Lidové noviny: Za 20 let jsme dohnali sami sebe, píše Jiří Nantl

ilustrační foto (c) kateřina lánská

Publikujeme komentář Jiřího Nantla, který vyšel 12. prosince v Lidových novinách. Se vzděláváním je na tom Česko podle něj špatně, jak ukazují testy PISA. Potřebujeme zásadní zlepšení základních škol na společnou slušnou úroveň, píše autor. Jinak prý systém bude ztrácet legitimitu.

Mezinárodní testy výsledků vzdělávání PISA, které pořádá Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jsou široce uznávaným indikátorem kvality vzdělávacích systémů. Jsou sice hlasy, podle kterých testování tohoto typu deformuje pohled na vzdělávání jako jedinečný proces všestranného rozvoje každého člověka, což může v nějakém smyslu být i pravda. Avšak řízení vzdělávacího systému, stejně jako jakoukoli jinou oblast veřejné politiky, je nakonec nutné založit na nějakém zjištění stavu; položit si otázku, zda v některých základních ukazatelích jdeme nahoru nebo dolů. Proto také vlády mnoha zemí světa výsledky PISA velmi sledují a řada nečlenských zemí OECD si možnost zapojit se do testování platí.

Fatální selhání

Co tedy nejnovější kolo PISA z roku 2018, jehož výsledky byly zveřejněny minulý týden, říká České republice? Základní zpráva zní, že výsledky českých dětí vůči průměru testovaných zemí se mírně zlepšily. Tato zpráva celkem zarezonovala v médiích, a to zejména v kombinaci s připomínkou podfinancování zdejšího vzdělávacího systému vzbuzuje dojem, že v podstatě je to dobré. Za málo peněz hodně muziky. Problém je ovšem v tom, že do testování PISA přistupují stále nové země – převážně mimoevropské, rozvinutější z rozvojových zemí. V důsledku toho se hodnota průměru výsledků snižuje. Pozice České republiky by tak mohla být lépe charakterizována jako stagnace, a to ještě v lepším případě. Ve skutečnosti jsou výsledky tohoto posledního kola PISA pro Česko velmi podobné, jako byly v testování roku 2000. Jinými slovy, za dvacet let jsme dohnali sami sebe.

Častou námitkou z pozic tradicionalistického pohledu na české školství je, že vzdělávací systém byl poškozen reformami spojenými se zavedením nového školského zákona v roce 2005, tedy zejména zrušením osnov a jejich nahrazení rámcovými vzdělávacími programy. I zde může být časová řada testů PISA užitečná. Podíváme-li se na výsledky PISA z roku 2006, kterého se účastnili žáci procházející ještě „starým“ školským systémem, vidíme, že od nynějších výsledků, jehož účastníci prošli už jen „novým“ systémem, se v některých základních ohledech liší relativně málo. Zejména je patrné, že český vzdělávací systém před i po školské reformě konzistentně produkuje zhruba pětinu žáků, kteří jsou na hranici funkční gramotnosti nebo pod ní. Prakticky se bavíme o lidech, kteří sice umí číst a psát, ale moc nerozumí tomu, co čtou nebo píšou. Vzhledem k tomu, že zajišťování gramotnosti je základní funkcí školství již od věků, jde o fatální selhávání českého vzdělávacího systému. Současně je ale zřejmé, že tradicionalistický recept návratu k osnovám řešením není, neboť výsledky tehdy nebyly jiné. Česká společnost má často tendenci považovat velké rozpětí kvality výsledků žáků za „přirozené“. Žel není tomu tak. Země s nejlepšími vzdělávacími systémy – v Evropě Finsko, Estonsko, ale začíná se jim blížit také Polsko – se vyznačují tím, že mají hodně nejlepších a relativně málo nejhorších žáků. Jinými slovy, jejich školy dokáží co největší počet žáků naučit co nejvíce.

Fungování školství se vrátí v podobě politických postojů

Tohle mimochodem vůbec není debata o tom, zda žáci jsou „studijní typy“, nebo mají jít na řemeslo. Výsledky PISA 2018 naznačují, že nejméně polovina žáků v učňovských oborech prakticky není funkčně gramotná (například budou mít problém rozumět návodu na použití něčeho, případně si spočítat, kolik na zamýšlenou činnost potřebují materiálu). Snadno si lze domyslet, že z těchto lidí žádní vynikající řemeslníci, které všichni potřebujeme, nebudou. A pokud se vyučí a začnou řemeslo provozovat, pravděpodobně budete mít problém vůbec se s nimi jako zákazník domluvit, co od nich potřebujete.

Dalším obrovským a rovněž dlouhodobým problémem Česka jsou veliké rozdíly ve výsledcích vzdělávání mezi jednotlivými kraji a také závislost výsledků na rodinném zázemí žáků. Nůžky se přitom rozevírají. Rozdíl v kvalitě výsledků mezi nejlepším a nejhorším krajem podle PISA 2018 již odpovídá zhruba dvěma rokům školní docházky – přeloženo to znamená, že deváťák v Ústeckém kraji je v průměru na úrovni sedmáka v Praze – a vůči minulému desetiletí to představuje zhoršení. Rovněž vliv rodinného zázemí na výsledky vzdělávání žáka je v Česku silnější než v průměru testovaných zemí, které přitom zahrnují řadu rozvojových zemí s daleko většími sociálními a ekonomickými nerovnostmi, než zde máme my. Tyto okolnosti musí vyvolat závažné otázky nad takovými věcmi, jako jsou jednotné přijímací zkoušky na střední školy. Jestliže uplatníme stejný metr na deváťáka a sedmáka, je nasnadě, že sedmák nedopadne úplně dobře. Nejde však o to uvolňovat přístup do vyšších stupňů vzdělávání s tím, že přirozeně schopní, byť základní školou zanedbaní jedinci se tam prosadí sami. Potřebujeme zásadní zlepšení základních škol na společnou slušnou úroveň napříč celým státem. Jinak nejen vzdělávací, ale i politický systém v zemi bude ztrácet legitimitu.

Je totiž chyba myslet si, že lidé, kteří nedosáhli vyšších formálních stupňů vzdělání, jsou hloupí a neumí rozeznat neférovost šancí. Fungování školství se nám vrátí – spíše řečeno, už vrací – v podobě politických postojů. A další tikající bomba čeká v podobě zvyšujícího se rozpětí mezi výsledky chlapců a dívek (mezi nejhoršími žáky je významně více chlapců než dívek), což do budoucna může znamenat problémy na sňatkovém (resp. partnerském) „trhu“.

To nejlepší pro naše děti

Rozborem problémů by bylo možné pokračovat velmi dlouho, ale možná je důležitější makropohled. Ještě děsivější než samotné výsledky nejnovějšího kola testování PISA byla reakce, která do značné míry zavládla. Jsme přece v průměru testovaných zemí, tak to nemůže být žádná krize.

Každá velká změna ale začíná zásadním rozhodnutím. Současná tristní situace by nás měla vést k tomu, že svážeme připravovanou strategii vzdělávací politiky na příští desetiletí s jasně definovaným a měřitelným očekáváním posunu ve výsledcích vzdělávání zjišťovaných PISA. Jak v absolutní hodnotě za celý stát, tak ve snížení meziregionálních a ekonomicko-sociálních rozdílů. Takto srozumitelně – nejen pro odbornou, ale také rodičovskou a vůbec širokou veřejnost – postavená strategie založená na tom, že chceme pro naše děti nejlepší školy na světě, by konečně měla šanci získat opravdu celospolečenskou podporu. A současně by nám tento pohled odshora konečně pomohl vyřešit dílčí problémy našeho školství, od kvality učňovských oborů až po (nízkou) úspěšnost studia na vysokých školách.

 

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments