Lidové noviny: Zrušte Babičku, nerozumíme jí

ilustrační foto by Pedro Ribeiro Simões (flickr.com) (CC BY 2.0)

Publikujeme text Barbory Cihelkové, který vyšel 13.10. v Akademii Lidových novin pod názvem Zrušte Babičku, nerozumíme jí. K tématu čtenářství a k tomu, jak se ve školách vyučuje literatura, si můžete přečíst dva komentáře Tomáše Feřteka ZDE a ZDE. Zveme Vás zároveň na debatu o seznamu literárních žánrů a autorů k didaktickému testu z českého jazyka a literatury, která se koná 4.11. od 16.45 do 18.30 ve Skautském Institutu, Staroměstské náměstí 4.

Děti se na sociálních sítích bouří proti klasické literatuře. Odborníci nabádají ke změnám v povinné četbě

Povinná četba je zbytečná, Babička Boženy Němcové trapná a Nerudovy Povídky malostranské směšné. Takové a podobné názory se v posledních týdnech objevují na sociálních sítích. Z klasických čtenářských deníků se podle mnohých stává přežitek. O vyřazení Babičky ze seznamu povinné literatury hlasovali čtenáři zpravodajského webu idnes.cz. Výsledek byl pro milovníky krásné literatury 19. století zdrcující. Zrušit Babičku chtělo 2281 hlasujících, pro její zachování v seznamech povinné literatury základních škol bylo jen 381 respondentů.

Humbuk kolem povinné četby podnítila spisovatelka a blogerka Veronika Hurdová. V létě na svém facebookovém profilu zveřejnila vtipný rozbor Babičky z pera desetiletého školáka, který se dočkal mnoha sdílení a vyprovokoval současné debaty o smysluplnosti povinné četby. Studenti středních škol se na Facebooku triumfují, kdo musí číst odpudivější knihy a kdo vybere směšnější či absurdnější ukázku z některého z kanonických děl. Nejvíc jsou vysmívány „poklady“ starší české literatury v čele s Tkadlečkem a Komenského Labyrintem. Netáhnou ani Homérovy eposy. Místo vzrušujícího čtenářského zážitku vyvolávají vnucené knihy odpor a pocit nudy. Nebylo by lepší nechat děti číst jen to, co je baví?, ptají se na třídních schůzkách rodiče.

Podle oslovených odborníků – češtinářů a didaktiků literatury – je otázka složitější. „Nejde jen o povinnou četbu. Problém je v celé koncepci výuky literatury, podobně jako v případě dějepisu,“ domnívá se například učitelka češtiny Štěpánka Rajchlová. Zatímco starší literatuře se ve škole věnuje velká pozornost, na novější knihy se nedostane. A to nejen během hodin češtiny, ale i při zadávání povinné četby. „Náboženské texty a Komenského tak probírají malé děti a pak znovu patnáctiletí puberťáci, kteří nejsou na vnímání takových děl ani trochu zralí. Žáci by měli číst literaturu adekvátní jejich věku,“ dodává učitelka, jejíž přání, jak sama uznává, nekoresponduje s takzvanými rámcovými vzdělávacími programy, podle nichž jsou zpracovány učebnice a čítanky. Podle toho, jaká literární epocha se zrovna probírá, pak bývá zadávána i povinná četba. V jejím výběru mají sice učitelé víceméně volnou ruku, v souladu s dramaturgickou logikou ale nezvolí Kunderu či Škvoreckého v době, kdy zrovna probírají ruchovce a lumírovce. K moderní literatuře se tak děti dostávají až v maturitním ročníku, kdy ale mívají dost jiných starostí.

Jirásek versus Harry Potter

Institut povinné četby, jehož hlavním cílem je přivést děti k zálibě ve čtení a naučit je aktivnímu čtenářství, z nějž budou kulturně i lidsky těžit celý život, tak ztrácí pozitivní význam. Čtení přitom české děti potřebují „jako sůl“ i z dalšího důvodu: jejich čtenářská gramotnost je podle výsledků mezinárodních výzkumů spíše podprůměrná, zejména na druhém stupni. „Dostali jsme se do krize. Řada kanonických děl české literatury přestává být dnešním dětem srozumitelná. Babička Boženy Němcové je více než sto padesát let stará, za tu dobu se jazyk hodně změnil. Také Starým pověstem českým už děti nerozumí, přesto v seznamech povinné literatury stále figurují,“ říká Jiří Kostečka, ředitel základní školy Wonderland Academy a bývalý předseda Asociace středoškolských češtinářů.

Potíž je nejen v archaickém jazyce a s ním spojenými úsměšky nad výroky typu „babička šukala po světnici“, ale i v zastaralých reáliích. Málokteré z dětí rozumí tomu, proč Viktorka nosila škapulíř a jinak štědrá babička vítala návštěvy suchým chlebem se solí. Pojídání vran a veverek Kudrnovic rodinou už působí vyloženě jako sci-fi. Nebo třeba jako scéna z podstatně oblíbenějšího Harryho Pottera. „A v tom je právě ten vtip. Děti jsou ochotné číst věci z jiného časoprostoru, musíme je ale na takový zážitek umět připravit, nalákat je na výlet do světa našich prapradědečků, vysvětlit jim, že mají příležitost odhalit, jak žili, mysleli a cítili. Teprve pak je to bude zajímat. Stejně, jako je zajímá Harry Potter, přestože jde vlastně o příběh ze staré Anglie a s cizími reáliemi,“ radí didaktik literatury Ondřej Hausenblas.

Pro úplné zrušení povinné četby a její nahrazení četbou doporučenou oslovení odborníci přesto nejsou. „Nemůžeme děti připravit o literární klenoty. Cestou k jejich četbě ale mohou být speciálně upravená vydání. Co se týká méně srozumitelné české literatury, je dobrým řešením glosář na protější straně, v němž jsou vysvětleny archaismy nebo dnes už neznámé reálie. V případě zahraniční překladové literatury bychom se mohli smířit s převyprávěnými verzemi, pokud jsou zpracovány kvalitně,“ doporučuje Jiří Kostečka. Přijatelným kompromisem je podle něj omezení povinné četby na dvě až tři kapitoly vybraného díla. S převyprávěnou a zjednodušenou verzí Babičky Boženy Němcové, o níž se rozpoutala diskuse před dvěma lety, se prý ale nesrovná.

Umění vybrat si knihu

Že jde spíš o to, jak povinnou četbu zatraktivnit, si myslí i didaktik literatury Ondřej Hník. Podle něj by si měli dát učitelé pozor na to, jakým způsobem knihu ke čtení zadávají a jak pracují s čtenářskými deníky. „Dobré je přečíst třídě zajímavý úryvek s přesahem do současnosti a vyvolat tak diskuzi a zájem,“ přidává svůj tip. Neštěstím jsou podle něj čtenářské deníky, do nichž žáci opisují obsah jeden od druhého, případně stahují převyprávěný děj z internetu. „To je samozřejmě k ničemu. Lepší je například zadat, ať si každý vybere nejzajímavější, nejdramatičtější nebo nejnudnější pasáž z díla a svůj výběr zdůvodní,“ radí Ondřej Hník.

Na některých školách už na povinnou četbu rezignovali a nahradili ji četbou doporučenou, případně si žáci sami vybírají ze seznamu knih, které jim učitel nabídne. O sdílení jednoho textu a následnou diskusi nad ním tím pádem přicházejí. A někteří se s myšlenkovým světem starší literatury už nikdy neseznámí, což je samozřejmě škoda. Řada učitelů proto volí kompromis a dětem kromě povinné a společné literatury zadává i určitý počet knih podle vlastního výběru. „Pokud dáte dětem volnou ruku, budou si zpočátku vybírat jednodušší a takzvaně zábavnější knihy, třeba Deník malého poseroutky. To ale nevadí, postupně se bude jejich vkus kultivovat. Podstatné je, že zažijí ten pocit požitku z četby a naučí se vybírat si knihy samostatně tak, aby jim přinášely radost,“ myslí si Ondřej Hausenblas. Neochotou dětí ke čtení se začalo zabývat i ministerstvo školství, které formou dotací podporuje rozšíření školních knihoven a vznik takzvaných čtenářských klubů. Ty fungují jako volnočasové kroužky určené žákům prvního stupně základních škol. Děti se v nich scházejí, čtou a rozebírají své čtenářské zážitky. Cíl je prostý: naučit se milovat knihy.

Odebírat komentáře
Upozorňovat mě na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments