Lidové noviny: Vzdělávám Čechy, v Cardiffu

foto Elen Prážáková

Publikujeme rozhovor Jitky Polanské s Ivanou Přibáňovou o jejích zkušenostech učitelky v Británii. Text vyšel pod názvem Vzdělávám české Romy v Británii v příloze Akademie Lidových novin dne 12. 9.

Britská škola je postavena na přesvědčení, že dítě se musí cítit bezpečně, aby se mohlo něco naučit. A stejně tak věří, že každé dítě se může zlepšit. „Neustále řešíte, komu dát přednost. Pomáhat schopnějším, kteří potřebují jen popostrčit, nebo se věnovat těm, kteří silně zaostávají a pokrok u nich nebude tak viditelný? Je to každodenní rozhodování o jednotlivých dětech. To vás nenechá v klidu,“ říká Ivana Přibáňová, která už šestnáct let pracuje jako dvojjazyčná asistentka pedagoga u romských žáků v Cardiffu.

Jak jste přišla ke své práci v cardiffských školách?

Bylo to v době krátce poté, co jsme se do Cardiffu přistěhovali. Dozvěděla jsem se, že v nedaleké základní škole potřebují výpomoc při komunikaci s českou rodinou, a nabídla jim své služby. Už je to šestnáct let. Dnes jsem „bilingual teaching assistent“ neboli dvojjazyčný pedagogický asistent. Mým úkolem je pomoci dětem překonat překážky spojené s jazykem, ale nejen ty. Důležitá je taky práce s rodinami zaměřená na to, aby dobře fungovaly v britské společnosti a své potomky ve vzdělávání podporovaly.

Měla jste tehdy představu, jak to v tamních školách chodí?

Získávala jsem ji postupně poté, co naše dcery v Cardiffu začaly chodit do školy. Třídní schůzky probíhaly pro mě neznámým stylem: „Vaše dcera si tu dobře zvykla, už má mnoho kamarádů, je ve škole šťastná a spokojená. Máte nějaké otázky?“ O prospěchu či způsobu, jak se vůbec s mými dětmi dorozumívají, když neumějí moc anglicky, nepadlo nikdy ani slovo.

Takže jste měla pocit, že se vašim dětem moc nevěnují?

Když jsem britskou školu poznala zevnitř, pochopila jsem, že to nebyl laxní přístup. Pedagogický sbor toho o jednotlivých dětech ví opravdu hodně a neustále se zamýšlí nad tím, jak se tomu či onomu dítěti daří. Místní školy vyžadují úzké sepětí s rodinami, chtějí o nich vědět co nejvíce. V pedagogické praxi je tu zažité, že pokud se dítě necítí bezpečně, není spokojené a nasycené, těžko se něco naučí. Vychází se z přesvědčení, že každý problém má nějakou příčinu, která se dá zjistit – a odstranit.

Jak často se učitelé v Cardiffu setkávají se situací, že musí začlenit do třídy jinojazyčné děti?

Jako hlavní město Walesu je Cardiff velmi kosmopolitní. Vněkterých školách je až 90 procent dětí, které nemají angličtinu jako rodný jazyk. Ve škole našich dcer bylo zastoupeno 37 jazyků a dialektů. Ve třídách je běžně 30 dětí různé úrovně, vyznání, kultury a jazykové vybavenosti. Učitelé a vedení školy musí tuto neuvěřitelně dynamickou situaci uřídit tak, aby výsledkem byla soudržnost ve škole a vzdělávací přínos pro každé dítě.

Kdo jsou vaši svěřenci?

České a slovenské děti především romského původu. Tady jim ale říkají Češi, Czechs, takže pod Čechy si místní obyvatelé představují lidi podobající se Indům. Když moje dcera ve škole řekla, že je Češka, spolužačka jí to nechtěla věřit. „Vždyť máš světlé vlasy!“ divila se. V tomto roce pracuji s asi dvaceti rodinami, dohromady je to teď asi třicet dětí.

Jak to vypadá, když přijde do třídy nováček, což se asi děje poměrně často?

Udělá se s ním vstupní setkání, kde se snažíme zjistit jeho úroveň jazykovou i znalostní. Někdy neumí anglicky žák ani rodiče. S pomocí asistentky příslušného jazyka a někdy i spolužáků stejné národnosti se tedy dítko nějak posoudí – a pak je hned vloženo do třídy. Přidělí se mu buddy, spolužák, který mu pomáhá, ale jinak musí začít fungovat víceméně samostatně.

Vyhovuje tento systém českým Romům?

Romské rodiny většinou nejsou čerství imigranti, žijí tady roky. Hlavní vlna přišla po vstupu České republiky do EU. Dokonce teď zapisuji do školy už druhou generaci – děti svých žáků. Mají ale velmi osobní i generacemi přenášenou zkušenost vyloučené a nevítané skupiny a to je nějak formovalo. Dlouho jsme nadřízené museli přesvědčovat o tom, že nejsou stejní jako jim vzhledově podobní příchozí Indové nebo Pákistánci. Právě z toho důvodu, že v Evropě již žijí dlouho, ale v jiném postavení, než má většinová společnost.

Jak vás vnímají?

V terénu u rodin trávím polovinu svého čtyřdenního pracovního týdne. Za šestnáct let jsem poznala stovky romských rodin a navázala s nimi opravdu blízké vztahy. Šlo to pomalu. Získat jejich důvěru není snadné. Pěstují stereotypy a předsudky vůči nám gadžům stejně jako většinová společnost vůči nim. Jejich přecitlivělé a vztahovačné reakce nebyly výjimkou.

Mají romské děti ve škole odlišné problémy od dětí jiných emigrantských rodin?

Děti z jinojazyčných rodin obecně mívají v angličtině chudší slovní zásobu nebo nerozumí přesně významu slov, i když je používají. To je ve výuce handicapuje. Romským dětem často chybí také předškolní příprava, takže naskakují do vzdělávacího systému hůře než děti jiných migrantů. Navíc romští rodiče neradi posílají děti do školky i do předškolních tříd. Odlučovat se od dětí se jim zdá nepřirozené a hraje roli i nedostatek důvěry. Jednoho z romských tatínků jsem musela třikrát provést po škole a trvalo mi asi dva měsíce, než jsem ho přesvědčila, že jejich dítě tam bude v bezpečí a bude o něj dobře postaráno. Postupně se nám ale podařilo tenhle strach zahnat a mnoho rodin už děti do školky posílá od tří let. To je velká změna oproti začátkům, kdy odmítaly pustit i šestisedmileté děti s tím, že jsou ještě malé.

Takže se dá říct, že po nástupu do školy se rozdíly vyrovnají?

U romských dětí se stává, že když přijde puberta, opustí je chuť chodit do školy, i když jsou bystré. Romští rodiče své děti bezmezně milují a přejí si pro ně dobré vzdělání. A romské děti mají k rodičům velkou úctu, zvlášť k matce. To ale neznamená, že je poslouchají. Když se potomek rozhodne nejít do školy, maminka lomí rukama, ale nic nezmůže. A tatínek je často měkčí než maminka, ještě mu donese na gauč mobil. Proto romským rodinám pomáhám, aby děti „nepustily“, aby je udržely ve škole. A vysvětluji jim, co od nich škola očekává a jaké jsou důsledky, když neuposlechnou. Funguji i jako kulturní zprostředkovatel při různých třenicích a nedorozuměních, uklidňuji a hasím spory.

V čem se liší britská škola od té naší?

Až do jejich jedenácti let britská škola děti velmi opečovává. Dělá vše pro to, aby se do školy těšily. Učitelé se snaží zaujmout pestrou výukou, do které zapojují všechny smysly. Součástí hodin jsou praktické pokusy, různé kvízy, samostatné diskuse ve dvojicích, v menších skupinách, různé formy aktivního učení. Za každou odpověď, aktivitu a za pozitivní přístup odměňuje učitel dítě pochvalou a body. Pracuji v týmu se sociální pracovnicí, která řeší docházku, a společně s rodiči hledáme řešení problémů, které děti mají. Motivace je tu ve vzdělávání klíčové slovo, a tomotivace pozitivní. Neznámkuje se.

Jak to funguje na druhém stupni?

Druhý stupeň začíná v jedenácti letech. Děti v tom věku přecházejí z malých základek do high school, škol s velkým počtem dětí a složitou organizací. Vyžaduje to od nich velkou míru samostatnosti. Pro málo motivované žáky, kteří mají sklony k záškoláctví, škola připravuje zajímavé akce, třeba poznávací výlety. Snaží se je tak udržet ve vzdělávacím systému. Vůči bezproblémovým žákům to může vypadat až nespravedlivě, ale z hlediska cílů vzdělávání to dává smysl. Musím ale říct, že motivovat děti se ne vždy daří a zvlášť to vnímám v posledních letech. A platí to ještě více u Britů než u čerstvých imigrantů.

Pracují ve škole ještě jiní specialisté než učitelé a asistenti?

V naší škole je asi 500 dětí. Dvojjazyčných asistentů je nás pět a pomáháme napříč třídami. Jsou tedy hodiny, kdy je učitel na své žáky sám, ale jindy se může ve třídě ocitnout třeba i několik asistentů najednou. Na škole je stejný počet asistentů jako učitelů. Pak jsou tu ale ještě další profese. Psychologové a různí specialisté docházejí do škol na vyžádání. Pokud mají žáci problémy se zvládáním emocí, může být do školy povolán celý tým, aby jim pomohl situaci zvládnout. Některé školy mívají vyškolenou asistentku pro emocionální péči během školního dne. Když děti něco trápí, mohou za ní zajít i během výuky. Kromě toho mohou chodit na dětskou terapii, popovídat si pod odborným vedením. V naší škole vidím, že to děti dost vyhledávají.

Podle čeho učitelé poznají, v čem potřebuje dítě pomoci, když je ve třídách tolik dětí různé úrovně?

Děti se neustále zkoumají a testují. Kolem toho je spousta práce a papírování. Cílem je mít neustále přehled, jaký má výuka na každé dítě dopad a kde je třeba případně zasáhnout. Když na základě testů a prověrek zasvítí červené světýlko, jakože je problém, vymýšlí se náprava. Britská škola se zaměřuje na celkový rozvoj osobnosti dítěte. Jak prospívá fyzicky, psychicky, emocionálně a znalostně, takže problém nemusí být jen špatné čtení nebo počty. Ale dejme tomu, že dítě čte hůř, než by mělo podle plánu, nebo hůř počítá. V tom případě vytvoříme vyrovnávací čtecí nebo matematický kroužek pro něj a jemu podobné. Takový kroužek klidně funguje ve třídě, nikam neodcházíme. S dětmi pracuji ve skupině, ale i individuálně. Individuální přístup k dítěti je v britské škole velmi silný. Vzdělávat se musí každé dítě.

V praxi je ale asi obtížné dohlédnout na to, aby prospívalo skutečně každé dítě. Dokáže to britská škola?

V britské škole je učitel přímo zodpovědný za to, aby byly všechny děti zapojené dle svých schopností a dělaly pokroky. Vnaší škole má přibližně polovina dětí ve třídách individuální vzdělávací plán, na jehož vytváření se podílí dítě i učitel a musí ho odsouhlasit rodiče. Cíle vzdělávání jsou rozděleny na takzvané úrovně schopností a znalostí. Učitel vede děti ke zvyšování této úrovně s ohledem na jejich možnosti. Podle zákona musí být děti ve třídách stejného věku, takže se nenechávají propadat. To je pro české Romy velmi úlevné. Mnozí romští rodiče, které znám, chodili do zvláštní školy nebo propadli a nikdy ve škole nezažili pocit úspěchu. Když slyší od učitele nebo od nás asistentů chválu na své dítě, jsou z toho dojatí. Nejednou se nám na třídních schůzkách stalo, že se tatínek po takové pochvale rozplakala maminka se celá tetelila blahem.

Je možné všechno řešit pozitivní motivací?

Nevhodné chování se na školách trestá podle školního řádu. Ten je k dispozici rodičům a je i veřejně přístupný na webových stránkách školy. Téměř každý nepříjemný komentář či poznámka vůči spolužákovi se řeší! Pokud by šlo o rasistické komentáře, ty se trestají a je dokonce povinnost hlásit je na školský úřad. V Británii se klade velmi silný důraz na docházku, protože žáci látku těžko dohánějí vlastními silami. Většinou ani netuší, co se budou učit příští hodinu, protože je na učitelích, jak si hodinu naplánují a jaké materiály použijí. Učebnice se skoro nepoužívají. Spadne-li docházka pod 95 procent, vynucuje se finanční i soudní cestou. Pokuta může dosahovat až 2500 liber a znám i případy, kdy rodiče byli kvůli špatné docházce dětí uvězněni na dva měsíce.

Školy v Cardiffu asi nejsou příliš klidným místem. Je o práci učitelů a asistentů zájem?

Je. Mnoho učitelů se rekvalifikuje z nejrůznějších profesí, a to v kterémkoli věku. V Cardiffu je náročné se na takový roční rekvalifikační kurz dostat a následně najít pracovní místo. Znám lidi, kteří chodí na přijímací pohovory i několik let a pak jsou nuceni ještě několik let pracovat jako suplující učitelé přes agentury, než najdou stálé místo. Asistenti a asistentky se také často rekvalifikují z jiných profesí a neustále se dovzdělávají v rámci potřeb jednotlivých škol. Přes nízké platy neznám mnoho takových, kteří by povolání opustili. Je to práce, která dává smysl, i když je špatně placená. Kolegami nedávno ukazoval statistiky, ze kterých bylo zřejmé, že děti z jinojazyčných rodin, kam patří i romské děti, dělají pokroky, a to i větší než děti, jejichž rodným jazykem je angličtina. Tady jsou data velká modla, až mě to trochu irituje. Ale tahle statistika mi udělala radost.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments