Mladá fronta Dnes: Chcete umět psát? Pište blog

3. 6. 2015
EDUin
wrz

Publikujeme komentář Tomáše Feřteka ke způsobu, jakým se v našich školách vyučuje sloh a jak jej hodnotit v rámci maturitní zkoušky. Text vyšel 24.4. pod názvem Chcete umět psát? Pište blog v Mladé frontě Dnes. Na text reagoval Josef Soukal, předseda Asociace středoškolských češtinářů (ZDE).

České školství je ve výuce školních slohů neúspěšné. Potvrdí to každý, kdo zavzpomíná, jak nerad psával práce o exkurzích a dalších povinných a katastrofálně nezáživných tématech. 

Čeká nás další kolo debat o tom, jestli mají být maturitní slohy z češtiny hodnoceny ve školách, nebo raději přímo v CERMAT, jak to navrhuje ministr Marcel Chládek. Už jsme to jednou zkoušeli, na jaře 2012. V cizích jazycích se centrální hodnocení víceméně osvědčilo a běží dodnes. 

V češtině bylo však natolik nepřipravené, že tehdy nově nastupující ministr Petr Fiala ho ještě téhož roku zrušil a na hodinu odvolal ředitele CERMAT. Než začneme snášet argumenty pro a proti, možná by stálo za to bavit se o tom, jak se u nás vůbec psaní učí a jaké to má důsledky. Problém totiž není v maturitě. Potíže s centrálním hodnocením jsou jen odrazem neefektivního způsobu, jakým se na středních školách už desetiletí učíme psát. 

Stylistický středoškolský úhor 

Omluva patří předem všem, kteří učí psaní kreativněji, ale pro pochopení problému je nutná jistá míra zevšeobecnění. Na našich školách vychází výuka psaní z teorie takzvaných funkčních stylů. Tedy z představy, že každý text má přesné zařazení, podobně jako motýlek či květinka v atlasu je přesně popsatelný a určitelný. 
Takže každý stylistický útvar – popis, líčení, reportáž, fejeton, úvaha – má přesná pravidla, specifický slovník, je přesně určené, jaký stylistický postup v něm můžete nebo nesmíte použít. 

A je tedy snadné určit, jestli student tato pravidla dodržel, a podle toho je mu udělena známka. 
Střední školy na to reagují dvojím způsobem. Ty spíše technické obvykle rezignují, protože pravidel je příliš mnoho a žáci z devítiletky nepřicházejí zrovna s chutí psát cokoli. Takže na takové škole se student setká s autorským psaním delšího textu spíš výjimečně, někdy i jen jednou dvakrát za školní rok. 

Na konci studia tedy neumí psát vůbec a u maturity si vybere ten nejjednodušší slohový útvar, jako byl onen slavný maturitní recept na palačinky. A protože učitelé jsou si dobře vědomi, že tuto část výuky zanedbali, při opravování maturitních slohů svým žákům často nepokrytě nadržují. Na gymnáziích se píše častěji, ale protože slohových útvarů je třeba probrat mnoho, tak si každý student obvykle zkusí napsat jednu reportáž, jeden fejeton, jedno líčení… Jen úvah bývá o něco víc. 

Protože jde o žáky obvykle zdatnější, na konci studia část z nich umí dovedně předstírat, že umí napsat třeba reportáž, ale neznamená to, že by o něčem opravdu reportovali. Prostě píšou školní sloh s vnějšími znaky reportáže, jak je znají z učebnice. Není to motýl, ale udělali tomu barevná křidélka a přimalovali cosi jako sosák a tykadla. Sice nelétá, ale skoro jako motýl vypadá. 

Dostanou výbornou, panem učitelem jsou pochváleni, byť v reálném životě a v médiích už dávno nic takového jako reportáž, fejeton či líčení podle učebnicových představ neexistuje. Ze školy tihle lidé odcházejí s pocitem, že správně psát je složité a lze v tom snadno udělat chybu. Výsledek obou přístupů je nakonec stejný. Střední školy nejčastěji vypěstují ve studentech úzkostnou obavu z psaní, dokonce nechuť často hraničící s traumatem. 

Zapomeňte na pravidla 

Samozřejmě se nabízí otázka, jak to, že se tolik lidí, co prošli běžnou střední školou, nakonec psát naučí. Stačí zapnout počítač a vyvalí se na vás tisíce blogů, často napsaných velmi slušně. Kde se tedy vzalo tolik dobrých autorů, když tvrdíme, že výuka psaní je u nás špatná a neinspirující? Odpověď se skrývá přímo v těch textech. 
Stačí jich pár přečíst, aby bylo jasné, v čem a jak moc se liší od školních slohů. Ti lidé píší často. O tom, co je zajímá a o čem si něco myslí. A zcela ignorují formální stylistická pravidla. Výsledek je rozhodně o několik řádů zajímavější než vzorové úlohy „na jedničku“, které najdete v maturitní příručce „správných slohů“. 

Psát jako Angličané? 

Vlastně stejně se učí psaní ve většině zemí na západ od nás. Asi nejznámější je anglosaská tradice školních esejů, čímž se myslí text na zadané téma, kde student vyjadřuje svůj názor, aniž je příliš omezován nějakými formálními náležitostmi. 

Podstatná je myšlenka, sdělení, forma je druhotná. 

Takové eseje se píšou leckdy každý týden, rozhodně jich je několik do měsíce. Výsledkem je, že „umět psát“ je naprosto běžná výbava středoškoláka či vysokoškoláka. Psaní se moc neliší od shybů nebo dřepů. Je to především věc motivace a tréninku. 

Takže než zkřížíme meče v souboji, jak opravovat maturitní slohy, možná by stálo za to uvědomit si, že problém je opravdu jinde a hádka o podobu hodnocení u maturity jen oddaluje a zamlžuje řešení. To spočívá v radikální změně výuky. 

Ten nejprimitivnější recept zní: Vykašlete se na funkční styly a pište se studenty blog o tom, co je doopravdy zajímá.

logo-author
Našli jste v článku chybu? Napište nám, prosím, na korektor@eduin.cz.
 

Mohlo by Vás zajímat

Listovat všemi články