Miroslav Hřebecký na rádiu ZET k povinné četbě

Miroslav Hřebecký vystoupil v pořadu radia ZET, kde hovořil o významu povinné četby a o stavu současné výuky literatury.  Záznam pořadu a doprovodný text na stránkách Zet.cz ze 4.11. najdete ZDE.

Čím dál méně dětí se věnuje čtení knih, ke kterému by je měla ve škole vést povinná četba. Opak je ale pravdou. Podle Miroslava Hřebeckého ze vzdělávací neziskové společnosti EDUin už jen slovo „povinná“ děti od čtení odrazuje. To ale zdaleka není jediný problém. Podle jeho názoru je celý koncept výuky literatury špatný. Děti by se totiž neměly literaturu učit chronologicky a učitelé by zároveň měli rozboru konkrétního díla věnovat mnohem více času.

Nový školní rok s sebou přinesl debatu o smysluplnosti skladby povinné školní četby na českých školách. Podle ankety serveru iDnes.cz by z povinné četby naprostá většina dotazovaných vyřadila knihu Babička od spisovatelky Boženy Němcové. Hřebecký říká, že tento výsledek je především špatnou vizitkou českých škol.

„Když se podíváme na současnou výuku české literatury v rámci českého jazyka, i na druhém stupni a na střední škole, tak je to čiré pokrytectví. Děti tam recitují obsahy děl, které nikdy nečetly, u maturity je propojují s prázdnými pojmy, které mají symbolizovat nějaké směry, o nichž mají představu a zasazují je do literárně-historického kontextu, ale ve své podstatě je to všechno po povrchu. Prázdné naučené floskule, které v duši dítěte nezanechávají žádnou stopu kromě pokrytectví,“ řekl Hřebecký na rádiu Zet.

Výuka literatury by se podle Hřebeckého neměla skládat ze seznamu autorů, jejich děl a letopočtů, ale z interpretace obsahů jednotlivých knih. Jedině tak může učitel ve škole podnítit žáky k četbě. „Učitel by se měl s dětmi bavit o tom, proč to ten spisovatel napsal rovna takto. Nechat je vcítit se do psychologie těch hrdinů, ptát se jak by jednaly ony na jejich místě. Zkrátka vstřebávat z toho morální poselství, která v těch dílech jsou obsažena.“

Pomoci přivést děti ke knihám by mohlo jiné než chronologické uspořádání výukových osnov. Výuka by tak podle Hřebeckého mohla začínat například tím, co děti v současné době čtou a co je zajímá číst. „Když nový češtinář vezme třeba na druhém stupni třídu, která mu přišla z prvního stupně, kde to relativně může být našlápnuté dobře a ty děti jsou probuzené k nějakému čtenářství a začne se s nimi bavit o Harrym Potterovi. Ne, když začne Eposem o Gilgamešovi.“