Lidové noviny: Škola pro svět, jaký chceme

ilustrační foto by Lead Beyond (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 5.1. pod názvem Ven z bludiště v Lidových novinách. Zamýšlí se v něm nad hodnotovým zaměřením dnešní české společnosti a nad tím, jakou roli v současném světě hraje škola.

Učme děti reagovat na změnu aktivně. K tomu ať nám dopomáhá vzdělávací systém

Hodně se mluví o vzdělávání, o školách. O tom, jaká škola má být, jaká je a jaký je mezi tím rozdíl. A o tom, podle čeho vlastně máme určit, jaká má škola vlastně být. Sám mám dojem, že škola je taková, jaká by být neměla: místo aby byla pro děti, jsou děti pro školu. Místo aby rozvíjela, vnucuje a unifikuje. Místo aby vedla k poznání, odvádí od něj pozornost. Místo na pozornosti staví na poslušnosti. K poslušnosti, nikoliv ke slušnosti také vychovává. Nevede k samostatnosti úsudku, ale k závislosti na kánonech. Místo aby učila učit, učí napodobovat. Místo aby hodnotila, nálepkuje. Místo aby s chybou pracovala, trestá za ni.

Často se to zobecňuje tak, že místo aby škola vzdělávala pro svět, jaký s nejlepším svědomím a vědomím soudíme, že bude, připravuje podle toho, jaký svět byl. To ale záleží na postoji pozorovatele. Třeba můj starší a zkušenější bratr Ronald s nadsázkou říká, že to je v pořádku. Škola připravuje děti na takový svět, do jakého velmi pravděpodobně vstoupí. Je to svět posttotalitní společnosti, v němž je „přizpůsobení se“ upřednostňováno před „přizpůsobením si“. Svět, v němž naplnění instrukce platí více než hledání vlastního řešení, kde nálepka určuje osud, kde nápodoba je osvědčeným řešením a úsudek může být v konfliktu se zákonem. Kde poslušnost platí za nejvýznamnější občanskou ctnost a chyba je často zaměňována za neposlušnost.

Škola – podmnožina politiky

Věřím svému staršímu a zkušenějšímu bratrovi. Obávám se, že to je svět, v němž skutečně žijeme. Jestli je politika odrazem stavu společnosti, měli bychom totéž říkat o škole. Politika reprodukuje společenskou objednávku teď a tady. Škola je mnohem mocnější. Reprodukuje ji na dlouhá desetiletí, s dopadem daleko za horizont toho, co je soudný člověk schopen předpovědět. Paradoxem je, že k tomu, aby se změnila společensky mnohem vlivnější škola, musíte napřed změnit politiku. A politika, jak známo, je velmi silně závislá na společenských náladách, nikoliv na úsudcích, z čehož vyplývá, že možná progrese vzdělávání ve školách je závislá na náladě umocněné politickými zájmy. Jistě uznáte, že pravděpodobnost progrese je v závislosti na takových podmínkách mizivá. Škola je podmnožinou politiky a politika je podmnožinou společnosti.

Ne že by neexistovala potřeba progrese. Je vcelku banálním sdělením, že ji produkuje nikoliv samotná škola, případně politika, ale společnost. Významné množství nově vznikajících nezávislých škol je vlastně alergickou reakcí na veřejný vzdělávací systém a jeho politickou správu. Řada rodičů dochází k poznání, že není možné změnit školu, že je jednodušší postavit ji na zelené louce. Někteří k tomu poznání skutečně docházejí, někteří spíše odezírají ze rtů. To jsou vesměs ti bohatší, kteří nedůvěrou ve změnu veřejného vzdělávání vytvářejí paralelní školu. A možná i paralelní světy v budoucnu.

Progrese sama o sobě je dobrá, ale aby byla společensky užitečná, musí být společensky dostupná. Psycholog a filozof frankfurtské školy Erich Fromm za úsvitu věku konzumu nadhodil velmi trefný teorém: můžeme ve světě skutečně být, to znamená žít ho, prožívat v jeho pestrosti a naplňovat vlastní existenci v různých dimenzích, které nabízí. Vedle toho postavil modus „mít“, v němž je bytí nahrazeno pouhým vlastněním, srozumitelně řečeno – konzumem. Spotřeba věcí je náhražkou smyslu života. Za bezmála půlstoletí se leccos změnilo. Modus „mít“ se ukázal být proměnnou, která souvisí s životní úrovní společnosti a s jejím rychlým vývojem. Ukazuje se, že „mít“ dnes a „mít“ před padesáti lety je ekonomicky vyjádřitelný rozdíl, který velmi výrazně promlouvá do životního standardu společnosti. Ukazuje se, že internet, který měl osvobodit „bytí“ od „vlastnění“, prostě jen proporčně odpovídá tomu, že „mít“ je dominantní.

Těžiště se poněkud přesunulo. Ve společnosti roku 2015 je „mít“ nedílnou součástí „být“, jde jen o ten poměr. Dělat se s tím mnoho nedá. Snad jen tolik, aby „mít“ nebylo ekvivalentem bytí, aby bytí mělo i jiný význam. Aby se člověk pouze nepřizpůsoboval, nestal se z něj ryzí konzument zmítaný jakýmkoliv silnějším marketingovým apelem. Aby vyvíjel aktivní odpor, aktivitu, iniciativu, přizpůsoboval si.

Přizpůsobovat se, nebo si?

Slovní rozdíl mezi „přizpůsobením se“ a „přizpůsobením si“ je nepatrný. Sémantický, významový rozdíl je s ohledem na kontext obrovský. Ti progresivněji uvažující říkají, že jedna z mála věcí, o kterých si můžeme být jisti, že nastanou, je změna. Ať už budeme za dvacet let létat v dronech, jezdit v automaticky řízených vozidlech a komunikovat na bázi organického internetu, nebo se po nějakém impozantním black outu vrátíme do doby kamenné, půjde o podstatnou změnu. Změna je nejnižším jmenovatelem každého scénáře budoucnosti v roce 2015.

Zároveň ale často slýcháme, že bychom měli děti učit „přizpůsobovat se“. To už ale škola dělá. Měli bychom je učit umět na změnu reagovat aktivně, tedy přizpůsobovat si. Jedině nová generace, která chce změnu iniciovat, může posttotalitní společnost vyvést z jejího bludiště. Přejme si, aby se k tomu český vzdělávací systém v roce 2016 přece jen trochu posunul. Pokud to ovšem chceme…

Přidat komentář

avatar
  Odebírat komentáře  
Upozorňovat mě na