Lidové noviny: Dnešní děti budou jiní diváci

ilustrační foto )c) kateřina lánská

Publikujeme rozhovor Petry Smítalové s dramaturgem společnosti Free Cinema Jiřím Forejtem o filmové výchově v českých školách a o tom, jakými diváky jsou dnešní mladí lidé. Text vyšel 1. 10. v příloze Akademie Lidových novin.

Ještě během studií produkce na FAMU vymyslel Jiří Forejt společně se spolužákem platformu s názvem Free Cinema. V roce 2012 tak vznikla filmová společnost, kterou nejprve rozvíjeli jen ve dvou a později se k nim přidali i další kolegové z filmové vědy a FAMU (jednou z kolegyň byla i Alexandra F. Lipovská, která se stala Jiřího ženou a dnes je také ředitelkou Free Cinema). Začali se věnovat filmové výchově, distribuci i alternativní práci s publikem. Za sedm let své existence uspořádali přes tisíc přednášek, workshopů, seminářů a projekcí pro více než 35 tisíc diváků. „K založení Free Cinema nás vedlo přesvědčení, že pokud chceme proměňovat českou kinematografii k lepšímu, tak je potřeba vytvářet prostor pro kultivaci diváků. Filmová výchova byla v té době jako samostatný obor zcela bezbranná. Učitelé nevěděli, jak se k ní vztáhnout, a my nabyli přesvědčení, že jakýsi úvodní impulz by měl přijít od filmařů samých,“ říká dramaturg a producent Jiří Forejt.

Na co se ve Free Cinema zaměřujete především?

Věnujeme se filmové výchově, práci s publikem, ale také produkci a distribuci krátkých filmů. V poslední době jsme navíc začali spolupracovat s galeriemi na tvorbě interaktivních expozic na klíč, například s Artparkem v Galerii Rudolfinum nebo s Muzeem Karla Zemana. Těžištěm naší práce je ale filmová výchova v mnoha podobách. Za svou vlajkovou loď považujeme celoroční intenzivní dílny Jak stvořit film a rozborové semináře Jak vidět filmy. Studenti dostanou příležitost vyvíjet a nakonec natočit vlastní krátké filmy. Za sedm let prošly těmito kurzy desítky a stovky mladých, z nichž se řada dostala na filmové školy a úspěšně vstoupila do filmového světa. Vedle toho spolupracujeme se školami, mateřskými, základními i středními, kterým nabízíme pestrou paletu workshopů i projektových dnů.

Můžete popsat konkrétní obsah některého z vašich workshopů pro děti?

Programy uvádíme jak přímo ve školách, tak umožňujeme školám návštěvu místního kina. V Praze nám za domácí scénu slouží kulturní prostor Kasárna Karlín. Pro ilustraci bych mohl popsat například Dílnu rukodělného filmu. Spolupracuji na ní s pedagogickou legendou Martinem Čihákem. Studenti v rámci ní vytvářejí vlastní experimentální filmy metodou handmade filmu, pracují s filmovým materiálem 16 mm, zkoušejí si klasický střih a lepení, a na konci se společný film promítne z filmového projektoru. V mnoha našich programech se snažíme poukazovat na analogový prapůvod filmového média. Návrat ke kořenům totiž může být ve vší té digitální záplavě osvěžující.

O který typ programu je ze strany škol největší zájem a proč?

Nejvíce oblíbené jsou asi animační dílny – od kreslené a ploškové animace přes pixilaci až po tvorbu s prekinematografickými aparáty. Úspěch mají určitě i proto, že je vedou výborní lektoři, většinou mladí autoři. Nejdéle s námi spolupracuje kolegyně Diana Cam Van Nguyen. Ta v uplynulé festivalové sezoně posbírala se svým animovaným dokumentem Spolu sami obrovské množství cen. Myslím si, že učitelé často volí animační dílny i z toho důvodu, že se u nich jasně nabízí přesah k výtvarné výchově. Je pro ně představitelné a obhajitelné, jaký přínos může lekce ze světa filmu pro jejich studenty mít. Z podobných důvodů také dobře fungují projektové dny Film a literatura a Zvuk ve filmu. Opět nabízejí učitelům příležitost k mezioborovému propojení.

Snaží se české školy soustavněji věnovat filmové výchově? Jak jsme na tom ve srovnání se světem?

Máme štěstí v tom, že o oblast filmové výchovy se začínají zajímat také vysokoškolská pracoviště. Vzniká řada závěrečných prací, které se zaobírají různými aspekty tohoto oboru. Podle mě je ale jednou z velkých brzd rozvoje filmové výchovy fakt, že se toto téma sice těší pozornosti ministerstva kultury, ale školský resort ho dlouhodobě přehlíží. Obecně se dá říci, že v omezené míře se k filmu dostanou studenti na většině škol. V těchto případech však film často slouží k „zabití volného času“ nebo plní roli pouhé ilustrativní pomůcky, nestává se cílem výuky. Filmová výchova jako samostatný seminář či předmět je pak zastoupena minimálně. Existuje zde přímá úměra k nedostatku aprobovaných filmových učitelů. Na Akademii múzických umění se pokoušíme o vytvoření půdorysu, na kterém by mohli mladí filmaři získat pedagogickou aprobaci. V rámci Evropy je filmová výchova poměrně frekventované téma. Těší se značné finanční podpoře z grantového balíčku Creative Europe. České školy mají díky tomu k dispozici napojení na mezinárodní projekt Cined, který do českých škol i kin přináší bezplatně evropské filmy opatřené bohatými metodickými materiály. Tento projekt iniciovali Francouzi a Francie patří mezi země, ve kterých má filmová výchova velkou tradici. Z našeho okolí je v tomto oboru silné třeba Polsko.

Jaká forma filmové osvěty děti nejvíce baví? Jak je vzdělávat atraktivně a fundovaně zároveň?

Hodně to závisí na věkové skupině. Ve Free Cinema se snažíme inspirovat moderním dětským divadlem, tak jak jej praktikují v pražském Minoru nebo hradeckém Draku. Z toho vyplývá další velká inspirace – dramatická výchova. A do třetice se také navracíme na počátek dějin filmu a pokukujeme po formách uvádění filmových představení na přelomu století. Tehdy měla filmová projekce hodně blízko ke kabaretnímu provedení. V řadě našich programů kombinujeme filmovou projekci, přednášku a živou hereckou akci. Kdysi jsem zašel až tak daleko, že jsem razil nový termín kino-klaun jako novou profesi, která v sobě kombinuje performativní a didaktický talent. Takhle se dá pro děti popularizovat třeba filmová historie. Samozřejmě, že tento způsob osvěty není vhodný pro úplně všechny typy programů. U standardněji koncipovaných projektových dnů, i když je základem přednáška, se snažíme o interaktivní přístup k publiku, nezahlcujeme jmény a daty, promítáme hodně ukázek a kombinujeme je s praktickými aktivitami.

Máte nějaké plány na rozšíření činností Free Cinema?

Snažíme se neustále vymýšlet něco nového. Kdybychom se přestali vyvíjet, tak by nás to asi časem přestalo bavit. Pomáháme například našim studentům s produkcí jejich filmů i potom, co opustí naše kurzy, věnujeme se alternativní filmové distribuci a uvažujeme také o vydávání populárněnaučných knih pro děti.

Myslíte si, že film jako médium může dětem a studentům otevřít cestu třeba i ke kvalitní literatuře?

Pokud budujeme v dětech estetické cítění v jedné oblasti, tak se pak většinou jejich zájem neomezuje jen na ni, ale naopak exponenciálně roste. Dobrý učitel literatury nadchne své studenty třeba nevědomě pro kvalitní filmy, výtvarné umění a funguje to i obráceně. Pokud se mladí lidé naučí docenit filmovou řeč u filmů, které s ní cíleně pracují, napomáhá jim to pak k tomu, aby se stávali citliví pro umění obecně. Proto se snažíme spolupracovat s kolegy, kteří se věnují třeba dramatické nebo výtvarně výchově.

Mají dnes malí diváci zájem i o klasický animovaný film, nebo je potřeba zaujmout je počítačovou animací ve stylu Pixaru? Láká je víc forma, nebo příběh?

Současná produkce, a zejména ta středoproudá, půjde vždy s aktuálními trendy. Nicméně děti by měli mít možnost, a kde jinde než ve škole, setkat se s filmovými klasikami a díly, které určovaly trend ve své době. Kdyby se na školách neučilo o divadlu a literatuře, tak si jistě dokážeme představit, kolik z klíčových děl by během jedné generace upadlo v zapomnění. Je ovšem pravda, že základní příběhové konstrukce se tolik neproměňují. Ty zůstávají v případě rodinných filmů poměrně univerzální napříč desetiletími. Nedovolím si ale otevřeně pojmenovat proporci mezi formu a obsahem a jejich vlivem na dětské publikum. Naše zkušenost je taková, že děti velice dobře reagují, pokud jim dáte možnost vyzkoušet si klasickou kreslenou animaci, nebo pokud jdeme ještě dál v čase, a zkoušíme s nimi animovat skrze prekinematografické aparáty. Je to pro ně něco nového, analogová zkušenost je fascinuje.

Nestávají se kina pomalu ohroženým druhem, když je dnes možnost řadu filmů vidět doma na streamu nebo si je stáhnout do počítače či tabletu? Mladší generace tenhle způsob sledování často využívá…

Úvaha o budoucí funkci kina v digitalizovaném světě je zcela klíčová. Nejmladší generace, která se už narodila do plně digitalizované společnosti, bude mít zcela jiné divácké zvyklosti. Kino už nemůže být pouhou distribuční platformou, protože dostupnost a pestrost legálního obsahu online mu toto konkurenční výhodu vzala. Podle mého názoru jsou však v dlouhodobém horizontu ohroženější více sítě multiplexů než artová či jednosálová kina. Asi se dočkáme chvíle, kdy bude pro producenty velkofilmů ekonomicky výhodnější premiérovat film online a uvádění v kinech považovat za pouhý vedlejší příjem. Malá kina ale pracují s publikem jako s pestrou komunitou. Jsou hravější a invenčnější v dramaturgii. Ta nejlepší kina vědomě počítají s filmovou výchovou – respektive s výchovou vlastního publika. Dá se předpokládat, že úspěšné kino budoucnosti by mělo být interaktivním prostorem, jakýmsi nositelem filmové kultury.

Myslíte si, že děti jsou dnes vyspělejší než dřív, co se týká schopnosti vnímat sdělení filmu určeného třeba i staršímu publiku, nebo jsou v tomhle ohledu stále stejné?

To si netroufám hodnotit. Schopnost vstřebat i složitější vyprávěcí struktury ale v publiku roste jaksi napříč desetiletími. Jistě, každý se učí koukat na filmy od nuly, stejně jako se učí mluvit nebo psát, nicméně ne úplně. To, co pochopí přirozenou cestou již velmi malé dítě dnes, by třeba před padesáti lety bylo nemyslitelné. Filmová gramotnost tedy roste v jakémsi sdíleném lidském vědomí – je to kolektivní kulturní zkušenost. Dnešní děti jsou snad vyspělejší v tom ohledu, že už nejsou pouhými pasivními konzumenty, ale digitální platformy jim od útlého věku umožňují, aby se stávaly spolutvůrci obsahu.

Co přivedlo k zájmu o film vás osobně?

Filmy Federica Felliniho, na které jsem jako malý kluk koukal do nočních hodin ve filmovém klubu České televize. V době mého kulturního zrání na gymnáziu si pro mě získal výjimečnou pozici Felliniho film 8 a půl s Marcellem Mastroianim v roli jeho alter ega. A pak italská kinematografie obecně. Mám na Itálii silné vazby.

Proč jste se rozhodl studovat produkci na FAMU? Samotná tvorba vás nelákala?

Říká se, když chceš Boha rozesmát, seznam ho se svými plány. V prvních letech jsem bral produkci jako vstupenku na FAMU s tím, že se budu později hlásit na režii. Měl jsem štěstí, že mě vzali hned po maturitě. Pak jsem ale postupně bizarní shodou okolností ztratil dva přijímačkové filmy, se kterými jsem se chtěl hlásit. Na fakultě jsem si ale hodně zapisoval i přednášky z režie, scenáristiky, dokumentu a střihu. Taky jsem často chodil na filmovou vědu. Když jsem se pak časem propracoval do magistra, kde jsem začal studovat producentství, tak jsem zjistil, že mi to nabízí velkou tvůrčí satisfakci samo o sobě. Free Cinema je toho příkladem. Díky studiu produkce jsem získal určitý přehled, takže vím, že pokud bych chtěl natočit třeba vlastní film, nebyl by to problém. Respektive bylo by to hodně těžké, ale věděl bych, jak na to.

Jiří Forejt je producent, pedagog a první ředitel filmové společnosti Free Cinema, kde v současnosti působí jako dramaturg. Je také spoluzakladatelem oddělení filmové výchovy v Národním filmovém archivu, Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu a také oboru filmové výchovy v NIPOS – ARTAMA (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, útvar pro neprofesionální umělecké aktivity)

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na