Lidové noviny: Nejoblíbenější klišé českého vzdělávání

ilustrační foto: Gates Foundation (CC BY-NC-ND 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 2.10. v Lidových novinách pod názvem Nejde o slovíčkaření. Kdyby bylo možné pohnout s některými klišé, český vzdělávací systém by se nadechl, myslí si autor. Namísto toho se periodicky vrací do debaty a ani argumenty podložené fakty a statistikami s nimi nepohnou.

Jsou vytrvalá, těžko se jich zbavuje a mohou natropit hodně škody. Řeč není o infekcích, klimatických změnách ani ekonomických krizích. Řeč je o zavedených tvrzeních, která rámují způsob, jakým se díváme na vzdělávání. Jejich nebezpečnost není tak zničující jako v případě výše uvedených hrozeb, nicméně je to jen otázka prvního pohledu. Z dlouhodobého hlediska mohou napáchat velmi podstatnou škodu, a to pouze tím, že brání vývoji veřejné diskuse a ochotě uvažovat o tom, že věci se mají jinak a že některé postoje jsou neudržitelné. Předkládám je ve velmi zhuštěné podobě, málokdy je lze vnímat takto jednoznačně, mnohem častěji jsou ale „spuštěny na pozadí“ obsáhlejších aplikací a argumentací. Nepostihnu je všechny, nicméně budu se snažit postihnout ty, které v současnosti nejvíce rezonují mediálním prostorem a případně se i vážou na aktuální události. 

Vzdělávací systém má sloužit trhu práce
Pokud si pročtete diskuse, nejčastěji se debaty stáčejí k tomu, jak kvalitní výstup poskytuje vzdělávací systém pracovnímu trhu. To není samo o sobě nic překvapivého, jedná se o legitimní otázku. Problém nastává tehdy, budeme-li vzdělávání vnímat jako něco, co má sloužit trhu práce a v druhé řadě (nebo taky vůbec) ostatním společenským zájmům. Tak to přece není, byť by se tak z veřejného echa mohlo zdát. Omezování diskuse na trh práce přirozeně vede k dojmu, že se prizma mění. 

Nejpodstatnějším smyslem vzdělávání je prokazatelně společenská a kulturní reprodukce a rozvoj, čehož je ekonomická vazba sice významnou, ale pouze součástí. Nejde prosím o slovíčkaření, jde o něco, čemu se v mediálních studiích říká agenda setting, čili nastavení toho, o jakých záležitostech hovoříme a jak. Pro rozvoj vzdělávání je klíčové změnit zejména tento obecný náhled, protože od toho se pochopitelně odvíjí vše ostatní. 

Problémy ve vzdělávání vyřešíme návratem ke staré dobré kvalitě
Vzdělávání, zejména to veřejné, má vážné problémy. O tom nikdo nepochybuje. O způsobu jejich řešení ale panují často velmi paradoxní představy. Většina problémů, o nichž se mluví (kvalita absolventů, financování škol, vzdělávání učitelů, obsah vzdělávání atp. atp.) má vývojovou povahu. Je naprosto přirozené, že s prudkým společenských rozvojem, který můžeme nechat rozpadnout na ten ekonomický, technologický, kulturní a různé další fragmenty, vyvstává potřeba adaptace čehokoliv tak institucionalizovaného, jako je školství, šířeji vzdělávání. Je nutno připustit si, že tato instituce tu není proto, aby se společnost přizpůsobovala jejím potřebám, ale aby se ona přizpůsobovala těm společenským. Na globální i lokální úrovni se vede řada disputací na výše uvedená témata, nicméně velmi oblíbeným klišé v české veřejné diskusi je mantra „dříve to tak nebylo, protože na gymply a vysoké školy nechodilo tolik lidí a protože maturita byla maturita a protože učitelé něco uměli“. 

Ponechejme stranou, jak to ve skutečnosti bylo. Požadavek návratu je těžko pochopitelný. Maturita sama o sobě nepřinese kvalitu předchozích let, protože maturitní vzdělání je dosažitelnější, tím pádem laťka nutně klesá. Omezovat přístup ke vzdělání však nemá smysl, smysl má přizpůsobit vzdělávání současným požadavkům. Snažit se o návrat do minulosti tím, že zavedeme přísnou maturitu nebo jednotné přijímací zkoušky, je jen marná byrokratická snaha zvrátit historii, která sama o sobě ke zlepšení nepovede. Je to podobné jako snažit se nasadit loukoťová kola na auta, neb je jich moc a potřebujeme jejich počet redukovat… 

Méně vysokoškoláků, zejména těch humanitních, více učňů
Toto klišé úzce souvisí s předchozím. Naposledy ho výrazně připomněl Miloš Zeman svým neuvěřitelně nepoučeným výrokem o zoufalé zaměstnanosti antropologů, čímž chtěl (mimo jiné v souladu s klišé číslo 1) upozornit na to, že trh práce údajně potřebuje absolventy jinak vyprofilované. Statistiky úřadů práce v podstatě neznají pojem „nezaměstnaný antropolog“, zato učni tvoří podstatnou většinu těch, kdo jsou odkázáni k nezaměstnanosti. Dokonce i když porovnáte pouze technicky vzdělané absolventy a ty z humanitních oborů na VŠ, i zde statistiky překvapivě ukazují na mírně lepší uplatnitelnost těch humanitních. 

Je jistě důležité snažit se vidět do budoucna, ale není namístě strašit nepodloženými výkřiky, které se nezakládají na realitě. Bylo by korektní zkusit předikovat, jaká situace bude dejme tomu za 15 let, tedy v době, kdy budou na vysokých školách děti z dnešních ZŠ. Klišé „nechceme nezaměstnané antropology“ je v tuto chvíli poněkud montypythonovské.

Přístup ke vzdělávání je v České republice na přijatelné úrovni
Toto klišé oživil nedávno školský ombudsman Eduard Zeman. Opakovaně prohlásil, že jsme k sobě příliš kritičtí v otázce umisťování dětí do praktických a speciálních škol, zejména s ohledem na fakt, že do nich prokazatelně směřují i děti znevýhodněné prostředím, v němž vyrůstají, aniž by byl pádný důvod umožnit jim přístup ke vzdělávání standardnímu a plnohodnotnému. Z praktické školy se, věřte, velmi špatně pokračuje někam jinam než na dvouletý či tříletý učňovský obor (v nejlepším případě) a takové vzdělání odsuzuje nemalou část společnosti k perpetuální nevzdělanosti. Velká část společnosti toto klišé nekriticky přejímá. Zrovnoprávnění přístupu ke vzdělávání je v podstatě nikdy nekončící proces. Lze pouze zlepšovat, nikoliv vyřešit. 

Umisťování dětí, které netrpí žádným postižením, nicméně od začátku jsou kvůli svému zanedbání pozadu, do praktických škol je odsouzení k celoživotnímu nezdaru a je to vážný problém českého vzdělávacího systému. Stejně tak rozevírající se nůžky v přístupu ke vzdělávání obecně, prokazatelně vázané na podnětnost prostředí a odtud na ekonomicko-sociální stav rodiny, je v ČR problém. Je poněkud smutné, je-li prvním výrazným příspěvkem školského ombudsmana do diskuse klišé. Zejména v době, kdy se jedná o novele školského zákona, která může tento problém pomoci řešit, a jde o to, aby k tomu skrze jeho formulaci skutečně došlo. Zatím panují mezi odbornou veřejností pochybnosti. 

Nejedná se pochopitelně o nějaký ucelený výčet. Našli bychom řadu dalších, jejichž význam by byl třeba srovnatelný. Kdyby se ale pouze tato klišé podařilo ve veřejném prostoru alespoň zviklat, byl by to velký krok dopředu. Možná ne pro lidstvo, pro český vzdělávací systém však určitě.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
15 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Martin Brezina
Martin Brezina
6 years ago

Dobrý článek, ale možná trochu zjednodušený. 1. Vzdělávací systém (nemá) sloužit trhu práce – ok, ale co když je tohle poptávka rodičů, žáků i státu, že se lidé vzděláním mají uživit? Má právo škola říci – to nás nezajímá? A koneckonců není legitimní od žáků nebo rodičů chtít po škole, aby se po škole ti lidé uplatnili? 2. Problémy ve vzdělávání (ne)vyřešíme návratem ke staré dobré kvalitě – ok, ale známe dobře a spolehlivě novou alternativu? 3. (Více) vysokoškoláků, zejména těch humanitních, (méně) učňů – zde bych souhlasil asi nejvíc, ale opět – co naznačují zahraniční čísla o uplatnění absolventů… Více »

snirch
snirch
6 years ago

Moc pěkný článek pane Kartousi. A pravdivý. Pochopitelně ne úplný. Připojuji svůj pohled: Myslím, že těch chybných úvah v české společnosti o úloze vzdělávání je mnoho. Obávám, se že spousta jich dokonce vychází u řady diskutérů i politiků o vzdělání rozhodujících z osobních egoistických zájmů nadřazujících tyto společenským zájmům. Můžu sice připustit, že je to legitimní (snaha si zachovat osobní výhodu), ale raději bych viděl argumenty z pozice společnosti. Je dnes možná řadově 3x tolik středoškoláků a 4x více vysokoškoláků než před 25 lety za předchozího režimu (odhad, nebudu hledat přesnou statistiku, pokud vůbec existuje z let 70. či 80.).… Více »

Vít Pátek
Vít Pátek
5 years ago

Pod většinu z toho, co je ve článku uvedeno, se klidně podepíšu, ale neodpustím si poznámku k jednomu jeho argumentu: sice ve statistikách možná nejsou žádní (asi spíš skoro žádní) nezaměstnaní antropologové, ale je otázka, jestli to znamená, že problém neexistuje – když rozšířený vtip (mimochodem často vyprávěný právě mezi studenty a vůbec vysokoškoláky) zní:
Co říkají nejčastěji v práci absolventi kulturní antropologie?
„Chcete to s kečupem, nebo s majonézou?“

Alena Kulhavá, bud
5 years ago

Statistiky zaměstnanosti podle mého ukazují i něco jiného: Lidé, kteří jdou studovat jakoukoliv vysokou školu, jsou již osobnostně, komunikačně a z životních zkušeností často dál, než učni. Na učňácích také končí ti, kteří by raději nešli nikam, ale trávili čas na FB či u počítačových her. Rodiče je samozřejmě dál bez ničeho živit nebudou. Po „odchození“ učňáku (kolegové říkají, že použitelných je cca 25%, protože zbytek na jakékoliv vzdělání zcela kašle a jen přežívá v teple školních lavic)se stávají nezaměstnanými. Podle údajů z učňáku ti, co se učili, mají dobrou šanci na trhu práce, vlastně rovnou pokračují ze školy dál.… Více »

Alena Kulhavá, bud
5 years ago

Pokud se prosadí jiné dotace na VŠ, tj. ne vázané na počet studentů, mohla by se kvalita na některé Vysoké školy opět navrátit. U některých oborů na některých vysokých školách je to ale již pasé a některé soukromé školy jsou vyloženě továrnou na papíry: Uvedou dva osobní příklady z posledního měsíce: „Rodiče studentů VŠ chodí za učiteli VŠ jim vysvětlovat, že jejich 22 letí bobánci nemohou přece skládat tak těžkou zkoušku..“ „Dívka, která má velmi slabé znalosti z němčiny – nepoužitelné ani k maturitě – se uchází o vážnější zkoušku na VŠ“. Ani učit nesourodou skupinu na praktickém cvičení např.… Více »

Alena Kulhavá, bud
5 years ago

Další otázkou zůstává, kolik studentů gymnázia (a i VŠ)chce studovat pro všeobecný přehled a kolik z nich jen nemá žádnou specifickou motivaci a hledá prodloužení mládí. Když jsem se ptala určitého (jen pro obrázek-nikoliv pro statistiku) počtu žáků, proč jdou na gymnázium a studentů ohledně VŠ, toto téma se mi potvrdilo. Když už byla nějaká specifická motivace, tak to byly jazyky (ale na to je lepší jazykovka) nebo počítače (na to jsou lepší kursy). Také na neprestižních gymnáziích prospěch hodně poklesl a někteří „téměř netuší, o čem je řeč“. Tím nezatracuji gymnázia – třeba i jen něco pasivně vyslechnout je… Více »

Pavel Doležel
Pavel Doležel
5 years ago

Nejedná se o nic více, než o výčet názorů autora. Lze souhlasit s tím, že vzdělávací systém nemá pouze sloužit trhu práce, ale v dalším autor uvádí, že se společnost nemá přizpůsobovat vzdělávacímu procesu, ale naopak vzdělávací proces společenskému vývoji. To mi připadá mírně ve sporu. Kdo tedy bude určovat ten společenský vývoj, kterému se má vzdělávání přizpůsobovat, když ne trh práce? Pan Kartous? Nebo Parlament? Nebo všelidové shromáždění? Či snad nějaká rada moudrých? Já zde stojím zcela za Aristotelovou argumentací proti demokracii. Jsou otázky, na něž odpovědi nelze dát hlasováním lidu, či volených zástupců. A jsou to téměř výhradně… Více »

Alena Kulhavá, bud
5 years ago

Pane Doležele, mluvíte mi z duše svým komentářem a v uplatnění humanitních oborů doplňujete. Dovolím si ze zkušenosti doplnit ohldně filosofie: Nejen logika, ale i klasická filosofie generuje stále ještě zajímavé typy (uplantění jsem staitsticky nezkoumala): Ono právě přečíst Herakleita, Platóna, Heidegera, Weinera či Nietzeho atd., vůbec tomu porozumět a umět srovnat a ještě z toho něco vyvodit, to není jen tak. A naštěstí na fakultě stále ještě určití kvalitní profesoři nepustivší adepty bez přípravy ke zkoušce existují. Kam se má ubírat školství a co si má svět zažít za zkušenosti je pro mě skutečně otazník. To, že si má… Více »

Pavel Doležel
Pavel Doležel
5 years ago

O smysluplnosti filosofie ani v nejmenším nepochybuji. Nečetl jsem některé ze zmíněných pánů, ale filosofie mne odjakživa lákala, dokonce jsem byl i přijat k jejímu studiu na Masarykově Univerzitě. Ovšem nakonec jsem dal přednost studiu o něco praktičtějšímu s tím, že filosofické čajové dýchánky si užívám pouze dle vlastního výběru témat a času a hlubší studium si nechávám na důchod. Mám také již poněkud fajnovější paměť ve svém požehnaném věku, takže mi v mysli ulpívají spíše pánové mému smýšlení podobní, tj. zejména novopozitivisté Rorty, Quine, možná Wittgenstein a logikové typu Frege, Gödel, Popper, Russel, Whitehead, apod. Netroufám si dělat nějaké… Více »

Alena Kulhavá, bud
5 years ago

Pane Doležele, zmínila jsem své oblíbence z klasiky, děkuji za inspirace na další. Z Vámi zmíněných jsem se dotkla pouze Godela a Wittgensteina a také jsou mi blízcí. Patočku bych ráda zmínila právě i ve vztahu k politice, vzdělání jako Čecha. I když odešel do vnitřního exilu. Elitami hlubší vzdělanosti skutečně nejsou a nebudou jen Židé. Vývojem se nechám mile překvapit, jsem optimista a i člověk v pokoře přijimající nutný vývoj věcí bez nároku na osobní absolutní pravdu.

Šárka Kadlecová
Šárka Kadlecová
5 years ago

„Problémy se vzděláváním vyřešíme návratem ke staré dobré kvalitě“ Skutečně jde o klišé? Viděno optikou autora článku to skutečně klišé je. Bylo by ale na místě podívat se třeba 20 či 30 let zpět a porovnat, jaké výstupy museli prokázat absolventi ZŠ, SŠ, SOŠ, VŠ,…Sama jsem poměrně nedávno našla zaprášený sešit z matematiky ještě po sobě (8.ročník ZŠ, běžná ZŠ, r.1987) a byla jsem překvapena tím, co všechno už jsme byli schopni řešit. Dnes bych se neodvažovala dát podobné příklady ani studentovi na konci kvinty na gymnáziu. Úroveň dosažené kvality vzdělání šla prostě strašně dolů, školy slevují stále více ze… Více »

Alena Kulhavá, bud
5 years ago

Paní Kadlecová, nevím, přestože je člověk od přírody líný, tak nejen přísný vnější řád člověk drží. Problém vidím v a) nejistotě ředitelů b) z toho vyplývající nejistotě učitelů (zejména na dobu určitou)c)“nebaví mě“ jako automatická nálepka něčemu jako „nezajímavé“ nikoliv pouze vyžadující energii (a zde záleží, jaká konstelace třídy se v rámci školy sejde). Děti nebaví se učit např. počítat. Omáčka ano, ale vlastní nutný návyk (který se nestane hned)…ani v umění to není jiné: Zpívám ve sboru a moc mě to baví. Zpíváme zpaměti, je nás 15, jezdíme po světě…ale také se přistihnu, že se mi někdy nechce cvičit:… Více »

Alena Kulhavá, bud
5 years ago

Diskutuje se téma procvičování. Procvičování není motivační část vzdělávání. Přesto zejména pro některé obory a určité látky téměř nevyhnutelné, aby bylo v příštím čase na čem stavět. Například v chemii pokud se žáci naučí značky a princip periodické tabulky, otevírá se jim svět chemie. I když zapomenou přesný způsob tvorby vzorců (na čemž podle mého zbytečně drtí učitelé žáky ZŠ, pro které je to těžké), ale budou se věnovat reakcím látek, chováním, zákonitostem a z toho vyplávajícímu užití (a rizikům) odnesou si z chemie jak praktické, tak vhledové vědomosti. Ale pokud žáci nejsou ochotni investovat energii do vlastního se učení… Více »