A jsou i takoví, kteří ukončí střední školu a pak pokračují v tomto byznysu. Mám za to, že toto je cesta.
Představujete si něco takového i v rámci projektu na Kutnohorsku?
Ano, určitě. Jen projekt je specifický v tom, že nediktuje školám: Tohle udělejte. Ale přináší menu, ukázku, co je možné. A záleží na škole, učitelích, dětech a rodičích, aby si řekli: Tohle chceme, tohle nás zajímá, tímto směrem se chceme vydat. Není to o tom, že bychom jim naordinovali, které projekty mají využít. Byť by mi to přišlo velmi sympatické, kdyby se touto cestou vydali.
Chcete nejprve proměnit všechny školy na Kutnohorsku. O co přesně jde?
My máme v tuto chvíli pojmenované, co všechno funguje špatně. Víme, že děti nemají motivaci, nebaví je to, mají pocit, že to, co se učí, je zbytečné. Na straně učitelů víme, že jsou zahlceni jinými věcmi než učením. A nemají podporu. Na straně ředitelů víme, že většinu času tráví jinými věcmi než tím, že by pracovali s pedagogickým sborem. Jsou zavaleni byrokracií. O zřizovatelích víme, že se koukají jen na ekonomickou stránku. O rodičích víme, že jsou brzdou, protože chtějí, aby jejich Anička měla jedničky a ve třetí třídě uměla vyjmenovaná slova, protože oni už je také uměli. A víme také to, že jsou školy, kde to funguje jinak. Jsou tam děti, které se těší do školy, učitelé hledají nové způsoby, chtějí vědět, co dělají špatně, chtějí se zlepšovat. Ředitelé, kteří umějí podporovat své učitele. Ale to jsou jednotlivé školy. Nám jde o to, aby toto nebyla výsada jen jednotlivých škol, aby rodiče nemuseli přemýšlet, do které školy své dítě dají, protože kvalita bude všude dobrá. Chceme přijít na klíč, jak to udělat, aby se všechny školy začaly rozvíjet. K tomu je potřeba pracovat se všemi, přesvědčit je, že to má smysl, motivovat je a dostat tam potřebnou energii, v podobě peněz, ale i nadšení a lidí, kteří to postupně rozhýbají. To je to, co chceme způsobit. Všechno se to vtěluje do něčeho, čemu říkám Centrum regionální podpory vzdělávání, což je v tuto chvíli instituce, která bude mít několik lidí, kteří budou podporovat školy v tom, aby rostly. A bude to podpora nejen organizační, ale i expertní. Po pětileté etapě chceme mít popsané, která opatření fungují, kolik to stojí a nabídnout dál k šíření do celé České republiky.
Jak vás tohle napadlo?
To byl proces zrání a skládaní střípků toho, co tady některé organizace už dělají, a mezinárodních zkušeností, které říkají, že úspěšné reformy ve vzdělávacích systémech nevycházejí svrchu, ani zespoda, ale říká se, že se tvoří ze středu. To znamená, že člověk není utopený v každodenní práci s dětmi, ani není na vrcholu řízení, protože pak je daleko. Ve středu máme přehled o daném území, schopnost porovnávání, které dokáže z daného území vytahovat zajímavé příklady.
Jak to přijali lidé na Kutnohorsku, když jste tam s tak ambiciozním projektem vstoupili?
My jsme nyní ve fázi seznamování. Když jsme do regionu přijížděli na začátku, tak jsme říkali, že máme rande, abychom zjistili, jestli spolu chceme chodit. A teď jsme ve fázi seznamování. A nemohu teď říct, že by to bylo přijaté s nadšením. Jsou tam školy, které jsou nadšené, co jsme jim během těch dvou až tří měsíců nabídli. A jsou školy rezervované, které vyčkávají.
Když jste použil vztahovou paralelu, to může být trochu podobná situace, jako když stojí žena před mužem a říká: Potřebuji změnu, myslím, že máme problém. A muž stále opakuje, že on žádný problém nemá. Není to stejné?
Myslím, že ano. Proto musí být nejprve člověk schopen identifikovat problém. Kdybychom v tuto chvíli nerespektovali fázi, ve které se takoví lidé nacházejí, tak se to celé mine, bude to ztracená energie. Individuálně budeme muset pracovat na tom, aby pokročili v tom, co je potřeba udělat.
Nemáte strach, že limit každého člověka bude nastavený tak, že změna systému nebude tak velká, jak si představujete?
Nemám. Je možné, že to nebude tak velká změna, jakou očekáváme. Ale já věřím na efekt sněhové koule, kdy se to celé rozběhne s těmi, kdo problém vidí a kteří ukáží řešení ostatním, pro které se to stane zajímavé. Takže určitě do toho nehodláme jít tlakem, to nefunguje dobře. Studoval jsem teď nějaké materiály ohledně motivace a je velmi důležité, kdy se použije systém odměny. Z testů se jasně ukazuje, že princip odměny je neudržitelný z hlediska dlouhodobého fungování.
Ale na tom je postavený celý systém školství.
Nejen školství, celý byznys je na tom postavený. To je přerod, který se děje v celé společnosti.
Co je motivace ve vašem pojetí?
Já jsem přesvědčený o tom, že pro většinu učitelů jsou největší motivací rozzářené oči dětí. A naopak největší frustraci podle mě zažívají, když tuto rozzářenost nevidí. A jsem přesvědčen o tom, že pokud se nám podaří, že bude víc těch rozzářených očí a toho, že i starší děti budou nadšenější, i když tam samozřejmě ten prvek puberty a určitého vzdoru vždycky bude, máme vyhráno. Osobně jsem viděl děti v osmé a deváté třídě, které úplně rozkvetly. Z outsiderů se stali lídři. A učitelé byli překvapeni, co v těch dětech je, protože to za celou dobu nezjistili. A myslím si, že tohle bude pro učitele a ředitele obrovská motivace, proč do toho jít.
Vždycky, když jsem se bavila s lidmi, kteří pracovali na projektu, který neměl obdoby a bylo v něm hodně peněz, tak mi vyprávěli, jak nemůžou v noci spát. Máte to taky tak?
Už jsem takových nocí pár měl. Na druhou stranu dobré je, že tenhle projekt nestojí jen na nás. Proto jsme přizvali společenství několika organizací, jež pracují v Česku už několik let na rozvoji školství, a proto pracujeme na tom, abychom do toho vtáhli co nejvíce lidí, aby se zkrátka Eduzměna stala věcí společnou.
Ale vy jste lídr.
Ano, ale…
Nebo to tak nevnímáte?
Ano, cítím zodpovědnost za to, že jsem to vykopl a nesu nějaký záměr. Ale nemám ambici ovlivňovat detaily, které v tom budou. A ta volnost, kterou v tomto procesu budou všichni mít, je velmi důležitá. Je podstatné, aby si tu změnu tvořili sami. Je důležité, aby měl projekt mámu a tátu, ale stejně tak je důležité, aby ho lidé přijali za svůj. Jinak to nebude fungovat.
Jak vám ovlivnila život Ashoka?
V Ashoce jsem pochopil, co to znamená ovlivňovat systém. Zaměřují se na lidi, kteří chtějí vědomě pohnout systémem, ať jde o ten vzdělávací, zdravotní či jiný. Do té doby jsem fungoval velmi intuitivně. Teprve tam jsem potkal lidi, kteří působili v jiných oblastech, prošel jsem tříletým vzděláváním, takže se mi otevřel prostor uvědomit si, co to znamená dělat systémové změny. Ashoka stojí na rozhraní dvou světů, kde se potkávají lidé z byznysu a neziskového sektoru, z mnoha oborů. Najednou jsem viděl, jak se řeší problémy jinde. Měl jsem možnost konzultací s organizacemi, které pomáhají formovat strategické plány. Otevřel se mi zcela nový obzor.
(Ashoka působí celosvětově a stojí za ní Bill Drayton, který přišel s myšlenkou, že smysluplnější než podporovat projekty, je podporovat konkrétní leadery, aby nemuseli přemýšlet nad svým živobytím a mohli se plně soustředit na svou myšlenku.)
Jak přemýšlí sociální inovátor? Jak se dívá na svět kolem sebe?
Základem je, že se zajímáte o svět kolem sebe a přemýšlíte o tom, co by se dalo udělat a začnete na tom pracovat. To je to podstatné. Nezůstanete jen u plánu, ale začnete dělat konkrétní kroky. Heslem Ashoky je, že každý může být „changemaker“. A i oni dochází k tomu, že výchova dětí k tomu, aby dokázaly ovlivňovat své okolí, je jedním z klíčů, jak ovlivnit chod světa.
Musíte si jako sociální inovátor hlídat svoje myšlenky?
Způsobů, jak rozšiřovat myšlenky, aby se staly mainstreamové, je několik. A nejlepší je sdílet a nechat je používat. Tohle jsem si uvědomil, když jsme začínali pracovat se zážitkovou pedagogikou. Co je smyslem? Aby to lidé používali. Tedy sedět si na svém know how není řešení.
Ale tohle spousta organizací dělá.
Dělá, ale je to pitomost a krátkozrakost. O co nám jde? Aby byl systém lepší? Tak na tom nesedím, ale sdílím to. A to byla jedna z myšlenek, které jsem se naučil v Ashoce a kterou přinesla jedna kolegyně: “Zjednoduš a sdílej, to je základ.” A tím se řídím. Protože nikdy nikdo nic nevymyslí stejně jako vy. A jestli něco vymyslím, tak ať si to klidně někdo vezme, protože já za chvíli vymyslím něco jiného, to je nevysychající tvůrčí pramen.
Co byl váš největší úspěch?
Asi EDUin. Na začátku téhle myšlence nikdo nevěřil.
Teď říkají to samé?
Asi do určité míry ano. Říkají něco jako: “Není mi jasné, co chcete dělat.” A s podobnými větami jsem se setkával na začátku EDUinu. Přirovnávali to k věcem, které znali, ale nebyla to PR agentura ani ČTK. Jsem zvyklý, že dělám věci, kterým na začátku lidé nerozumějí. Na jednu stranu mě to někdy trápí, na druhou si říkám, že už jsem to zažil, a tak to dokážu zvládnout.
Prý odvaha a vytrvalost jsou klíčové dovednosti, které inovátor musí mít. Přidal byste tam ještě něco?
Asi je to o té vytrvalosti a schopnosti hledat různé cesty. Pak je to určitě schopnost nervat to sám a postavit dobrý tým.
Dokázal jste takový tým postavit?
Myslím, že ještě nejsme u konce. Máme podstatné kameny a myslím si, že to reálně nestojí na mě. A je pro mě důležité být obklopen lidmi, kteří jsou samořídící a jsou schopni si nést zodpovědnost. Nejsou to typově zaměstnanci, kteří čekají, že se jim řekne, co mají dělat.
Když tedy nejste tím klasickým šéfem, jak se pohybujete tím prostředím projektu? Poznáte: Tady jdeme blbě?
Mně se věci skládají jako puzzle. V nějaký okamžik mám vhled, který mi pomůže udělat krok, který posune celou skupinu.
Takže jste vizionář.
Asi ano.
Podařilo se vám pro projekt získat dost peněz od nadací i lidí z byznysu. Na projektu spolupracuje i ministerstvo školství. To je poměrně úspěch, ne?
Vždycky jsem měl štěstí, že jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří měli vliv na věci ve vzdělávání. Mám už za ta léta v oboru dobrou pověst, řekl bych. Jsem solidní partner, který věci nevzdává a dotahuje do konce.
Co se vám honilo hlavou, když jste se dozvěděl, že se zavírají všechny školy?
Že to je úplně v pytli. Měli jsme naplánovanou poměrně intenzivní práci v terénu. Ale pak se ukázalo, že některé věci nejsou připravené a máme čas je dotáhnout.
Co vám přinesla koronakrize a jakou příležitost v ní vidíte?
Přináší to příležitost přemýšlet o věcech jinak. Je například mnoho učitelů, kteří doteď odmítali technologie a nyní pochopili, že to je něco, co může být velmi užitečné. Také tu máme zkušenost rodičů, kteří tím prošli a mají větší respekt vůči škole a zároveň si mohli zažít, jak systém funguje. Tohle jsou věci, které nám hrají do karet.
Stejně se ale ukazuje z průzkumů po koronakrizi, že stále většina Čechů si neuvědomuje potřebu změny systému. Čím si myslíte, že to je?
Protože systém pořád ještě funguje docela dobře.
Může to být i tím, že si lidé neuvědomují to, že vysoké procento učitelů, jak vyplývá ze studií, stojí před vyhořením?
Kdyby se stalo, že nebude mít kdo učit, budeme mít násilí na školách, negramotnost, tak by to možná bylo natolik alarmující, že by to lidé zaregistrovali. Je to o té míře, kdy si každý uvědomí problém.
Myslíte si, že hrozí, že na školách nebude mít kdo učit?
Ano, myslím si, že stojíme před velkým problémem. V tuto chvíli je většina lidí 40 plus a nemá je kdo doplňovat. Ti lidé odejdou během 15 let do důchodu a nemá je reálně kdo doplnit. Takže se to může dostat velmi snadno do podoby, kdy škola přestane plnit vzdělávací funkci, ale bude jen hlídacím místem. V tenhle moment to začne být noční můra.
Můžete říct, co podle vás čeká děti, pokud opravdu nedojde k žádné změně?
Scénáře mohou být různé a před časem je modelovalo OECD. A některé z nich říkají, že dojde k tzv. descholarizaci, tedy že škola přestane mít význam a každý to vyřeší po svém. Nebo je varianta, že se systém překlopí do online prostředí. Dojde k tomu, že republika přestane být konkurenceschopná, ekonomicky i kulturně. Vždycky tu bude skupina lidí, která bude schopná věci rozvíjet a být elitou. Jenže to bude jen rozevírat nůžky ve společnosti, bohatí lidé se budou uzavírat, protože se budou bát většiny. Chytré státy pracují s tím, že potřebují sociálně slabší pozvednout výš, protože to znamená, že tím nakonec pomohou sobě. A přesně to potřebujeme, aby udělal i vzdělávací systém. A není to tak, že jsme udělali něco blbě, my jsme prostě zaspali na vavřínech. Najednou svět okolo nás zrychlil a my neregistrujeme, že potřebujeme přidat. A hrozí, že nám ujede vlak, protože ti okolo nás do toho prostě šlápnou víc a budou nakonec také přitažlivější. A to si myslím, že je obrovská škoda, protože Česká republika má prostě ohromný potenciál.