Lidové noviny: Branná výchova má smysl

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Bobem Kartousem o tom, jak by měla vypadat branná výchova ve školách. Děti by se v ní podle něj měly učit, jak správně pomoci ostatním nebo jak rozlišit seriózní informace od fake news. Rozhovor vyšel 13. 3. v příloze Akademie Lidových novin pod názvem Branná výchova má smysl.

Poskakovat v plynových maskách a střílet ze vzduchovky? Výchova k bezpečnosti může vypadat úplně jinak. „Vyjděme z analýzy rizik a třeba dojdeme k závěru, že tomuto znalostnímu okruhu nebudeme říkat retro žargonem branná výchova,“ říká Bohumil Kartous z informačního centra pro vzdělávání EDUin.

Měla by škola více a lépe připravovat žáky, aby uměli čelit současným hrozbám, ať už v dětském věku, nebo až vyrostou?

Ano. Ale nejdřív by bylo dobré si definovat, jaké jsou to hrozby. Co když některá, ve veřejné debatě z různých důvodů zdůrazňovaná rizika, zejména teroristický útok či válka, jsou méně relevantní než ta, o kterých se tolik nemluví? Analýza rizik je bezpochyby něco, z čeho musíme vyjít. A vtomto směru bych čekal, že bude aktivní ministerstvo obrany, jež o nutnosti znovuzavedení takzvané branné výchovy mluví. Náměstek ministryně obrany Jakub Landovský tvrdí, že studie existuje, bylo by tedy namístě poskytnout ji k veřejné debatě. Zkrátka důležité je si nejdřív ujasnit, o čem je řeč. Možná v té souvislosti dojdeme i k závěru, že tomuto předmětu nebo znalostnímu či kompetenčnímu okruhu, kterým by se školy měly zabývat, přestaneme říkat branná výchova. Tu analýzu jsem neviděl, nicméně dovolím si tvrdit, že běhat po lese s plynovými maskami a střílet ze vzduchovky nejsou priority ani adekvátní odpověď na výzvy dneška.

Jak byste popsal hlavní rizika vy, byť zatím tedy bez podkladu odborné analýzy?

V dnešním světě dominují rizika vyplývajícíz Gerasimovy doktríny hybridních konfliktů. V nich hrají klíčovou roli nevojenské nástroje a z nich na prvním místě propaganda a manipulace. To je něco, s čím ve středoevropském prostoru člověk, dítě, přijde do kontaktu nejspíše a nevyhnutelně. Fake news, informační masírka s určitým záměrem, je všudypřítomná na internetu, na sociálních sítích. Je to každodenní realita, kterou nikdo nemůže popřít. Propagandistické zásahy do předvolebních kampaní, financované z ruských zdrojů, jsou předmětem vyšetřování ve Spojených státech i ve Francii. A existují indicie domnívat se, že totéž se odehrává i v českém informačním prostoru.

Jakým způsobem může na tohle reagovat škola v rámci branné výchovy?

Rozvíjet u žáků kritický postoj k informacím, které se na nás valí, učit je chápat jejich záměr, rozlišovat zdroje. To patří k nástrojům aktualizované branné výchovy, ať už se to učí v jakémkoli předmětu. Škola má v tomto ohledu velkou odpovědnost i velké rezervy. Zajímavý je v téhle souvislosti projekt skupiny studentů z Masarykovy univerzity Zvolsi.info. O své iniciativě mluví jako o návodu, jak se nenechat vodit za nos. Objíždějí střední školy a učí studenty, jak rozpoznávat fake news. Tomu říkám branná výchova.

Bezpečnostní rizika, kterým dnešní člověk čelí, nemusí být spojená jen s válečnými nebo potenciálně válečnými konflikty…

Nejvýraznějšími nepřátelskými akcemi v dnešní Evropě namířenými proti civilnímu obyvatelstvu jsou bezpochyby teroristické útoky. Například ve Francii zpřísnění bezpečnostních opatření ve veřejném prostoru vnímáte, policisté se psy a samopaly na nádraží jsou běžná věc. V České republice jsme od takového stavu daleko, ale pár měsíců i Prahou pochodovaly ozbrojené policejní jednotky. Byť bychom situaci neměli podceňovat, připravenost na případné atentáty spadá do širší kategorie celkové připravenosti na situace ohrožení, které zahrnují například i útok agresivních „ultras“ – extremistického křídla fotbalových fanoušků – na někoho v metru. Běžná domácí nebezpečí jsou daleko pravděpodobnější.

Kdyby si školy vzaly za úkol připravit žáky na vypjaté situace, což není malý cíl, čím by se mohly inspirovat?

Mně se moc líbí program Američana Philipa Zimbarda The Heroic Imagination Project, volně přeloženo jako „projekt hrdinských imaginací“. Zimbardo je známé jméno, je to psycholog, který se proslavil zkoumáním lidského chování ovlivněného konformitou a poslušností vůči autoritám. Šlo o onen známý vězeňský experiment na Stanfordské univerzitě, kde nasimuloval prostředí věznice, z poloviny studentů udělal dozorce, z poloviny vězně. V projektu došlo závratnou rychlostí k tomu, že simulace během několika hodin přešla k otevřené šikaně a nepřátelství, Zimbardo musel projekt po několika dnech ukončit. Hrdinské imaginace vycházejí ze Zimbardových celoživotních experimentů a výzkumů s cílem podporovat naopak rezistenci vůči konformitě, která jinak vede k normalizaci zla ve společnosti. V tomto programu cíleně podporuje dobré stránky každého člověka tak, aby byl připraven v případě nutnosti pomoci druhým, aniž by nutně musel ohrozit sebe. Dodává k tomu potřebné nástroje. Mimochodem, Zimbardo pochází z chudé rodiny sicilských emigrantů a vyrostl v jižním Bronxu v době, kdy to byla dost drsná čtvrť New Yorku. To, že jednotlivec pod vlivem prostředí celkem snadno přijme zvrácené normy chování, viděl od dětství…

Co konkrétně jeho projekt nabízí?

Pomáhá měnit nastavení lidí z pasivních pozorovatelů v aktéry, kteří umějí vhodně zasáhnout. Jezdí do škol s programem, jenž má motto „stand up, speak out, take action“ (povstaň, promluv, konej). Zajímavé jsou již premisy projektu: aby se věci mohly měnit, nejprve je třeba je vidět takové, jaké jsou, bez předsudků, říkají tvůrci. Když své předsudky a automatické reakce přiznáme a nepranýřujeme, když akceptujeme fakt, že jako lidé máme tendenci koukat a nezasahovat, jít s davem, spoléhat na to, že akutní pomoc poskytne bližnímu někdo jiný, můžeme s tím následně nějak pracovat. Tohle je osvobozující. Myslím, že každý nebo skoro každý zažil situaci, kdy cítil, že by měl zasáhnout, ale nevěděl jak a vůbec se mu do toho nechtělo. Kdybychom věděli, jak adekvátně reagovat, bylo by snazší něco udělat. Já s tímto konceptem pracuji společně s dalšími kolegy v rámci vzdělávacích programů centra současného umění DOX, bylo by dobré dostat jej i do škol. Pro školy se nabízí hodně možností, jak podpořit ve studentech občanskou připravenost, jak zkrátka vychovávat dobré občany, kteří umějí neutralizovat nebezpečí.

Takže by děti dostaly návod, jak se chovat v krizových situacích?

Kromě toho, že školy probudí ve studentech chuť pomáhat, by jim měly předat i metody, jak to dělat. Samozřejmě adekvátně jejich věku a možnostem. Když vidím útočníka s nožem, nepoběžím mu ho vyrážet z ruky, to je příliš nebezpečné, ale můžu třeba začít křičet, protože jsem se ve škole dozvěděl, že podle experimentů, které taky prováděl Zimbardo, je velmi pravděpodobné, že ostatním svědkům agrese se hlavou honí stejné věci jako mně, a všichni jen čekají na to, až někdo něco udělá. Když začnu křičet a jsem v bezpečné vzdálenosti, je dost dobřemožné, že se agresor stáhne nebo se ke mně přidají další pomocníci. Můžu někomu takto zachránit život, aniž bych se vystavil nerozumnému riziku. Známá mi nedávno vyprávěla, jak její dvanáctiletá dcera stála na vlakovém nádraží na nástupišti ve chvíli, kdy se nějaká paní vrhla do kolejiště. Začala křičet, čímž zmobilizovala ostatní, do té doby netečné lidi, a ti paní zachránili. Přesně podle Zimbarda.

Proč často nejednáme, když jsme ve skupině nebo na očích jiných lidí, ale když jsme sami, něco bychom udělali? V médiích se často propírá, že lidé nezasáhli, když někoho před nimi napadli. Možná to není vždy jen zbabělost, ale jakási bezradnost.

Tenhle fenomén je dobře popsaný jako takzvaný efekt přihlížejícího. Dochází při něm k difuzi, rozptýlení odpovědnosti. Když nějaká výzva stojí před skupinou lidí, máme sklon vyčkávat a myslet si, že zasáhne někdo jiný. Jedinec nepovažuje za důležité, že by se měl angažovat zrovna on. Je v tom jakási neochota jednat, pokud si mohu namluvit, že toho není třeba. Je to chování přítomné ve všech kulturách. Jeden ze svých experimentů provedl Zimbardo v Londýně. Položili na ulici figurantku, normálně oblečenou, a skrytou kamerou natáčeli reakce. Je tam dobře vidět některé váhavce, kteří by něco chtěli udělat, ale otálejí a přidají se, až když začne někdo jiný. Když to někdo nakonec prolomil a k dívce se sklonil, přidali se i ostatní. Totéž jsem zažil, když jsme tentýž experiment udělali v rámci výcviku u stanice metra I. P. Pavlova v Praze. Zimbardo ukazuje, že jde jen o psychické nastavení, které lze změnit. V zásadě dětem říká: nebojte se, nebudete v tom samy, ostatní se přidají, buďte tím prvním. Je to důležité. Často se hraje o čas a váhání může být osudné. Ale nejen proto je to důležité. S výchovou v pravémslova smyslu to souvisí i tak, že ve společnosti, kde je hodně lidí, kteří tě na ulici nenechají ve štychu, ohromně narůstá společenská důvěra. To se pak promítá do politiky, do správy veřejných věcí. Jak roste vzájemná důvěra, klesá ochota zrazovat a podvádět. Takto se rozvíjí potenciál obranyschopnosti společenství. Tohle je podstata branné výchovy.

Když se vrátím k metodám, napadá mě, že jsme měli ve škole okrajový kurz první pomoci, ale nic si z něj nepamatuji a asi nebudu sama. Někdy nás asi v účinné pomoci brzdí i strach, že bychom svým zásahem druhému mohli z neznalosti spíš ublížit než pomoci.

Zdravověda je podle mě úplně zásadním prvkem tohoto balíku pracovně nazvaného branná výchova. Zásady první pomoci, tak jako ostatně i další aspekty toho, co ministryně Šlechtová chce do škol zavést, už v rámcových vzdělávacích programech jsou. Každá škola je umí naplnit podle svých schopností. Což znamená, že se často učí okrajově, nesystematicky. Jsem pro, aby se na to kladl daleko větší důraz než dosud. Jeden kurz nestačí, děti tím musejí procházet znovu a znovu, ujišťovat se, že to umí, že jsou si v tom jisté.

Takže branná výchova ano, či ne?

Soudě podle toho, jak naše politická reprezentace objevuje Ameriku s tím či oním nápadem, nebo dokonce předkládá nápady jako z Marsu, bych se zavádění branné výchovy do škol bál. Výsledkem by mohl být pěkný paskvil. Ale branná výchova založená na společenské odpovědnosti, kritickém myšlení a schopnosti pomoci ostatním – za mě jednoznačně ano.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments