Martina Francuchová: Připravujeme děti na vstup do školy nebo na přestup do mateřinky

Publikujeme rozhovor Martina Kovalčíka s Martinou Francuchovou, metodičkou předškolních klubů Člověka v tísni, která představuje způsob, jakým v předškolních zařízeních pracují s dětmi a zároveň, jak je důležitá podpora celé rodiny. Rozhovor vyšel v dalším čísle časopisu ZVONÍ (ZDE) a najdete ho pod názvem Děti nezkoušíme. Raději jim ukazujeme radost z poznávání na webových stránkách Člověka v tísni (ZDE).

První předškolní klub otevřela organizace Člověk v tísni v roce 2005 v Bílině. Šlo o pilotní projekt, který měl vyzkoušet, jak se tento druh podpory osvědčí v praxi. Nyní jich organizace provozuje dvanáct a kluby se řadí mezi nejúspěšnější programy. O jejich fungování vypráví Martina Francuchová, metodička předškolních klubů.

Pojďme nejdřív na začátek. Jak se zrodil nápad otevřít předškolní klub v Bílině?

V roce 1999 vznikly v rámci organizace Programy sociální integrace – tenkrát se jmenovaly Terénní programy. Jejich cílem byla pomoc lidem žijícím v podmínkách sociálního vyloučení. Pracovali jsme tenkrát převážně s dospělými lidmi. Časem jsme začali chápat, že pokud chceme dlouhodobě něco měnit, musíme začít pracovat s dětmi. Otevřeli jsme první nízkoprahová centra a začali doučovat. Nicméně to pořád nevedlo ke kýženému výsledku. Proto jsme se rozhodli pracovat s ještě nižší věkovou skupinou.

A tak vznikly předškolní kluby…

Ano, díky zkušenostem získaným v rámci doučování a při poskytování dalších služeb jsme si uvědomili, že začít pracovat s dětmi až po vstupu do školy je pozdě. Tyto děti ve školách totiž neselhávají proto, že by byly hloupé, výuku by za normálních okolností v pohodě zvládaly. Bohužel však vyrůstají v daleko horších životních podmínkách než jejich vrstevníci a díky tomu stojí na jiné startovní čáře. A to nemusí být tak složité dohnat, avšak musí se s dětmi začít pracovat dříve. Nejlépe od tří let. Jenže právě tyto děti do běžných školek nechodí. Důvodů je mnoho, ale faktem je, že děti, které u nás předškolní přípravu potřebují nejvíce, ji nedostávají. Proto vznikly předškolní kluby. Po pěti letech zkoušení v Bílině jsme si vše vyhodnotili a rozhodli jsme se projekt rozšířit i do dalších měst. V současnosti, na začátku roku 2016, provozujeme celkem 12 předškolních klubů a jen loni jimi prošlo 441 dětí.

Zkuste ještě jednou zavzpomínat na dobu před deseti lety, co všechno otevření bílinského klubu obnášelo?

V Bílině to hodně stálo na člověku, který to vedl. Karolína Ranglová měla tu výhodu, že měla obrovské znalosti z terénu, rodiny ji znaly a důvěřovaly jí, což se ukázalo jako stěžejní. A potvrzuje se to neustále. Pokud jsme v nějaké lokalitě dlouhodobě známí a zavedení, pokud v rodinách doučujeme nebo tam chodí naši terénní pracovníci, tak je předškolní klub navštěvovanější a úspěšnější. Musíme si uvědomit, že tito rodiče sami nemají zkušenosti s žádným typem předškolního vzdělávání, nechápou jeho důležitost a berou ho jako něco nepotřebného. Jsou nedůvěřiví, což se dá pochopit – přeci jen se jedná o jejich děti. Ten pedagogický přínos tam nevnímají, protože si sami žádnou školkou neprošli a ani v okolí nikdo takový není. Takže čím víc se rodiče s pracovníkem znají, tím víc se ta nedůvěra a obavy stírají. V Bílině se vše nastartovalo tak dobře právě kvůli tomu, že zdejší pobočka má mezi lidmi dobré jméno, je zde vybudovaná vzájemná důvěra, která vše umožnila.

V Bílině se tedy klub otevřít podařilo snadno, ale jak to bylo jinde?

Předně bych neřekla, že se v Bílině klub otevíral snadno. Vše se tenkrát dělalo poprvé, bez jakýchkoliv zkušeností, jen s nějakou vizí a nadějí. To, že se klub podařilo nastartovat, je zásluhou neuvěřitelné dřiny zdejších lidí, kteří vše postavili z ničeho. Ale zpět k otázce. Záleží na tom kterém místě. Důležitá je vzdálenost klubu od bydliště dětí, záleží i na velikosti naší pobočky, respektive kolik práce s místními lidmi dělá. Opět platí, čím více zavedeni jsme, tím jednodušší to pro klub je. Pokud jde o současný stav, tak snad kromě jednoho, se všechny kluby podařilo nastartovat tak, jak bychom si představovali. Děti chodí, vztahy s rodiči jsou taky dobré, což znovu opakuji, je pro celou věc klíčové.

Práce s rodiči

Jak práce s rodiči v rámci předškolních klubů probíhá?

Prvotně se to děje během vyzvedávání dětí z klubů. Jelikož k nám chodí méně dětí než do klasických mateřských škol, máme větší prostor komunikovat s jednotlivými rodiči. Zrekapitulujeme si s nimi celý den, bavíme se o tom, co se děti naučily, v čem je právě jejich dítě dobré, co by naopak bylo potřeba potrénovat. To je rozdíl oproti běžným školkám, kde takové možnosti vzhledem k počtu dětí nemají. Díky tomu, že jsou kluby otevřeny jen dopoledne, mohou po obědě naše paní učitelky navštívit dítě přímo v jeho rodině a spolu s rodiči řešit potřebné záležitosti. Vše rozeberou a společně hledají cesty, jak jednotlivé věci zvládnout. Rodiče se stávají součástí příběhu, začnou rozumět tomu, proč je předškolní péče prospěšná a začnou na ní participovat. Právě tento přesah často začíná proces, kterému říkáme pedagogizace rodinného prostředí. Jsme s rodiči v intenzivnějším kontaktu a díky tomu s nimi nacházíme ta správná řešení. To se často týká dětí, které se k nám dostanou v pozdějším věku, kdy je toho potřeba dohnat více, což klade vyšší nároky i na samotné rodiče.

Hraje etnicita nějakou roli při přijetí? Nejsou předškolní kluby vlastně jen dalším segregačním místem pro ty „nechtěné“?

Nehledíme na to, je-li dítě romské či přichází z majority. Takže ani nevím, kolik romských dětí k nám chodí. Ono to také záleží na tom, o jakém městě se bavíme. Každopádně naším cílem rozhodně není vytvářet segregované náhražky mateřinek. Chceme pravý opak. Jsme první vzdělávací instituce, kterou tyto děti potkávají, a která je připraví buď na vstup do školy či na přestup do běžné mateřinky. V ideálním případě u nás dítě zůstává jeden rok, tak abychom ho i jeho rodiče byli schopni připravit na mainstreamové vzdělání. Pak odchází dál. Chceme, abychom byli takové průtokové místo, kam děti přijdou, doženou to, co je třeba, a jdou dál.

Takže ideální doba pobytu v předškolním klubu je rok?

Ano, v případě, že k nám přijde dítě v třech, čtyřech letech věku. I to je však individuální. Teď máme v jednom klubu dva bratry, kteří jsou u nás již druhým rokem a mají problémy s řečí. Nám se bohužel nedaří tatínka přesvědčit, že je důležité chodit k logopedovi, takže kluci mají stále jazykový problém. Proto se je nesnažíme umístit do běžné školky, protože ta bariéra je stále příliš velká, děti by nerozuměly paní učitelce ani ostatním, cítily by se izolovány. A naše práce je založena pravém opaku – na zažívání úspěchu, který děti motivuje k další práci.

Pražský předškolní klub

Grunnlaget je základ

Radost z úspěchu – to je motto, které se táhne vzdělávací metodou Grunnlaget, kterou v klubech při práci s dětmi používáte. Řekněte o ní víc…

Znovu se vrátím do roku 2006. Tenkrát jsme byli všichni nadšeni, do školky se sehnaly děti a my najednou zjistili, že máme před sebou absolutně nesourodou skupinu dětí, se kterou si nevíme rady. Každé na tom bylo jinak, nebylo na čem stavět. A přišlo pedagogické zděšení. Proto jsme hledali způsob, jak s těmito dětmi pracovat jako se skupinou. Díky kolegům z Variant (vzdělávací program organizace Člověk v tísni, pozn. red.) jsme v Norsku objevili metodu, která všechno toto řeší. Její autory jsme pozvali do Prahy, kde pro nás uspořádali čtyřdenní školení. Poté jsme otestovali Grunnlaget v bílinském klubu. Paní učitelka si začala s dětmi sjednocovat slovní zásobu, vytvářet společné obsahy.

Pracovala jen s tím, co si s dětmi sama vytvořila. Zapomněla úplně na to, že by si děti měly s sebou do výuky přinášet nějaké znalosti nebo dovednosti. Všechno, co chtěla při výuce využívat, vytvářeli spolu na místě. První změna přišla zhruba po několika měsících a projevila se v chování dětí. Otevřely se, začaly se o vše zajímat a chtěly poznávat stále nové a nové. Paní učitelka na této vlně jela dál a jen sytila touhu dětí po vědění. Učíme je poznávat věci, strukturovat dlouhodobou paměť, analyticky myslet. Žádné zahlcování, ale jednoduchost, přímost – to jsou nástroje, které fungují. Nesnažíme se děti zkoušet a chtít je „nachytat“ na tom, co neumí, ale naopak jim zprostředkovávat radost z poznávání. A nese to své ovoce. Naše zkušenost s Grunnlagetem je více než pozitivní, nedáme na něj dopustit a v rámci školení ho nabízíme i ostatním učitelům.

Kolik pedagogů jste již proškolili? A jaké jsou ohlasy?

Za poslední dva roky jsme jich proškolili na pět set. Začít používat Grunnlaget není vůbec jednoduché, což jsme poznali na vlastní kůži. Tento způsob učení si musíte zvnitřnit, nejde jen o nějaké techniky práce a mluvení s dětmi. To jsou jen nástroje. Občas slýchávám, jak se děti pomocí Grunnlagetu dobře naučily barvy. Ale tento způsob učení není o tom, jak děti naučit poznávat barvy, ale o vytváření konceptů, na kterých dále staví. Takže ano, snazší poznávání barev, tvarů apod. je vedlejším výsledkem používání metody. Ale základem, a Grunnlaget mimochodem v norštině znamená základ, je postupné vytváření sítí, systémů, pomocí kterých se dítě učí poznávat svět okolo sebe. A učitel je zde od toho, aby mu, tak jak s ním mluví, co po něm chce a co vše mu předává, pomohl tyto sítě vytvářet.

Proto tento způsob výuky sebou přináší daleko víc, než jen jednodušší učení barev. Děti učíme přemýšlet způsobem, na kterém budou v budoucnu stavět. Učíme je asociovat, diskriminovat a generalizovat a díky tomu porovnávat věci, analyzovat je, hledat shody a rozdíly. Děti se tím v podstatě učí učit. A to způsobem, který je nedeprimuje, ale naopak baví a motivuje. Zažívají při tom totiž radost z úspěchu. Některé z nich poprvé. Proto mě trochu mrzí, když vidím, že potenciál této metody není plně využíván, i když chápu, že zpočátku je to velmi složité. A pevně doufám, že s přibývajícím časem tato metoda začne fungovat stejně úspěšně jako v našich klubech i jinde. První vlaštovky se ostatně již objevují. Jsem v kontaktu s několika učitelkami, které metodu úspěšně zavedli, vytvářejí učební pomůcky a já věřím, že díky tomu zažijí tolik úspěchů a radosti jako my v našich klubech. 

Mohla byste prosím na konkrétním příběhu ukázat, čeho jste schopni při práci v klubech dosáhnout?

Pro mě osobně je úspěchem to, když od nás dítě odchází připravené. Připravené učit se, poznávat svět, protože zažilo, jak moc velká radost to je. A to mu nikdo nevezme. Takže pokud se k nám do předškolního klubu dostane tříleté dítě, které opustila matka závislá na drogách, dítě vyrůstalo zpočátku v hrozných podmínkách a teď je ve třetí třídě a má dvojky, trojky, v pohodě funguje v kolektivu a nedělá mu problém učit se, tak jsem víc než spokojená. To je jedna z našich „succsess story“, které jste chtěl.

Adaptační dny

V rámci klubů nedávno vznikl nápad pořádat tzv. „adaptačními dny“. O co se jedná?

Ten nápad vznikl v Sokolově, kdy naše paní učitelka domluvila společnou návštěvu dětí z klubu v místní mateřské školy na jisté společenské akci. Vše proběhlo na jedničku a ji napadlo, proč ve spolupráci nepokračovat dál. Vždyť naším cílem je právě začleňovat naše děti do běžných škol a školek. A právě podobné akce přispívají k vzájemnému poznání obou stran, odpadávají zbytečné obavy a předsudky. Rodiče dětí z klubu poznají, jak to v běžné školce funguje, že tam nikdo nezavírá děti do sklepa, že se ten režim nijak zvlášť neliší od toho z klubu. Učitelky ze školky a zdejší rodiče naopak vidí, že přítomnost našich dětí není žádný problém. A nejlepší na tom všem je, že tohle všechno jim ukážou samy děti, které neřeší, které je které, ty nové jsou jen další do party. Takže se domluvily pravidelné návštěvy, které se konaly jednou za 14 dní. A protože se tento model osvědčil, rozšířili jsme program i do dalších klubů. Někde to jde líp, někde to jde hůř, někde to nejde vůbec, ale tam, kde to funguje, to přináší výsledky.

Někde to funguje, někde ne. Předpokládám, že to záleží na vůli mateřských školek.

Ano. Tam, kde vůle není, se paní ředitelky ohánějí hygienickými a jinými předpisy. Neřeknou rovnou, že nechtějí, aby tam ty děti chodily, ale hrají to na to, že je problém, že děti nejsou očkované a podobné věci. Což je samozřejmě hloupost, protože ony se stejně potkají odpoledne na hřišti. Tam, kde to naopak funguje, je přístup jiný, tam paní ředitelky nemají žádné podobné požadavky, když je vůle, tak se většinou řeší především už jen organizační záležitosti.

Kam byste vy osobně chtěla, aby se kluby posunuly v dalších deseti letech?

Přála bych si, aby za deset let už naše podpora nemusela být tak masivní, aby běžné školky zjistily, že ty naše děti u nich mohou v pohodě prospívat, a my bychom fungovali jen jako jakási terénní podpora. Ať už v rámci rodin, nebo školek. Aby už zkrátka těch mezistupňů, kde se děti, které se nenarodily zrovna na dobrém místě, nebylo tolik zapotřebí. Aby se tyto děti nemusely extra připravovat na vstup do školky, ale aby jim potřebnou podporu byla schopna nabídnout přímo školka. A hlavně, aby tyto děti nenabírala pouze jedna mateřská škola, ale aby mohly chodit do všech ve městě.

Krásné přání, co dodat závěrem?

Možná poděkování všem naším učitelkám z klubů. Málokdo si asi uvědomí, jak je jejich práce náročná. Ona je náročná jakákoliv pedagogická práce, natož pak s dětmi, které vyrůstaly po různých ubytovnách nebo polorozpadlých domech. Každá z nich má okolo sebe deset dětí, které každé vyžaduje individuální péči, jsou často deprimované. Být tam s nimi čtyři, pět dní v týdnu a sytit ty jejich nenaplněné nebo právě objevené potřeby, je velmi vyčerpávající. Je skvělé, že většinu našich paní učitelek máme již několik let, jsou u nás spokojené, neutíkají jinam. Těm dětem předávají maximum a je to vidět. Mají můj obdiv a respekt.