Lidové noviny: Nehledejme ztracený čas

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 27. 9. pod názvem Nehledejme ztracený čas v Lidových novinách.

Marnost nad marnost, říkám si, když sleduju různé diskuse na téma vzdělávání. Je to dáno zejména tím, že na školu a vzdělávání je expert každý, asi tak jako na politiku, média, fotbal a guláš. A pozor, co je horší, zdaleka nejde jen o impotentní výrony do digitálního prostoru. Mnohdy překvapí názory jinak vysoce vzdělaných lidí, kteří se nechají unést svým přesvědčením a zcela rezignují na svůj jinak vybroušený kritický aparát. Ostatně, nedávno jsem reagoval na názor zoologa Tomáše Grima, který na stránkách LN vyzýval k tolik oblíbenému návratu do starých dobrých časů, kdy ještě vysokoškolské vzdělání mělo svou hodnotu, již zaručovala exkluzivita jeho dostupnosti pro určitou společenskou elitu. Ale čas mezitím způsobil změnu, na kterou někdejší šablony prostě nepasují. Svět se mění před očima a hledání ztraceného času naše problémy rozhodně nevyřeší, naopak: pomůže jim narůst do rozměrů těžko zvladatelných.

Nepodnětně o domácích úkolech 

Nedávno jsem měl možnost v předvolební debatě ČT ve valašské Kašavě debatovat na téma vzdělávání s tamním starostou Josefem Jarcovjákem. Ano, jistě, současný model financování regionálního školství, na který si pan starosta stěžuje, diskriminuje školy v malých obcích, které prostě z důvodů populačních nedosahují tak velkého počtu žáků a příděl per capita je tedy svazuje. Nicméně kdyby ČR nebyla tak strašlivě zaostalá ve věci investic do vlastní budoucnosti, jak znovu připomněla zpráva OECD Education at a Glance 2018, pan starosta by ani při současném způsobu financování nemusel řešit dilema, z jaké jiné kapitoly bude muset sebrat peníze, aby udržel školu a s ní mladé rodiny v obci.

Velmi, a to i mezi rodičovskou veřejností, rezonují domácí úkoly. Na jedné straně „tátové a mámy“, kteří vidí domácí úkoly jako pomyslnou knutu systému, na druhé milovníci disciplíny, toužící po jakési reinstalaci své časem zidealizované představy (a nevědomky i celospolečenských podmínek té doby). Smysl uniká, vystaven dojmům a emocím, v nejlepším případě obhajobě nějakých osobních zájmů, jež neberou v potaz potřeby ostatních. Skutečně málokoho napadne, že by třeba existovaly nějaké vědecké poznatky o tom, jak domácí úkoly korelují s výsledky vzdělávání, nebo o tom, jak vlastně mohou pomáhat různým dětem různě. Vězte, že existuje kupříkladu metaanalýza dat, kterou udělal psycholog Harris Cooper z Duke University (2006), která ukazuje na pozitivní vztah mezi domácími úkoly a výsledky vzdělávání, a to od zhruba poloviny druhého stupně ZŠ a na SŠ. Existují mnohé profesní zkušenosti, které říkají, že domácí úkoly jsou výborným nástrojem pro snižování handicapu dětí, které pocházejí z méně podnětného prostředí a přirozeně mají mnohem větší problém absorbovat množství fakt a souvislostí, protože to pro ně znamená mnohem větší překážku než pro děti, jejichž kognitivní svět je od malička těmito fakty a souvislostmi naplňován.

Diskuse o domácích úkolech by byla podnětná, kdyby vzala v úvahu tyto skutečnosti, kdyby vedla k tlaku na individualizaci vzdělávání (nejen ve věci DÚ), k obsahu vzdělávání ve školách, a tedy k probíhající kurikulární reformě, které hrozí být jen kosmetickým faceliftem pomyslné mumie rámcových vzdělávacích programů, místo aby vedla ke smysluplné transformaci odrážející reálný stav a potřeby budoucnosti.

Přihlouplé mediální cintání 

Jako největší bizár v tomto směru ovšem vnímám inkluzi. Považte, sbor moudrých hlav okolo hlavy českého státu, z nichž ani jedna pravděpodobně nedokáže definovat, co to vlastně inkluze ve vzdělávání ve skutečnosti znamená, se shodl na tom, že je třeba reformy inkluze. Premiér této země takovým radám asi bedlivě naslouchá, neboť má inkluze plná ústa a neváhá ji vinit ze všeho špatného, s čím se musí český vzdělávací systém vyrovnávat. Pravděpodobně mu ve Finsku, jímž se chlubí, zapomněli sdělit, že jsou jedním z nejvíce proinkluzivních systémů na světě.

Představitel Asociace speciálních pedagogů děkuje bulvárnímu Blesku za to, že svou manipulativní kampaní pomohl vytvořit ve společnosti dojem, že inkluze je business neziskovek, které pod vedením Sorose chtějí zničit české školství. Že to se skutečnou inkluzí ve školách nemá nic společného a že problém českého vzdělávání je jinde, v totální podfinancovanosti, přirozené neochotě znechucených učitelů ke změnám a v neschopnosti a neochotě těch, kdo řídí systém, udělat reálné kroky ke zlepšení, v tomto přihlouplém mediálním cintání zcela zaniká. Inu, kdo pro stromy nevidí les, natož požár nad korunami, je odsouzen, aby se udusil…