Lidové noviny: Klacek pod nohama žáků

ilustrační foto by Kathy Cassidy (flickr.com) (CC BY-NC-SA 2.0)

Publikujeme komentář Oldřicha Botlíka, který vyšel 21. 4. v Lidových novinách pod názvem Klacek pod nohama žáků. Ve svém komentáři si klade otázku, co by mělo být cílem vzdělávání, schopnost porozumět textu, nebo znalost odborných termínů? Co má být podstatou státního školství?

U lavice dítě stálo… a pomoci nedostalo. Přijímací test z češtiny škodí

Jednotné přijímací testy na střední školy zavedl stát v situaci, kdy rozhodně nepanuje shoda v tom, co mají děti umět. Skvěle to ilustruje úloha 5 testu z českého jazyka a literatury. Žákům předložila osm slok básně Polednice od Jiřího Suchého a definici anafory, z níž měli vycházet. Jejich úkolem bylo vypsat ze třiceti dvou veršů dva, v nichž se anafora vyskytuje. Ze šedesáti tisíc deváťáků, kteří test psali, jich půjde studovat češtinu asi tak deset – ty dvě tři stovky dalších budoucích bohemistů už se na gymnázium dostaly po páté či sedmé třídě. Všem zbývajícím je schopnost najít v básni anaforu víceméně k ničemu. Taková práce se speciálním odborným termínem se hodí hlavně do špatného testu. Čas věnovaný přípravě na něj se ovšem dal využít k mnohem rozumnějším činnostem.

Žáci spolu mohli mluvit třeba o tom, jakého účinku na čtenáře chtěl autor dosáhnout opakováním některých slov ve čtyřech verších, o které šlo: „Pojď si proň, ty Polednice, / pojď, vem si ho, tuláka. / Stojí, stojí u lednice, / nepracuje, huláká.“ Dokázali byste to vysvětlit vy? Někteří češtináři a češtinářky moderují podobné diskuse za velkého zájmu žáků. Učí je tím vnímat krásnou literaturu a rozumět jí. Ostatní naopak „probírají“ odbornou terminologii, zatímco myšlenky a chápání žáků v lavicích se toulají u lednice.

Není jediný důvod, proč by stát měl podporovat právě „učitele probírače“. Ale dělá to. Celkovým vyzněním přijímacího testu totiž dostávají rodiče, děti a učitelé jasnou zprávu: „Z hodin češtiny si má žák odnést především odborná pojmenování jevů, třeba bez pochopení. Dále se mu bude hodit, když prokoukne záludné chytáky a rychle napíše či zaškrtne jedinou správnou odpověď.“

Vést ke vzdělanosti

Výuka češtiny má podle platných předpisů hlavně rozvíjet komunikační dovednosti žáků. Ve zkratce: měli by kultivovaně vyjadřovat své myšlenky a pocity písemně i ústně, rozumět tomu, co čtou nebo slyší, a nechat na sebe působit krásu literárních děl. Všichni se potřebují (a také můžou) zlepšovat, ale popisná výuka odpovídající přijímacímu testu je zcela nevhodná právě pro ty žáky, kteří pomoc školy potřebují nejvíc. Děti z rodin, kde se nečte, kde se o vnímání a chápání textů málo mluví a přemýšlí. I na ně totiž Polednice působí a můžou o svých pocitech a dojmech mluvit s ostatními. Vlastními slovy. Své vnímání a vyjadřování tím budou kultivovat vůbec nejúčinněji.

Opakování slov a jeho význam nejspíš objeví sami. A když ne, nic hrozného se nestane: hledání anafory je klackem hozeným pod nohy na jejich cestě ke vzdělání. Lidí, kteří se nad básní Jiřího Suchého s chutí zasmáli, už je možná víc než milion. Anaforu, podle definice „opakování slova, slov nebo slovního spojení na začátku dvou bezprostředně po sobě jdoucích veršů“, v ní ale z vlastního zájmu hledalo nanejvýš pár odborníků. Jsme snad my ostatní nevzdělaní? Či dokonce pro vzdělávání neperspektivní? Smysl, případně životní cíl nevidí v hledání anafor téměř nikdo.

Podstatou státního školství také není zvláštní péče o těch několik zbývajících výjimek, natož na úkor všech ostatních. Základní školy jsou tady kvůli všem a měly by si zvlášť hledět především těch žáků, jejichž předpoklady ke studiu přijímací test zpochybní. Neměly je učit hledat anafory, ale vést ke vzdělanosti. Ta znamená schopnost vyznat se v sobě a ve vztazích mezi lidmi, ve světě a v přírodě, které nás obklopují, a dnes rovněž v informacích dorážejících na nás ze všech stran. Domněle i skutečně slabších je mezi nimi hodně, a proto je důležité, aby se ze společnosti zbytečně nevyčlenili a počínali si v životě tak uvážlivě a moudře, jak jen dokážou. Budou totiž už za tři roky spolurozhodovat o tom, kam se společnost vydá, jak bude prosperovat a jak se v ní nám všem bude žít.

Obrovský strategický omyl

„Hledání anafor“ je pojmenováním zbytečných školních činností, jejichž smysl sice naprosté většině žáků uniká, učitele k nim ale přesto nutí pojetí testů státní maturity a teď už i těch přijímacích. Ať s tím souhlasí, nebo ne. Hledání anafor je jednou z příčin nezájmu žáků o školu a nízké obliby řady předmětů včetně češtiny. Hledání anafor bylo podstatou řady dalších úloh přijímacího testu. To je také hlavní důvod, proč jsou jednotné přijímací zkoušky a státní maturita obrovským strategickým omylem. Nikoli proto, že od žáků něco vyžadují, nýbrž kvůli tomu, že postrkují mladé lidi do slepé uličky. Tím nejdůležitějším přece není rozhodnout pomocí nevhodných testů, kdo se smí vzdělávat a zda smí mít maturitu, ale začít co nejlépe vzdělávat všechny.

Sociální demokracie kdysi pomáhala slabším. Dnes řídí přípravu jednotných zkoušek, které slabším naopak škodí. Dělá to špatně, a některé zkoušky dokonce sama uvedla v život. Nejasné je vlastně jen jedno: proč se chová ke svým voličům a jejich dětem takhle hloupě.

„Hledání anafor“ je pojmenováním zbytečných školních činností, jejichž smysl sice naprosté většině žáků uniká, učitele k nim ale přesto nutí pojetí testů státní maturity a teď už i těch přijímacích

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
1 Komentář
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Josef Soukal
Josef Soukal
3 years ago