Mladá fronta Dnes: Hraní na kulaky

Publikujeme reportáž Radky Hrdinové, která vyšla 12. 11. v Mladé frontě Dnes, o netradiční výuce historie, která pracuje s empatií žáků a chápáním dobových souvislostí. Workshop postavený na příbězích reálných historických osobností nabizí školám organizace Post Bellum (ZDE), která se letos probojovala opět mezi finálovou devítku bojující o cenu Eduína za inovace ve vzdělávání. V rámci ceny právě probíhá online hlasování veřejnosti, dejte hlas svým favoritům.

Včera zatkli Mastných. Zbytek vesnice Úboč na Domažlicku sedí v hospodě u Suchých. Rozhodují se, co udělají dál. Píše se rok 1952 a místní hospodáři se musí rozhodnout. Vstoupí, nebo nevstoupí do JZD?

Před stejným rozhodnutím teď stojí čtrnáctiletý Erik a jeho spolužáci z deváté třídy základní školy na Strossmayerově náměstí v Praze. Místo sledování tradičního výkladu učitele o kolektivizaci v 50. letech se již čtyři hodiny snaží vžít do rolí tehdejších skutečných obyvatel Úboče.

Poslouchají vyprávění pamětnice paní Suché o tom, jak to tenkrát bylo, a na rozdíl od běžné výuky dějepisu máte pocit, jako by se jich to přímo týkalo. A také týká: každý „zastupuje“ někoho z tehdejší obce, musí za něj rozhodovat, komu dát hlas ve volbách v roce 1948 či třeba jestli vstoupit do JZD. A pak sledovat, jaké důsledky takové rozhodnutí má.

Workshop postavený na příbězích reálných lidí z 50. let pro ně připravilo občanské sdružení Post Bellum, které sbírá v rámci projektu Paměť národa vyprávění pamětníků.

Úboč pro workshop nevybrali náhodou. „Byla to dost odbojná vesnice. Při volbách v roce 1948 tam asi 70 procent lidí hodilo bílý lístek. Komunistická moc se na ně hodně soustředila a rozhodla se zlomit jejich odpor,“ říká Martina Čurdová, jedna z autorek workshopu Den, kdy se mlčelo. A je vidět, že právě drama, které se ve vsi odehrálo, děti zaujalo.

Když před čtyřmi hodinami workshop začínal, na židlích tu v kroužku posedávalo třináct znuděných dětí, hotová zosobnění pubertálního nezájmu. Od pohledu bylo jasné, že dostat je do děje bude těžké. „Jsem na workshop opravdu zvědavý. Vysvětlit tuto dobu je obtížné, a tohle je živá třída, je náročné ji zaujmout,“ komentuje naladění svých žáků učitel Aleš Sedlmeier.

Lektorka Martina Čurdová ale při workshopech na téma kolektivizace zatím od února, kdy je organizuje, nenarazila na třídu, která by se „nechytila“. „Příběhy podle skutečného života baví všechny,“ říká. O workshopy Post Bellum, které sbírá příběhy a ukládá je v databázi Paměti národa, je mezi školami obrovský zájem. „Snažíme se, aby děti po celou dobu zůstaly v roli, výklad a vysvětlování jsme omezili na minimum,“ vysvětluje, jak workshop funguje.

Jejím prvním úkolem je proto udělat z dětí, které před ní na začátku sedí, něco jako herce. A především dosáhnout toho, aby se uvolnily. Nechává je proto běhat po třídě, hrát roli nemocného studenta, kterého jeho učitel přistihl v kavárně, beze slov vyjádřit, co je napadne, když slyší slovo jako lenochod… nebo kolektivizace.

Chvíli to trvá, ale funguje to. Když jim zhruba po hodině s kolegou rozdává laminované karty, na kterých je v několika odstavcích shrnutý život některého o obyvatel Úboče z 50. let, atmosféra je uvolněnější. Se zjevným zaujetím si čtou o postavě, kterou se za chvíli mají stát.

Ten statek po mně jednou zdědí 

„Potřebujete víc slepic?“ obchází chvíli na to Martina Čurdová skupinky skloněné nad velkými papíry. Pečlivě na nich vyrůstají usedlosti rodin z Úboče. Statek rodiny Jehlíkových a Mastných je největší, než dopočítají stáda krav a koní a nakreslí pro ně dostatečně velké stáje, Žáčkovi nebo Bajerovi mají dávno hotovo. Jejich majetek je podstatně menší.

„Já jsem Pepa, je mi 47. Tohle je Pepa mladší, ten po mně ten statek jednou zdědí,“ říká Patrik a ukazuje na spolužáka, který stejně jako on patří k rodině Jehlíkových. „Jo, Jehlíkovi? Pracuju u nich, skoro nic neplatí,“ pokřikuje jeho spolužák.

Lektoři je postupně provádějí událostmi, které prožily jejich postavy. Sami v příběhu také vystupují, třeba v roli komunistického předsedy místního národního výboru.

„Když je dětí víc, hodně diskutují i v rámci rodiny, podle toho, jaké mají role. Pochopí, že to bylo těžké rozhodování i v rámci rodin, že třeba generace mohly mít různé názory a že nic není černobílé,“ říká Čurdová.

V prvním kole se do JZD rozhodla vstoupit jen jedna rodina, chudí Bajerovi. Za chvíli ale z Úboče mizí Jehlíkovi, vystěhovaní do 450 kilometrů vzdáleného Jeseníku, zatčena je celá rodina Mastných. V druhém kole je JZD kompletní.

„Bavilo mě, že jsme si mohli zahrát, ale situace to musela být hrozná. Najednou se muset odstěhovat s tím, že se nemůžu bránit,“ shrnuje své zážitky z workshopu Radek, představitel mladého Jehlíka. „Bylo zajímavé vžít se do role, ale nechtěla bych tu dobu zažít,“ shrnuje pocity většiny Natálie. „To je častá reakce. Jsou rádi, že nemusí dělat taková rozhodnutí,“ říká k jejich komentářům lektorka.

Těžko říct, jestli by deváťáci po čtyřech hodinách, které strávili hrou na kolektivizaci, dokázali k tomuto pojmu přiřadit správný letopočet. Že mají představu o tom, jak mohla poznamenat život na vesnici, o tom ale nepochybuji. „To je způsob, jak by se měl dějepis učit,“ souhlasí i Aleš Sedlmeier.